Vandr z Kozlova do Pelíšků 15.2 2008 - 17.2 2008

Vandr do Pelíšků.

Jedeme! Petr-Zdravotník, Václav-Žluťák, Honzík a já, tj. Honza. Mirek nemohl z rodinných důvodů a Kačer se zalekl rosničkáři předpovídaného ochlazení. Vlakem do Turnova a odtud pěšky k Vélům na Podháj. Hospoda je otevřená, ale skoro prázdná. Po těch létech, co sem jezdíme, je to až zvláštní. Ale když se nad tím zamyslím, tak se to dalo předpokládat. Prostě hospodu „dělá“ hospodský a bez Luboše to prostě nemůže být ono. Dali jsme si pivo a tlačenku (byla, ale dobrá jako vždycky), ale to fluidum domáckosti tu chybělo. Obsluhující slečna mluvila s ruským přízvukem a bylo na ní vidět, že jí to moc nebaví. Poseděli jsme a po jedenácté se vydali na kopec na kutě. Měsíc, i když nebyl v úplňku, nám pěkně svítil na cestu a vytvářel tajuplné stíny. Petr šel spát klasicky do horní jeskyně a my ostatní zůstali v dolní.

Ráno na Kozlově bylo pěkné, slunečné. Oheň tentokrát udělal Petr na plošince před horní jeskyní. Uvařili jsme kávičku a trochu pojedli, protože bylo dost pravděpodobné, že u Králíčků bude zavřeno (loni byl penzión na prodej a zavřený). Jediný pocestný, který šel okolo, byl mladší kluk s batůžkem, který vypadal jak ochranář. Řekl ahoj, chvíli nás pozoroval, a pak beze slova pokračoval v cestě. Z nedaleké vyhlídky byl tentokrát pěkný pohled na Turnov a okolí, v dáli bylo vidět i zasněžené hory a ze silnice pak i Ještěd. U silnice jsme však objevili i něco, co nás velmi potěšilo – tabulku zvoucí k návštěvě restaurace v hotelu Králíček. A opravdu. Bylo otevřeno. Byla zde příjemná obsluha a výborně jsme se najedli. Žluťák si dal smažené kuřecí nugetky v kukuřičné krustě podávané na zeleninové peřince s česnekovým dresingem, Petr bramborákovou kapsu nadívanou žampióny a nivou s oblohou a Honzík a já jen mexickou pikantní polévku, protože jsme po vydatné snídani do sebe víc nemohli nacpat. Řádně posilněni jsme se vyvalili na další cestu. Prošli jsme celé Kacanovy a po modré pokračovali k rozcestí Vysoké kolo. Před ním jsme přešli přes potoky a bažiniště na žlutou směr Skokovy. Za pomoci Vaškovy GPSky jsme to chtěli střihnout přes Žehrovský les. Zprvu to šlo dobře, ale pak se nám do cesty postavil plot obory, kterou jsem při své slepotě na mapě přehlédl. Byla tu však brána, zabezpečená zevnitř pouze petlicí s kolíkem. Honzík ji briskně otevřel a tak jsme pokračovali dál, kolem zámečku, a silničkou vzhůru. Cestou jsme vyrušili dvě stáda jelení zvěře Už jsem si říkal, že za chvíli budeme z obory venku, když tu proti nám jelo auto. Seděli v něm mužíci v zelených kloboučcích a kamizolkách. Myslivci. Připravovali jsme se na nejhorší, ale světe div se, auto nás minulo a pokračovalo dál. Za chvíli jsme opět dorazili k plotu. Byla zde zase brána, ale tentokrát zamčená visacím zámkem. Ale taky zde byl žebříček přes plot, takže jsme v pohodě přelezli a byli venku. Na červenou to už byl jen kousek. Začínalo se stmívat. Obešli jsme údolí a po modré pokračovali až ke studánce. Zde jsme odbočili doprava do údolíčka a za chvíli jsme byli na místě. V Pelíšku. Tentokrát jsme to našli v pohodě i potmě. Ohniště tu nebylo, dřevo také ne a tak jsme se chvíli museli snažit, než jsme si mohli sednout k ohníčku. Petr hrál jak z partesu, Honzík se po únavě z cesty a fernetu pomalu měnil na kývajícího se Zdravotníka a okolní teplota podezřele klesala. Zřejmě to těm rosničkářům vyjde. Po půlnoci jsme zalezli do spacáčků a šli spát. Vzbudil jsem se asi tak ve tři. Měl jsem i ve spacáku studené ruce a kolem mrzlo až praštělo. Pořádně jsem dovřel spacák a spinkal až do rána.

Ráno bylo mrazivé, ale slunečné. Voda v lahvích se proměnila v ledovou tříšť. Ohřáli jsme si vodu na kávičku a přihřáli si i pivo, aby se dalo lépe konzumovat a posnídali jsme. Pelíšky je opravdu pěkný převis a v jeho okolí je ještě několik dalších. Bohužel si už nepamatuji, jak je Rolf nazýval, ani jestli nám ty, co jsem objevil, zrovna ukazoval. Pak jsme se vydali na další cestu. Tentokrát do Mnichova. Teda Hradiště. Cestou jsme se ještě stavili v dobře utajené hospodě ve Skalce. To, že je zde hospoda, prozrazovala pouze reklamní cedule na Svijanské pivo, válející se před jedním domkem na zemi. Ale Petr se nedal oblafnout, vzal za kliku a z domku byla hospoda. Dali jsme si jedno točený a místňáci zde říkali, že v noci bylo deset pod nulou. Pak už nás čekala jen cesta přes luka. Vlastně bylo dobře, že v noci mrzlo, jinak bychom se tady utopili v bahně. V Mnichově jsme náš čundřík zakončili klasicky v restauraci U Kvapilů, hned naproti nádraží. Chtěli jsme jen drobně pojíst, dát si kávičku a jít na vlak. Porce však byli tak mohutné, že na kávičku již nedošlo. Poslední dobou nám připadá, že porce v hospodách jsou zbytečně neúměrně velké a fajnšmekr našeho kalibru si pak ani nemůže dát kávičku s palačinkou jako moučníček, protože se do něj už nic nevejde, což je škoda. Příště si asi objednáme dětské porce. Vlak přijel na čas a po přestupu v Boleslavi jsme za chvíli byli v Praze.

Musím konstatovat, že tenhle čundr byl jeden z nejlepších v poslední době. Vyšlo nám počasí, podívali jsme se k Vélům, či jak se to tam vlastně teď po odchodu Luboše jmenuje, zjistili jsme, že U Králíčků opět fungují a došli jsme z Kozlova v pohodě až k Příhrazským skalám, do míst, kde jsme se před šesti lety poprvé setkali s Rolfem. Už se těším na příští čundr v březnu. To již bude první jarní.

Honza