Čundr s dětmi 13.8 2007 - 19.8 2007

Letošní týdenní letní čundr jsem původně plánoval po trase Sušice – Kašperk – Vimperk – Strakonice, tedy přes hory. Když jsem však v týdnu viděl Hanky oteklý kotníček, raději jsem trasu upravil. Začneme v Bavorově, odtud přes kopečky na Kratochvíli, navštívíme rybník Podroužek a teprve pak to vezmeme přes hory na Strakonice a Vimperk.

Pondělí 13.8.

Vyjíždíme ve čtvrt na deset z Hlavního nádraží směr České Budějovice v sestavě Hanka, Vašek a Honza. Hned na další zastávce, ve Vršovicích, přistupují i děti – Bára a Tomášek, a samozřejmě i jejich rodiče Darinka s Danem. Tím jsme kompletní a čundr s dětmi může začít. Ještě se ozval mobilem Česťa, že by se k nám s malou Marijánkou připojili v pátek. Jenže já nevěděl, kde se v pátek budeme nacházet a pak už se neozval. Vlak jel tak, jak je u Českých drah zvykem a již od výjezdu jsme nabrali zpoždění, které postupně narůstalo. V Budějovicích to již bylo dobrých 20 minut. Písecký osobák na nás však vzorně počkal, takže jsme s ním bez problémů pokračovali do Číčenic. To už jsme oproti správnému času byli zpožděni jen o 10 minut. Zde nás však čekalo nemilé překvapení. Osobák na Prachatice výpravčí pustil na čas a další měl jel až za dvě hodiny. Všichni výpravčímu nadávali, že těch deset minut mohl počkat. Ten se nakonec, celý rudý, rozhodl vypravit zvláštní vlak, ale pouze do nejbližší stanice, to je do Vodňan. Prostě zavolal na mašinfíru v jednovagónkovém motoráčku, „Vezmeš je do Vodňan,“ a bylo to. Kdyby byl Bavorov, naše výstupní stanice, co jsou Vodňany, tak bychom byli spokojeni, jenže jak všichni vědí on je za vodou, za voděnkou studenou, takže nám to moc nepomohlo. I tak jsme však do Vodňan popojeli a zašli zde na oběd. Do Bavorova jsme tak místo v jednu odpoledne dorazili až ve tři. Odtud jsme potřebovali nabrat kurz na Čichtický les. Jenže i když Dan i Vašek měli GPSky, vyšli jsme z města sice po pěkné nové silničce, ale špatným směrem. Museli jsme proto obejít Bavorov obloukem cestou-necestou přes pole a tak jsme si na hned úvod nějaký ten kiláček zašli. V Čichtickém lese jsme sice našli zelenou značku podle plánu, ale tím dnešní zmatky neskončily. Z neznámých příčin značka vedla jinudy, než říkala mapa, takže jsme se plahočili zbytečně z kopce do kopce, a samozřejmě že to zase bylo o kiláček dál. Večer se blížil a tak jsme začali hledat místo na spaní. Nakonec jsme se utábořili v Borském polesí, prakticky na cestě. Všude okolo to bylo samé mraveniště. Ale spalo se tu báječně.

Úterý 14.8.

