Houska 2.3 2007 - 4.3 2007

Čundr ze Zakšína do Oken přes Housku

No sláva! Větry už skončily a zákaz vstupu do lesa byl odvolán a tak konečně opět razíme na čundr ve složení: Mirek, Petr/Zdravotník, Vašek/Žluťák a já, tj. Honza. Tentokrát atypicky autobusem, protože do Zakšína zatím ještě nenatáhli koleje. Trochu jsme se báli, jestli nebude bus přecpaný a kam s báglama a tak. Autobus však byl poloprázdný, řidič příjemný, odjeli jsme na čas a v cíli, tj. v Zakšíně, jsme byli dokonce o pár minut dřív. Navíc autobus zastavil tak, že výstupní dveře přesně lícovaly s dveřmi penzionu Zakšín (tak nějak se spojují kosmické lodě) a tak jsme přestoupili rovnou do hospody (jinam to snad stejně vystoupit nešlo). Dobře jsme se najedli, osvěžili a vyrazili do tmy, přes kopec ke Sfinze. Tam jsme rozdělali ohníček, kamarádi vytáhli kytary a za svitu Měsíce, který zlatě ozařoval celé údolí (skoro to bylo na opalovačku!), jsme si pěkně zazpívali.

Když jsem se ráno probudil, nevěřil jsem svým očím. Hustě sněžilo a všude bylo bílo. Než jsme se všichni probrali a uvařili snídani, přidal se ke sněhu i déšť. Prostě počasí, že by psa nevyhnal. Chvíli jsme váhali, zda při tomhle počasí čundr opět nepojednáme stylem ze Zakšína přes Zakšín do Zakšína, ale nakonec jsme nevyměkli a vyrazili podle původního plánu směr Houska. Sněžení zatím přešlo v drobný déšť. Díky špatnému výhledu z pod kapuc pláštěnek jsme drobet sešli z cesty, ale po chvíli stoupání zarostlou roklí jsme vylezli správně na žlutou a po ní pokračovali k Nedvězí. Přestalo pršet, ale zato padla mlha. Prošli jsme Nedvězím a před Dražejovem uhnuli ze silnice doprava po zelené okolo zrušeného hřbitova a po ní pokračovali do osady Kluk. Zde se počasí konečně umoudřilo, mraky se protrhly a objevilo se modré nebe a dokonce i sluníčko. Přešli jsme silnici a pochvíli opustili značku a pokračovali rovně směrem na modrou. Po ní jsme pak okolo dvou zvláštních domků došli k penzionu Pod Houskou. Ten byl sice zavřený, ale o kousek dál byla ještě hospoda a ta měla naštěstí otevřeno. Byli jsme už pěkně ušlí a trochu odpočinku po tom celodenním klouzání a bahnění nám přišlo vhod. Dobře jsme si tu odpočinuli, občerstvili se a za tmy vyrazili hledat nějaký převísek na přespání. Kupodivu jsme ho v nedalekém údolíčku opravdu našli. Tedy Petr. Sice nebyl nijak moc převislý, ale tři jsme se pod něj v pohodě vtěsnali. Rozdělali jsme oheň, zahráli, zazpívali a důležité kecy vedli. Obloha už byla zase zatažená a tak úplné zatmění Měsíce, které dnes mělo proběhnout, se projevilo pouze tmou „jak v ranci“ okolo půlnoci. Aspoň se nám líp usínalo.

V noci přešlo několik přepršek, ale my byli v suchu. Ráno se počasí zlepšilo. Za světla převis vypadal jako zadnice a tak jsem ho pojmenoval U panímandy. Po snídani jsme vylezli z údolíčka nahoru na sluníčko a po rozbahněné polní cestě jsme došli k silnici a po ní pokračovali vlevo (červená značka). Po chvíli jsme však odbočili opět vlevo a nad roklí po kraji pole došli do Týna. Je zde pěkný statek a chovají zde koně. Zdravili nás dva psíci - trojbarevná štěňata. Jeden z nich si nás hned oblíbil a v nestřeženém okamžiku „označkoval“ Mirkovi kytaru. Petr mu za to pohrozil klacíkem, ale psík si to zřejmě vyložil jinak a usmyslel si, že půjde dál s námi. Pokračovali jsme po silnici na Ždírec a snažili se přimět psíka k návratu domů. Byl ale pěkně tvrdohlavej. Povedlo se nám to až skoro u Ždírce. Odtud jsme chtěli pokračovat po zelené Lučinatým údolím až do Oken. Jenže cesta byla nově přeznačena a vedla horem mezi poli. Než nám to došlo, byli jsme už v půlce pole a vracet se nám nechtělo. Aspoň byl odtud pěkný výhled na lom na Tachovském vrchu, na Bezděz i dál na Ralsko. Prošli jsme krátkým údolíčkem lemovaným četnými vývraty zřejmě po vichřici z minulého měsíce a pak již po původní trase došli do Oken. Zde jsme měli ještě hodinku čas do příjezdu vlaku a tak jsme se stavili v hospodě na jedno a na něco k snědku. Vlak přijel na čas a po přestupu v Bakově jsme dorazili v pohodě do Prahy. S Mirkem jsme se rozloučili na nádraží (pokračoval na Plzeň) a my ostatní jsme ještě zašli k Šiškům na jedno a zde náš čundr důstojně zakončili.

Honza