Ze Zakšína přes Zakšín do Dubé 22.2 2013 - 24.2 2013

Minule jsme se na čundru domluvili, že tentokrát půjdeme na Housku a do Oken. Vyrážíme tedy z Holešovic busem do Zakšína. Jsme opět jen tři – Zdravotník, Žluťák a já, tj. Honza. Už cesta busem naznačila, že to nebude lehké. Před Mělníkem jsme totiž zůstali stát. Před námi se táhla do daleka řada červených koncových světel. Kdesi v dáli byla bouračka. Řidič nadával a jak čas ubíhal, znervózněli někteří spolucestující a žhavili mobily, aby si našli nový přípoj. Nám bylo hej, protože jsme nikde nepřesedali. Dlouhou chvíli jsme si krátili ucucáváním fernetu a kluci i dlouhým dýmem před busem. Jediné co nám hrozilo, že v penziónu v Zakšíně zavřou kuchyni a my nedostaneme náš oblíbený prejt dvou barev se zelím a vařenými brambůrky, jako obvykle. Asi po hodině se kolona konečně rozjela.

Zakšín nás nezklamal. Byl prejt i dobré pivo. Byli tu, kromě nás, další dvě party trempů. U jednoho stolu seděli mlaďoši a lili do sebe tvrdej o sto šest a hlučeli, u druhého čtyři staří pardi. Ti odešli první a my hned po nich. Mladí se se strachem ptali, jestli nejdeme k Pařezáči, a protože nám to nic neříkalo, řekl jim Zdravotník že jo. Tedy pak řekl, že ne, ale dost je tím znejistěl.

Venku byla tma, trochu mrzlo a poletoval sníh. Ale svítil i měsíc prorážející mraky a bylo príma vidět. Vzali jsme to klasicky přes louku a pak nahoru k altánku. Přifuněli jsme tam ve čtvrt na jednu. Zdravotník už cestou vykřikoval, že v takhle hlubokém sněhu (asi 10 cm) zítra na Housku nejde, páč je to moc daleko. Domluvili jsme se, že trasu rozsekneme až zítra, tedy vlastně dneska, až se vyspíme. U Sfingy jsme ještě rozdělali ohníček, Zdravotník začal ladit kytáru, ale vyskočil mu kolíček a zmizel v listí. Tak jsme šli raději spát, protože už bylo po jedné a po celotýdenním shonu nám padaly oči (teda kromě starodůchodce Zdravotníka, tomu samozřejmě stářím).

Probral jsem se po sedmé. Nesněžilo. „Vylil jsem kánoj“, zalezl zpět do spacáčku a udělal pár ranních fotek. Nespavec Zdravotník právě vyrážel na ranní potřebu a spavec Žluťák ještě chrupal. Ve spacáčku bylo teploučko a tak jsem ještě na chvíli zavřel oči. Vzbudila mě sprška sněhu. Sněžilo a co hůř, začal foukat vítr a zanášel chvílemi přívaly sněhu pod převis. Zdravotník již šukal kolem ohně, Žluťák stále spal. Rychle jsem vstal a zabalil spacáčky (měl jsem tenký nacpaný v tlustým), abych zamezil jejich navlhčení a už volal Zdravotník, že se vaří voda na kávičku. Kouzelné slovo káva okamžitě probralo i Žluťáka a hned začal šmátrat s ještě polozavřenýma očima kolem sebe a hledat svůj hrneček, sypat do něj kávu a podávat ho k ohni. Ranní kávička s cigaretkou ve spacáčku, to je jeho. Sněžilo stále víc. Uhnal jsem si na ohni Davelský špekáček, Zdravotník si dal buřta taky a Žluťák si to ještě vylepšil vajíčkem.

