Vandr na Kozel 19.9 2008 - 21.9 2008

Na Kozel

Konečně došlo na Mirkem propagovaný čundr v okolí Plzně. Sraz na hlavním nádraží – Petr, Žluťák a Honza. Nalodili jsme se do rychlíku Albert Einstein jedoucím do Mnichova (tenhle jede fakt až do Mnichova v Německu a né do Mnichova Hradiště, kam také občas jezdíme) a kluci si šli ještě zapálit. Jen potáhli a už je měli. Kde se vzali, tu se vzali, dva černí hoši s nápisem Policie na zádech. Následovalo ověřování totožnosti a smlouvání o pokutě. Žluťákův návrh na řešení přestupku dohodou neprošel, ani upozornění, že jim vlak ujede než se stihnou vyřídit formality s uložením pokuty neprošlo. Policisté totiž jeli vlakem s námi, protože v každém mezinárodním rychlíku nyní jezdí ochránci zákona. Tož každý zaplatil kilo a vyjeli jsme.

V Rokycanech na nás již čekal Mirek a mohli jsme vyrazit. Od nádraží jsme šli po červené směrem na Němčičky. Než jsme vyšli z města, vcucla nás pivnice U Barnů. Výborná obsluha, pivo i matesy. Již za tmy jsme prošli sídlištěm a pokračovali po červené ven z města. Cesta stoupala a když jsme došli k chatám, začali ve městě pod námi odpalovat ohňostroj. Pěkné divadlo. Pak jsme šli dál po značce až na křižovatku s asfaltkou. V zahradě domu u křižovatky se naším průchodem automaticky rozsvítil reflektor a začal „řvát“ pes. Odbočili jsme rychle ze světla ostře vpravo po asfaltce do lesa a za chvíli jsme byli u jezírka, kde Mirek chtěl kempovat. Místo to nebylo špatné – rovinka, mech, stromy vhodně rozmístěné pro postavení přístřešků, jezírko s vodou na zalití ohně. Jen tu trochu vadila blízká křižovatka dvou asfaltek. Když někdo jel po silničce, měl nás jako na dlani. Zřídili jsme ohniště, postavili přístřešky a poseděli u ohně. Maso, které měl Petr naložené, jsme nechali na ráno. Vašek k půlnoci odpadl a my ostatní jsme však pokračovali v zábavě, zpěvu a ucucávání piva a fernetu. Za chvíli se z Petra stal Zdravotník, ale hrál dál. Akorát bylo blbý, že se Zdravotník snažil hrát i to, co už hrál Petr předtím a těžko jsme ho přesvědčovali, že to už tu bylo. Tak mě tak v tu chvíli napadlo, co by se stalo, kdyby se připil i Zdravotník. V co by se tak asi přeměnil? Takovej Zdravotník na druhou…. No radši jsme už toho veselí nechali a šli také do hajan.

Ráno jsme rozdělali oheň, uvařili kávičku a dělali žhavíčko na grilování masíčka. Když už bylo žhavého dostatek, stalo se to, čeho jsem se obával. Po silničce jedoucí auto přibrzdilo a člověk za volantem nás nelichotivě tituloval a řval, že když za hodinu nebudem pryč, že na nás poštve policajty. Tož po včerejší zkušenosti z nádraží jsme usoudili, že bude lepší neprovokovat. S těžkým srdcem jsme uhasili to krásné žhavíčko, zamaskovali ohniště, zabalili a žvýkaje studeného buřta vyklidili pole. Žluťák cestou zjistil, že zapomněl u jezírka baterku a tak se ještě musel vrátit. Naštěstí na to přišel ještě včas.

Napojili jsme se zase na červenou a pokračovali po ní. V jednom místě jsme trochu kufrovali hledaje zkratku a jak to tak bývá krapet jsme si zašli. Cesta stoupala k bývalé rakovské hájovně a na vrch Maršál. Pak se značka stočila vlevo z kopce a po nechutně rovné asfaltce jsme došli konečně k zámku Kozel.

Doufali jsme, že zde bude nějaké restaurační zařízení stran oběda. Byla tu však jen zámecká cukrárna, ale přesto nás hlady nenechali. Polívka, kafíčko, laskominka i pivíčko. Sice jen lahvové a nestylové – na Kozlu nemají Kozla ale Krušovický!?. (To je stejně burcující, jako když v Hrobě neměli rakvičky ani věnečky.) Sedělo se venku na terase nad zámeckým parkem a bylo tu docela chladno. Po nabrání nových sil jsme obešli hlavní zámeckou budovu, za níž na terase se zrovna houfovali svatebčané a pokračovali po zelené značce k Nestlivskému rybníku, kde jsme pod hrází chtěli zakempovat. Jak jsme vstoupili na hráz a spatřili rybník, začali se k nám sjíždět po hladině kachny. Né, že by zůstaly ve vodě. Vylezly z vody a šplhaly se k nám na hráz! Žluťáka, který stál nejblíž vodě, začaly kachničky zobat do bot. Při vzpomínce na horor Ptáci jsme ustoupili pod hráz. Sem za námi kachny naštěstí nešly. Zakempovali jsme a zapálili oheň. Od rybníka se stále ozývalo veselé káč káč. Znělo to jako smích. Jako by si tam kachny před spaním povídali fóry o trampech.

Zopakovali jsme ranní postup a udělali žhavíčko a konečně jsme si upekli masíčko. Byla to opět velká dobrota, dali jsme si i nášup a ještě zbylo na ráno. Dobře najedení jsme si za doprovodu kytar pěkně zazpívali a bavili se až přes půlnoc.

Ráno jsme posnídali, zabalili a opatrně vylezli na cestu na hráz. Čekal nás šokující pohled. Kachny. Stály zde v trojstupech a čekaly na nás. Jakmile jsme jim začali házet chleba, rozpoutalo se peklo. Rvali se o každý kousek a útočili i na nás. Nehnulo s nimi ani bouchnutí nafouknutého pytlíku. Jako by byly hluché. Petr bez problémů jednu chytil do ruky. Pak jsme opatrně prošli hejnem, abychom nějakou nezašlápli a vyrazili k hájovně Potoky, zprvu po žluté, pak neznačenou cestou vlevo, souběžnou se žlutou, která vedla po asfaltce. U hájovny jsme se opět napojili na žlutou a pokračovali do obce Raková. Hospoda zde byla zavřená, pojedli jsme tedy z vlastních zásob u dřevěného stolu na fotbalovém hřišti a pak pokračovali kolem kopce Kotel na rozcestí Pod Kotlem, stále po žluté, a dál až do Rokycan. Nedaleko rokycanského nádraží jsme zašli do restaurace Střelnice a zde jsme se velmi dobře najedli a zhodnotili celý čundr. Musili jsme konstatovat, že se zase vydařil. Pak už nás čekala jen cesta na nádraží, zamávání Mirkovi (vlak na Plzeň jel dřív) a cesta vlakem do Prahy.

Čundrům a čundrákům ahoj

Honza