T.O. Dědci

    Sešli jsme se v pátek odpoledne na nádraží. Nebylo nás sice příliš, ale dostavilo se, nebojím se to již říci, skalní jádro Dědků, tj. Václav, Petr a já. Ostatní se z různých, řekl bych pro konkrétní osoby typických, důvodů omluvili (např. Česťa – stavba, Aleš – vodní zájmy (kapitánské zkoušky), Řezník – devastace lesa u Jindřicha, Mirek – rodinné důvody).

    Po pohodlné i když trochu rušné cestě (v Berouně přistoupilo několik alkoholem zdecimovaných jedinců s různobarevnými vlasy, kteří se v průběhu cesty snažili spreji obarvit hlavy i spolucestujícím skautům) jsme vystoupili ve Zdicích. Po poradě s mapou z důvodu zkrácení si cesty jsme vyrazili podél kolejí ve směru jízdy po železničářském chodníčku. Přešli jsme koleje a ocitli jsme se v lokomotivním depu. Měli tam krásnou točnu na mašiny. Nikdo nám kupodivu nenadával, naopak nám jedna tamní drážní pracovnice poradila, kde je můstek přes dálnici. Přešli, nebo spíš nadešli, jsme dálnici a pokračovali dále po modré značce do nížkovic. Byla zde v kopci hospoda a protože se již dostavil večerní hlad, stavili jsme se na večeři. Hospoda to byla pěkná, jídlo také nebylo špatné, ale bylo zde poněkud hlučno. Nejprve šla televize na plný pecky a když ji konečně vypnuli, kde se vzal tu se vzal stařík s tahací harmonikou, zesilovačem model samo-doma, robednami a mikrofony. Nejprve šteloval svoji “aparaturu”, což bylo doprovázeno mohutnými brumy způsobovanými vazbením beden s mikrofony (málem mi z toho zaskočila tlačenka). Stařík se však tomu jen usmíval a snažil se vtipkovat. Hned mi bylo jasné, že se jedná o člověka typu “estrádní umělec”, navíc mírně nahluchlého. Vtom začal zpívat a hrát. Z beden vycházel jemně zkreslený zvuk s kovovým nádechem. Navíc k tomu tento umělec nohou spouštěl v nepravidelných intervalech elektronického bubeníka. Rychle jsme dojedli, zaplatili a opustili toto disharmonické prostředí.

    Pokračovali jsme dále po modré. Nad vesnicí byla jakási vodní nádrž s obsahem pochybné kvality a u ní kuželovitě zastřešený betonový plácek, snad taneční “parket”. Kolem bylo mnoho zdevastovaných sedaček a stolečků a nějaké kůlny. Estrádní umělec z hospody by do tohoto prostředí bezvadně zapadl. Ale pokračovali jsme dál. Jelikož se začínalo stmívat, hledali jsme urychleně místo na spaní pod kopcem Tkalce. Bylo zde spousta lesních cest, které se různě křížily a proplétaly. Ale všechny byly zarostlé, a zdálo se, že jsou dlouho nepoužívané. Počasí bylo nejisté a tak jsme si na noc postavili přístřešky, Václav a já z ponč a Petr měl tropiko s teleskopickými hliníkovými tyčkami. Jen jsme dostavěli, byla tu tma tmoucí. Zrovna jsme chtěli rozdělat oheň, když tu lesem jede auto. Zastavilo se cca. 50m od nás. Hned jsem si vzpomněli na letní undr s dětmi a čekali na návštěvu příslušníků. Vtom se auto dalo do pohybu směrem k nám. Petr po hlavě skočil do svého přístřešku. Připadal mi jak norovací pes zápasící s obětí. Vytrhl tyče a strhl svůj vigvam. Já s Václavem jsme se schovali za naše přístřešky, které byly tmavé a nebylo je tudíž tak vidět jako Petrův světle hnědý. Auto projelo asi 3 metry od nás a zmizelo ve tmě. Pak jsme konečně rozdělali oheň, pojedli, popili, pozpívali, poslali sms-ku skorokapitánovi Alešovi a šli spát.