Při balení karimatky mi hnusně zalezlo za nehty (smetal jsem z ní sníh, který se na ni lepil jak železné piliny na magnet) a tak došlo na groček. Zdravotník ho opravdu neošidil a tak bylo za chvíli zase teplo. Sněžit nepřestávalo, Zdravotník stále prosazoval pouze procházku po okolí místo plahočení se sněhem na Housku, kde je blbej převis, nebude tam suché dřevo a hospoda Pod Houskou byla také nejistá, protože tam nějakej místňák měl cosi soukr slavit. Musel jsem mu, i když nerad, dát za pravdu. Tak jsme alespoň připravili dřevo na večer a pak vyrazili do toho nečasu směrem na Osinalice. Doby, kdy v Osinalicích nebyla žádná občerstvovna (Suchouš tehdy říkal, že Osinalice jsou vředem na tváři českého venkova, nebo tak nějak), již naštěstí minuly. U koňáků byla roztopená sednice a pan domácí nás uvítal lahvovým Braníkem. Po chvíli dorazili další návštěvníci – čtyři starší trempové, které jsme viděli včera večer v penziónu Zakšín. Sedli si k nám ke stolu, pan domácí si sedl do čela a Zdravotník vytáhl kytaru. Nejprve z větvičky vyřezal nový kolík, pak ho do kytary zatlouk a opravil ještě druhý. Kytara ty rány kupodivu vydržela a nechala se i naladit. Kolíček držel a tak jsme si mohli při kytárce zazpívat. Pan domácí namazal chleby s čerstvě vyškvařeným sádlem, škvarkami a cibulkou a vytáhl lahvičku myslivce. Vyprávěly se vtipy, hrálo se a zpívalo. Když začalo hrozit, že se za chvíli setmí (myslím venku, my jsme ještě viděli dobře), rozešli jsme se. Mířili jsme zpět k Zakšínu. U odbočky na Pusťák jsem Zdravotníka přemlouval, že je blbost jít dolů do hospody a pak zase se škrábat zpět, když jsme nyní od Sfingy cca. 200m a cesta přes Pusťák v tomhle počasí že je tak akorát pro kaskadéry (minule jsem si zde narazil o skálu chodidlo a trápilo mě to pak ještě dva měsíce), ale neuspěl jsem. Vykřikl: „Jde se do hospody“, a vrhl se panenským sněhem směrem na Pusťák. Záhy se ukázalo, že nevěděl o co jde, protože si cestu na Pusťák již nepamatoval (a to fakt, protože jsme chvilku i kufrovali). Scházeli jsme ten sešup a občas sjížděli zapadané skalní schody po zadku. Dole jsme toho všichni už měli dost a to nás k penziónu Zakšín ještě čekal kus cesty. Sice po rovině, ale hlubokým sněhem. Zatím co jsme seděli u koňáků, připadlo totiž ještě dalších 10 cm sněhu. Když jsme z posledních sil a s poslední trochou denního světla doklopýtali k penziónu, Zdravotník v agónii vykřikoval, že jde na bus a jede domů, že ho bolí záda, kolena a vůbec všechno. A tvářil se, že to myslí vážně. Dobrá večeře (segedýn), dvě piva a fernet ho však opět postavily na nohy. Vynadal nám, proč jsme nešli rovnou pod převis, že on nemyslel, že to bude takové, že jsme ho měli přemluvit... Odpočinuli jsme si, někteří se i trochu prospali, rozloučili se s paní vedoucí a pak nás čekala opět cesta hlubokým sněhem. Tentokrát už měsíček nesvítil a klouzalo to víc. Přes louky (2x jsem si ustlal) a do toho děsnýho krpálu po cestě s vymletými, sněhem zasypanými dírami. Nahoře jsem funěl jak v posledním tažení. Chvíli jsme poseděli v altánku a pak rychle, abychom neprochladli, zase dolů do vedlejšího údolíčka a nahoru ke Sfinze. To už bylo skoro deset. Rozdělali jsme oheň, Žluťák z GPSky zjistil, že jsme za celý den ušli 12,3 km. Na Housku by to bylo 12,7 km. To jsme si to tedy příliš nezkrátili. A ještě jsme šli takovým divokým terénem dolu a zase nahoru... Zítra musíme dojít na bus až do Dubé. V Zakšíně totiž všechny busy nestaví a penzión má v neděli restauraci také zavřenou. Zdravotník vyndal kytaru, začal ladit a... uletěl mu kolíček. A zase do listí. A zase jsme ho nenašli. Chvíli jsme si povídali a pak nás únava zmohla a tak jsme šli spát. Bez pořádnýho kolíčku to prostě nejde.

Ráno. V okolí to je jak v zimní pohádce. V noci totiž zase sněžilo a přibylo dalších deset cenťáků sněhu. Teď už nesněží, je prozměnu nad nulou a taje. Ze stromů padají chuchvalce sněhu, ze skal lavinky. Jedna spadla shůry z převisu a s hlasitým plácnutím přistála přímo před Sfingu. Za krk bych ji nechtěl chytit. Kávička, balení, groček (1 k 1 není úplně to správné, protože je studený, ale osvěží), teplá svačinka na ohníčku a rychle na bus. Meteorolozi (podle vzoru bozi) předpovídají mrznoucí déšť. Tentokrát jdeme od Sfingy vzhůru. Stoupáme hlubokým sněhem a ploužíme se k cestě. Jenže ani na ní to není o moc lepší. Střídáme se na čele, kdo bude prošlapovat stopu. Krátká zastávka u altánku, kus rovně, sešupem vlevo do údolí plném polomů a po silničce k Brabcovu. Až odtud jsou na silničce vyjeté stopy a můžeme jít rychleji. Stopa je však úzká a místy zrádně ledovatá a už se válím. Ale je to jak do peřinky. Pak po silnici až do Dubé. Pozdní oběd U Nováků a na bus. Přijela reklamami polepená škatule, jízdné bylo trochu dražší, ale byl to rychlíkový spoj, který nikde nestavil. Sedli jsme si, pěkně si schrupli a za hodinku jsme byli v Holešovicích.

Pokud někdo z kamarádů chtěl jet na sníh a tento čundr vynechal, udělal velkou chybu. V noci moc nemrzlo a nebylo vlezlé vlhko a všude kolem studená krása. Užili jsme si to fakt báječně.

Honza

PS: Akorát mi dnes „nejdou“ schody. Jsem nějaký namožený...