V klidu jsme posnídali. Pak se však ozval motor a objevil se zelený motocyklista (zelená motorka, zelený oděv, zelenkavá přilba). Zastavil nedaleko, vypnul motor, slezl ze stroje, chvilku koukal směrem k nám. Pak zase nastartoval, nasedl a odjel. Raději jsme uhasili oheň, zamaskovali ohniště a zbalili se. Darinka s Danem a Bárou si zvolili delší cestu přes Lomec a my ostatní, tj. Hanka, Žluťák, Honza a Tom jsme šli přímo na Krtely. Cestou bylo spousta slaďoučkých ostružin a tak jsme se báječně „napásli“. Z Krtel jsme pokračovali po modré na Kratochvíli. Před Kratochvílí nás „vcucnul“ bufáč u kravína. Dali jsme si jednoho gambáče, pokecali s majitelem - místním sedlákem a s jeho paní a šli dál. Na křižovatce silnic Kratochvíle – Netolice nás došli dálkoví chodci Dan a spol., ale hned nás zase opustili pokračujíce rovně na Kratochvíli, berouce s sebou i Toma. Protože si kilometry navíc přidávali i v dalších dnech, pro přehlednost jim budu říkat Danova dálková sekce, zkráceně DDS. My zbylí, tj. sekce Dědků, SD, jsme pokračovali silnicí vlevo do Netolic za vidinou dobrého oběda. Dobře jsme se zde na náměstí najedli v restauraci V Podloubí a pokračovali po žluté k rybníku a autokempu Podroužek. Zde jsme se opět sešli se členy DDS. Chvíli jsme poseděli ve zdejším bufetu, zavzpomínali na Libora (točili tu Platan, nic moc) a pak společně pokračovali po červené okolo Velkého Hrabovského rybníka podél potoka Melhutka. Na silničce před Hrbovem jsme uhli po zelené k sádkám na Dolním Hrabovském rybníce, prošli mezi sádkami a Mlynářským rybníkem (Dolní Nadýmač) na pěknou louku, kde jsme zakempovali. Podle pozůstatků zde byl zřejmě v červenci dětský tábor. Postavili jsme stany a Dan objevil v nedalekém kaňonu koupací přehrádku (bylo to opět na potoku Melhutka). Provedli jsme zde hygienu a „smyli prach z dlouhejch cest“. V táboře jsme rozdělali oheň ve zdejším ohništi s pěkným posezením a uvařili večeři. Byl nádherný večer a nebe bylo plné hvězd. Dan naladil kytaru a pěkně jsme si zazpívali, až ryby v blízkých sádkách vyskakovali z vody. Ustlal jsem si na louce jen tak pod hvězdami a než jsem usnul, dlouho jsem sledoval tu nebeskou krásu. Přes oblohu několikrát prolétla „padající hvězda“.

Středa 15.8.

Po pěkné noci, která byla občas rušena jen padáním zrajících žaludů, přišlo krásné, slunečné ráno. Po snídani jsme vyrazili dál. V kaňonu, kde jsme se včera večer koupali, jsme objevili pomníček holčičce,která se zde v červenci zabila pádem ze skály při hraní táborové hry. To trochu zkalilo naší náladu z pěkného dne. Vylezli jsme z kaňonu a po východním úbočí kopce Velký hrádeček jsme vyšli na silnici. Silnici jsme přešli a hned za ní pokračovali cestou mezi sady. Tak jsme se dostali až na okraj hezkého městečka Lhenice. Měli tu pěkný kostel a několik historických domů a také restauraci U Vašků, což kvitoval hlavně Žluťák. Dobře jsme se zde najedli a pokračovali dál, tj. kousek po červené a na kraji města u božích muk jsme pak zahli neznačenou cestou vpravo nahoru. Teď teprve začaly ty pravé kopce. Byl to pěkný krpál. Nahoře, v sedle u božích muk, jsme se trochu občerstvili a chvíli odpočívali. Pak jsme se napojili na modrou značku a po ní seběhli do Míčovic. Přešli jsme údolíčko a opět stoupali vzhůru, stále po modré na Klenovice. Pak trochu dolů přes údolíčko na Frantoly a zase nahoru do sedla mezi dvěma kopci, a opět dolů a nahoru. Začínali jsme těch kopců mít už pomalu dost. V dálce byl vidět statek u Toncarů, odkud se ozýval pracovní ruch a bučení krav. Začali jsme pomýšlet na zakempování. U prvního stavení osady Jelemek jsme proto uhnuli ze značky vpravo směrem k lesu. Ze stavení nás podezřívavě pozoroval nějaký muž. Není divu, protože jsme si to namířili přímo okolo jeho bramborového políčka. V lese jsme se rozešli a hledali vhodné místo pro kemp. V těch kopcích bylo najití rovného plácku dost obtížné. Navíc tu zřejmě řádili dřevorubci. Nakonec Dan objevil pěkné rovné travnaté terásky a na horní z nich jsme postavili vigvamy. Oproti včerejšímu kempu na louce jsme nyní o 300m výš. Z nedalekého statku se ozývalo bušení nějakého, zřejmě šíleného, dělníka. Až kolem půlnoci se ozval zvuk motoru odjíždějícího vozidla a bušení ustalo. Byli jsme pěkně unaveni a za chvíli už jsme spali.

Čtvrtek 16.8.