    V noci bylo nevlídně vlhko, po kopci se válela mlha a k ránu trochu sprchlo. Po snídani jsme vyrazili po cestě na silnici vedoucí k vesnici Svatá. Bylo pěkně. Od rána se honili mraky, ale nepršelo, chvilkami svítilo sluníčko a byl pěkný rozhled do kraje. Ve vaté se připravovala májová veselice (vše bylo ozdobeno májkami a barevnými fáborky) spojená s průvodem masek. Trasa průvodu byla označena bílou čarou na silnici a před každým baráčkem bylo na silnici napsán text, charakterizující obyvatele baráčku (např. starý práskač apod.). Protože bylo teprve 11:30 hod. a hospoda otevírala až v poledne, sedli jsme si před hospodu na lavičku a hospodský, který uvnitř uklízel, nám natočil pivo ven. Bylo poměrně chladno a tak, jakmile otevřel, jsme se přestěhovali dovnitř. Měli tam stoly polepené obkládačkami a vcelku útulno. Venku se zatím přihnal prudký déšť a tak jsme si dali ještě jedno. Po dešti, který naštěstí netrval dlouho, jsme pokračovali dále po modré značce směrem na Hudlice. Překročili jsme Běstný potok, vystoupali kopec a před námi se objevila Hudlická skála. Rozhodli jsme se, že ji zdoláme. Na úpatí skály, kde se vzaly, tu se vzaly bílé kozičky. Pokud si některý čtenář představuje něco nemravného, nic takového to nebylo - byly opravdu čtyřnohé. A s nimi dědeček. Velmi slušně jsme se ho zeptali (od doby, kdy jsem jedné babičce na otázku kam jdete chlapci drze odpověděl, že rovnou za nosem a po dvou kilometrech jsme pak zjistili, že jdeme na opačnou stranu, chovám se k podezřelým starým lidem velmi velmi slušně), kudy nahoru. Poradil nám a náhle zmizel i s kozičkami. (Fakt byl podezřelej.) Vydrápali jsme se nahoru a otevřel se nám pěkný výhled na Hudlice, Krušnou horu a i zpět na Svatou. Dali jsme si vrcholový fernet a cigárko a spokojeně slezli dolů. V Hudlicích jsme v restauraci pojedli (byla stylově vybavena jako šachová), a vyrazili dál, tentokrát po červené na Krušnou horu. Jak jsme vyšli ze vsi mezi pole, bylo jasné, že zmokneme. Hnaly se na nás pěkně černé mraky. Naštěstí k lesu to nebylo daleko. Došli jsme pod rozložitý buk a hned to vypuklo. Lilo jako z konve a tma byla jako večer. I nějaká krupka spadla. Pod stromem však bylo poměrně sucho. Za dvacet minut bylo po dešti a mohli jsme pokračovat dál. Opět se blížil večer a tak jsme si na Krušné hoře našli pěkný plácek za větrem, v klidu postavili přístřešky a připravili dřevo na oheň. Na ohni pak uvařili a upekli večeři a usušili kytaru, Petr pak hrábnul do strun, mlsali jsme plechovkáče a fernetek, a zpěvem zaháněli divou zvěř a hajnýho. Spát jsme šli až někdy po půlnoci.

V neděli jsme vyrazili kolem jedenácté dále po červené do Nového Jáchymova. Počasí bylo i nadále slušné. Sice se honili mraky, ale nepršelo a to bylo hlavní. V Novém Jáchymově jsme objevili velmi dobrou hospodu. Točili Gambrinus a měli spoustu dobrých a poměrně laciných jídel (i zvěřinu). Škoda, že jsme se před cestou najedli a teď jsme neměli hlad. Dále jsme pokračovali po zelené směrem na Nižbor. Asi po kilometru chůze jsme udělali cca. hodinovou pauzičku na louce u vodárny. Zrovna svítilo sluníčko a tak se tam moc dobře vyvalovalo. Poté jsme pokračovali do Nižboru. Minuli jsme dvě hospody, kde nabízeli utopence, matesy a jiné dobroty, přešli most přes Berounku a zakotvili (na doporučení Petra, který to tam zná) v hotelu. Tam však samozřejmě žádné normální dobroty neměli, takže jsme si museli objednat minutku nevalné kvality za dlouhý peníz. Jak jsme si teď přáli být v hospůdce v Novém Jáchymově. Z hotelu jsme vyrazili na nádraží. Šli jsme kolem klasického semaforu, jímiž je trať Rakovník – Beroun stále ještě vybavena a na nádraží jsme dostali u pokladny starý klasický tuhý lístek. Bohužel asi jeden z posledních, protože za tři dny měli dostat počítač a tiskárnu na lístky nové. Vlak přijel včas a po přestupu v Berouně na rychlík jsme byli za chvíli v Praze. Bylo to velmi vydařené a určitě se na Křivoklátsko ještě vrátíme.