Vandr na Kostří 24.3 2006 - 26.3 2006

První jarní čundr: Kostří

Dnes je sice podle kalendáře čtvrtý jarní den, ale až do dneška každou noc mrzlo až praštělo. O víkendu se sice má oteplit, ale zase pro změnu bude pršet. Nu což, jedeme tedy zase pod převisy do Kostřího. Sestava je skoro již klasická: Petr-Zdravotník, uzdravený Žluťák a nastuzený já, tj. Honza. Vlaky jedou podezřele na čas a po dvou přestupech a třech hodinách jízdy vystupujeme na nádraží Jestřebí, vzdáleném od Prahy 117km. Průměrná rychlost našeho přesunu tedy byla 39km/hod. A to vše za 72Kč za jízdu a 17Kč za půllitr Zlatopramenu při přestupu v Bakově na osobu.

Rychle se brouzdáme sněhem a tmou do kamenné hospody v Provodíně. Petr jde v čele a za chvíli je po kotníky ve vodě. Louže. A pěkně hluboká. To to pěkně začíná. Povečeřeli jsme tlačenku, dali dvě piva a přitom jsem seznámil kamarády se svým plánem kudy k převisu nad oborou. Zkoumal jsem trochu mapu a zjistil, že pokaždé chodíme zbytečně oklikou přes kopec, když se tam dá dojít takřka po rovině z druhé strany a dál to určitě nebude. Vyrážíme tedy po zelené značce opačným směrem než jindy. Mineme nádraží a pokračujeme podél kolejí. Asi po kilometru koleje přecházíme a noříme se do lesa. Zatím to jde dobře, cesta je prošlápnutá, jen to nepříjemně klouže a všude je dost vody. Za chvíli jsme na zasněžené asfaltce a u oplocení obory. Asfaltka a zelená značka pak odbočují vlevo, my však pokračujeme rovně podél plotu obory Hraničním dolem. Mělo by to tudy být blíž. Ale ouha. Cesta není prošlápnutá a sněhu je místy až do půlky lýtek. Jdeme po okraji lesa, kde není sněhu tolik. U vrat v plotu obory odbočujeme vlevo do kopce k našemu převisu. Hnusně to tu klouže, ale za chvíli jsme na místě. Dřevo tu je a tak hned rozděláváme oheň. Petr hrábnul do strun, zazpívali jsme si, opekli večerní špekáčky a po půlnoci šli na kutě.

Probudil jsem se kolem druhé hodiny v noci. Tmou se linulo přerušované soví houkání. Jednou zleva, podruhé zprava. Bylo to, jako když se Siouxové připravují k útoku. Úplný koncert. Jenže kdo má v tom randálu spát. Navíc mě trochu trápila rýma. Nakonec jsem však zase usnul.

Ráno bylo sice pod mrakem, ale chvílemi vykukovalo sluníčko. Pak se ale zatáhlo a začalo pršet. Uvařili jsme snídani a zabalili. Déšť naštěstí ustal a tak jsme se po poledni vydali na cestu. Jenže sejít dolů do údolí vůbec nebylo jednoduché. Místy byl led a jak na něj napršelo, pěkně to klouzalo. Petr to vzal kolem skal, kde to podle něj bylo schůdnější, ale po dvou krocích mu to ujelo a už seděl. Já to vzal klasicky a už jsem seděl taky a nebezpečně se sunul ke hraně skal. Žluťák si z toho vzal poučení a celý sestup ustál bez nehody. Nakonec jsme se všichni v pořádku dostali dolů. Šli jsme jako vždy podle obory. Místy byla asfaltka bez sněhu, místy byl sníh a led a louže. Navíc začalo zase pršet. Na rozcestí nad domečky v oboře jsme došli v pláštěnkách. Petr prosazoval pokračovat po asfaltce, ale cesta vpravo vypadala projetá a schůdná. Odbočili jsme tedy vpravo. Zprvu se šlo dobře, jenže projetá cesta odbočovala po zelené doprava a cesta rovně byla zcela zasypané sněhem. Pokračovali jsme tedy po značce. Jenže cesta byla projetá jen do půli lesa. Naštěstí tu nebylo sněhu tolik a za chvíli jsme došli na další projetou cestu a po ní až pod Psí kostel. Ten jsme chtěli obejít zprava jako minule, ale ani tato cesta nebyla schůdná. Šli jsme tedy ještě víc vpravo a obloukem se vraceli. Chvílemi lilo nebo mžilo. Odbočka po modré dolů na asfaltku do Hračan kolem kempu "U teplejch bratří" byla také neschůdná. Pokračovali jsme tedy ještě po hřebeni a odbočili dolů až dalším údolíčkem a za chvíli jsme byli v Hradčanech na Osamělé hvězdě. Mladýho Billa nebylo vidět a bufet byl zavřený. Požádali jsme naproti v chalupě starýho Billa o vodu, že si aspoň sami uvaříme na Žluťákově liháku kafe a trochu si odfrknem. Jakmile jsme však doplnili vodu, kde se vzal, tu se vzal mladý Bill. Strašně se nám hned omlouval, že na nás minule neměl čas. Otevřel, občerstvil nás lahvovým Kozlem, uvařil nám poctivý kafe, a jako prémii jsme každý dostal báječný domácí kapustový karbanátek ráno pečený. A protože od rybníka táhlo a začínala nám být zima, zaplatili jsme a přitom Žluťák trochu zasponzoroval Billova zvířátka. Za odměnu nás Bill provedl celým svým zvěřincem.

Do Kostřího údolí jsme šli atypicky po silnici až k hájovně. Jenže jsme odbočku přešli a odbočili až na začátek Dělové cesty. Tož jsme se ten kousek vrátili a pokračovali správně Dlouhou roklí ke vstupu do Kostřího. Začínalo se stmívat, byla tu spousta sněhu a než jsme se jím probrodili k převisu, měli jsme toho dost. Trochu jsme se vydýchali a šli na dřevo. Žluťák přitáhl báječnou suchou kládičku a s tou jsme v podstatě topili celý večer a ještě kousek zbyl i na ráno. Večer proběhl klasicky - oheň, kytara a zpěv a s vědomím, že se mění čas a noc tedy bude o hodinu kratší, jsme šli spát.

Vstávali jsme poměrně brzy, kolem osmé (tj. vlastně podle starého zimního času v sedm) a na cestu jsme se vydali již po jedenácté. Báli jsme se neschůdnosti cest. Navíc hnusně pršelo a všude ve sněhu stála voda. Cestou jsme museli obcházet či přelézat hodně padlých buků. Ale i tak jsme na Dělovou cestu vystoupali celkem v pohodě a do Starých Splavů jsme dorazili něco po druhé hodině. Poobědvali jsme, trochu oschli a rychle na vlak. V Praze jsme se ještě zastavili na jedno ve Fantově kavárně na Hlavním nádraží.

Letos to byl již náš čtvrtý čundr na sněhu. I když jsme si i tentokrát dobře začundrovali, už se všichni těšíme, až se oteplí a budeme s sebou moci plácnout někde u lesa do trávy a vyhřívat se na sluníčku. Zimy už opravdu bylo dost.

Honza