Dnes chceme dojít do Prachatic. DDS ve složení Darinka, Bára a Dan vyrazila dříve a jdou přes Libín. My ostatní, SD s Tomem, pokračujeme dále po modré, přímo do Prachatic. Je pěkné horko. Zdolali jsme poslední kopec a pod námi jsou již Prachatice. Zde jsme doplnili zásoby, prohlédli si staré město a naobědvali se v restauraci U Jelena na náměstí. Pěkný název, ale zvěřinu tu neměli. Tady nás také našla DDS. Po obědě jsme šli dále po červené, křížovou cestou a úbočím vrchu Výrovčice. Chtěli jsme si zkrátit cestu a vyhnout se Výrovu. Narazili jsme však na plot. A za plotem byl sad a v něm, věřte, nevěřte, se popásala stáda jelení a srnčí zvěře. Dva jeleni byli odděleni ve vedlejším sadu. Něco podobného jsem viděl jen v Lánské oboře, kam jsme se jednou nedopatřením dostali. Tady by bylo materiálu pro kuchyň v restauraci U Jelena. Takový jelení gulášek... Cestu jsme si ale nezkrátili, spíš naopak. Husinec nás dost zklamal. Je to takové špinavé městečko. Trochu jsme si odpočinuli v místní ne příliš vábné hospodě a pokračovali dál, protože čas už pokročil a navíc se kazilo počasí – začalo drobně pršet. Šli jsme na sever, po červené a uhnuli vpravo cestou přes kopeček Homolina k lesu. Chvíli jsme hledali vhodné místo a pak jsme zakempovali kousek výš, na okraji lesa. Západ Slunce nevěstil nic dobrého. V noci opravdu pěkně pršelo.

Pátek 17.8.

Probudili jsme se do mokrého rána. Snídani jsme tentokrát uvařili na lihu. Ne, že by nešlo rozdělat oheň, ale ten by hodně čoudil a byli jsme jen kousek od Husince a nechtěli jsme popudit „vrchnost“. A navíc, když už se člověk s tím lihem tahá, tak ať ho taky využije. Pak jsme seběhli zpět k Husinci a dali se po modré na Chlumany a za nimi na křižovatce odbočili vpravo na Vlachovo Březí. Jenže jsme se nestrefili na tu správnou cestu. Dan to vyřešil po svém, vzal to rovnou přes kopec. My ostatní jsme obloukem sešli přes pole tentokrát již na správnou cestu a po ní došli do Vlachova Březí. Na rozdíl od Husince je Vlachovo Březí moc pěkné městečko, upravené a čisté. Na náměstí jsme hledali hospodu, abychom poobědvali. V Pensionu vedle kostela sice nevařili, zato nám dobře poradili. Hospoda je prý zelenkavý rohový dům nedaleko. Jeden takový byl prakticky přes silnici. Ale nápis hospoda nikde. Chvíli jsme ho obcházeli, pak jsme vzali za kliku. A byla to hospoda. A jaká! Strava téměř domácí a vlídné zacházení. Pan majitel říkal, že dělali novou fasádu a označení hospoda ještě nestihli pověsit. Z městečka jsme vyšli po zelené, ale hned za posledními domky uhnuli silničkou vpravo. Tedy až na DDS. Ta šla dále po zelené na kopec. Silnička příjemně stoupala. Po asi 2,5km jsme z ní odbočili vpravo na kamenitou cestu, abychom se vyhnuli Mojkovu. Na další křižovatce, asi po kilometru, jsme ztratili směr a chvíli tápali a hledali správnou cestu. A kde se vzala, tu se vzala mezi stromky DDS. Tak jsme se opět sešli s Danem a spol. a dál jsme již pokračovali společně. U cesty, po které jsme pokračovali, byl pěkný kamenný patník označený BEER WEG 1906 a s královskou korunkou. Když jde o pivo, tak to musíme jít dobře. A taky jsme šli. Vpravo se objevil kostelíček ve Lštění a za chvílku jsme byli na asfaltce u Šaru. Byl zde výběh pro koně. Chvíli jsme odpočívali, Tom se bratřil s koníkem, a protože se už zase začínalo smrákat, začali jsme myslet na kempování. Na křižovatce u Lštění jsme odbočili na silničku vlevo dolů a po cca.300 m jsme z ní uhnuli na cestu vpravo a za chvíli jsme byli v lese. Avšak ouha. Les zde byl zcela zničen únorovým orkánem. Dnes sice zrovna nefoukalo, ale některé napůl spadlé stromy budili velkou nedůvěru. Prošli jsme kolem obrovského mraveniště (výška cca.1,5m) a protože se rychle smrákalo, zakempovali jsme v méně poničené části lesa. Místo pro stan jsem si musel částečně vyřezat v polomovém chroští. Rozdělat oheň jsme si však netroufli, protože, všude bylo spousta jehličí a suchých větví. Chvíli jsme seděli u svíčky a brzy šli spát.

