|
T.O. Dědci |
Už zpočátku to auto vyvolalo zmatek. Měl jsem totiž v patek v práci vzkaz, že na čundr se jede Mirkovým autem, což bylo divné, protože jsme byli domluveni, že sraz je u vlaku. Nakonec se ukázalo, že Mirek sice jede autem, ale my ostatní klasicky vlakem a sejdeme se až v Jestřebí v hospodě. Při přestupu v Boleslavi jsme dostali mobilem správu od Mirkovi ženy, že Mirek nejede a důvod že nám sdělí sám později. Znělo to divně a vyvolalo to různé spekulace, jako například že Mirek asi špatně umyl nádobí a má zaracha a podobně. Tak jsme ho oplakali, v hospodě si dali pár piv a kolem desáté jsme vyrazili k našemu osvědčenému převísku u obory. Zde jsme rozdělali oheň a zkoušeli se dovolat mobilem Mirka, co se stalo. Vzala to opět jeho žena a řekla, že vše je opět jinak a Mirek že jede. Proč? To se dozvíme od něj. Toto však vedlo opět k různým úvahám, jako například: Že by to ňák vyžehlil? Asi podal dobrý výkon. A tak. Aby nás snáze našel, topili a zpívali jsme až se převis zelenal, skoro do dvou v noci, ale Mirek nikde. Po fernýtku jsem usnul, jako by mě do vody hodil.
Ráno proloupnu oko a co nevidím. Kdosi sedí na bobku naproti mně. Honem se kouknu, jestli mám u nohou ještě kanady (myšlenka, že se jednou vzbudím a kanady nikde, mě stále pronásleduje; návrat z vandru bosky by asi nebylo to nejlepší..). Byli tam a ten kdosi byl Mirek. Konečně jsme se dozvěděli co se mu stalo. Auto prý kdesi za Slaným v serpentinách nějak nevybralo zatáčku a seznámilo se se skálou. S autama jsou prostě pořád nějaké potíže. Nakonec se však vše v dobré obrátilo a tak jsme konečně byli kompletní, to je Petr, Mirek, Česťa, Václav, Martin Kuní noha a Honza. Uvařili jsme snídani a vyrazili přes Psí kostel na Hradčany. Místy v dolíčkách byl ještě sníh.
Do Hradčan jsme dorazili asi ve dvě odpoledne, což bylo nezvykle brzy. Chtěli jsme něco pojíst v místní restauraci, ale ta, ač podle cedulky s provozní dobou měla být otevřená, byla zamčená. Po zazvonění na zvonek se otevřelo okno a paní hostinská nám sdělila, že nám nemůže otevřít, protože má moc práce s přípravou jakéhosi plesu, který pořádá večer. Ještě chvíli jsme se jí snažili obměkčit ale marně. Zdálo se, že jí hosté pouze otravují. Přemístili jsme se tedy na druhou stranu hradčanského rybníka k bufetu Osamělá Hvězda. Zde bylo otevříno, pro zahřátí se podávala zabijačková polévka, lahvový Gambrinus, kávička, groček, prostě jako v ráji.
Pojedli jsme, popili a kolem čtvrté vyrazili do Kostřího údolí. Za světla jsme to našli bez problémů. Pod převisem sice bylo vybíleno (kostičky a dříví byly vyházeny v údolí a ohniště bylo zahlazeno), ale hlavně díky Martinovi Kuní noze, který obnovil kostří výzdobu, jsme se opět rychle zabydleli. Ještě za světla jsme nadělali dříví a připravili oheň. Studánka v údolí byla funkční a tak se mohla vesele připravovat večeře. Po jídle jsme si pěkně pokecali, zahráli si na kytary a zazpívali. Spát jsme šli kolem půlnoci.
Ráno po snídani jsme vyrazili horem, tzv. "Vaňkovou zkratkou" na hlavní cestu ke krmelci. Zkratka, jak už to u zkratek někdy bývá, se však příliš nevydařila. Po cca. půl hodině trmácení jsme vylezli opět u ústí Kostřího údolí, kam se dalo od převisu sejít za pět minut. Aspoň jsme navštívili sousední Obřadní údolí. Já tam ještě nebyl, ale kamenné obřadní místo je opravdu pěkné. Škoda, že jsem nechal doma foťák (což mě konečně štvalo celou neděli, protože bylo nádherně slunečno a azurově modrá obloha). Poté jsme pokračovali po cestě kolem krmelce, bukovým lesem na Dělovou cestu a odtud podél obory na silnici a přes ní okolo Mácháče do Starých Splavů. Zde jsme v restauraci pojedli a šli na vlak.
Honza