Sobota 18.8.

Ráno ťukalo na celty sluníčko. Spali jsme v pěkné divočině. Všude okolo padlé stromy. A mravenci. Uvařili jsme opět na lihu a vyrazili. Dnešní cíl je Vimperk. DDS nás opět předběhla a šla svou trasou. My ostatní – SD, jsme prošli lesíkem a po cestě okolo pastvin dobytka došli k asfaltce, kousek za Lštěním. Chovali tu černě strakatý skot. Po asfaltce jsme pokračovali až pod Mařský vrch k betonové soše, která zřejmě představuje Mír a pomalu zarůstá keři. Odtud to bylo k vrcholku už jen kousek. Věž vysílače je veřejnosti nepřístupná, ale od ní vedla křížová cesta ke kapličce kombinované s rozhlednou, která přístupná byla. Je však dost nízká, takže výhled z ní je prakticky pouze směrem na Vimperk. Pod rozhlednou bylo pěkné „kamenné moře“. U křížové cesty jsme se opět setkali s DDS, která zde sušila boty, a dále do Vimperka jsme pokračovali již všichni společně. Hospoda U Žida ve Svaté Máří, okolo které jsme šli, byla bohužel zavřená a tak jsme pokračovali dál. Cesta pěkně klesala, ale také se v roklině ztrácela. Byla hodně zarostlá kopřivami. Nakonec jsme šťastně vyšli na státní silnici a po ní došli až do města. Byli jsme již dost unaveni, hladoví a žíznivý a tak jakmile se objevil slušně vyhlížející restaurant, už jsme seděli uvnitř. Jmenoval se Restaurant – café CLASSIC. Výborná a příjemná obsluha, dobré jídlo i pití. Pak jsme si šli prohlédnout náměstí. Vimperk je pěkné starobylé město. Zámek jsme však již nestihli. Museli jsme někde za městem najít místečko na spaní. Sešli jsme k trati pod Velkou Homolku, trať jsme přešli a stoupali cestou vzhůru. Snažili jsmese držet směr souběžně s tratí na Volyni. Chvíli byla cesta dobrá, pak jsme však sešli moc nízko nad trať a museli se drápat vzhůru strmým kamenitým svahem na vrch Hrádek. DDS byla jako kamzíci. Ale co my, SD? Byla to dobrá makačka, ale nakonec jsme nahoru vylezli všichni. A už se zase smrákalo. Přeběhli jsme louku a v jednom jejím úzkém výběžku nad vsí Bořanovice, jsme se naposled utábořili. Rozdělali pěkný ohníček, pojedli, popili, pozpívali a šli do hajan.

Neděle 19.8.

K ránu se ze vsi ozývaly různé zvuky. Kokrhání, bučení, to je normální. Ale pak se ozýval ještě jiný podivný zvuk. Znělo to jako volání lamy, ale snad to byl osel. Nebo pštros? Jinak se spalo dobře. DDS si přivstala, zabalila a utíkala na vlak do Bohumilic. S ním jela zpět do Vimperka a stihla tak ještě před oficiálním odjezdem prohlídku vimperského zámku. SD vstala v pohodě, posnídala a po chvilce motání nabrala směr dolů přes pastviny s elektrickým ohradníkem do Boubské a odtud po silnici na nádražíčko Bohumilice v Čechách. Když přijel motoráček, seděla v něm již kompletní DDS. Ve Strakonicích jsme přesedli na vlak do Plzně a jeli dál. Nebyly by to však české dráhy, aby nám nepřipravily překvapení. Výluka! V Horažďovicích přesedáme na autobus a kus cesty pokračujeme po silnici. Pak zas do vlaku a se zpožděním přijíždíme do Plzně. Odtud již jedeme normálně rychlíkem do Prahy. Zde se loučíme s DDS – Bárou, Darinkou, Tomem a Danem, kteří pokračují na Kutnou Horu. My pražáci, SD jsme ještě zašli na jedno do Fantovy kavárny a pak jsme se rozešli do svých domovů.

Honza