Silvestr na hájovně 31.12 2001 - 1.1 2002

Po jednoroční přestávce jsme se na Silvestra zase sešli u Jindřicha a Jindřišky. V hájovně nastaly drobné změny, v kuchyni se vyloupla pěkná dřevěná podlaha a přibyl nový pejsek. Příjemné prostředí a vlídnost hostitelů se nevytratila.

Když jsem dorazil, bylo dost brzo, a tak jsem si řek, že začít hned pít, by nemuselo dobře dopadnout a radši jsem vyrazil s Danem a Jeníčkem na procházku na Vidlák. V lese bylo hezky, krásně nasněžíno. Cestou jsme potkali zajíce, o němž Jeníček prohlásil, že je to jeden ze dvou v polesí. Na Vidláku bylo bohužel zavříno, připravovali hospodu na večer. Tak jsme se obrátili a šli zase zpátky, procházka to byla stejně příjemná. Lidí na hájovně mezitím dost přibylo. Hned ze začátku večera se kolem stolu vytvořilo několik center zábavy. Na jednom konci seděly ženský, uprostřed byla skupinka probírající přednosti různých způsobů vytápění objektů, s občasnými odbočkami do světa automobilů a na opačném konci stolu pak se vedla zarputilá debata o tom, kdo umí a kdo neumí (hrát na hudební nástroj). To všechno doplňoval Jindřich s nemocnýma zádama a novým pejskem v koutě na matraci. Půlnoc přišla velice brzy a s tím i otvírání šampáňa. Jindřich se probral, vytáhl šavli (nebo co) a že to je ten správnej způsob jak otevřít láhev šampaňskýho. A fakt že jo. Bylo to jak v ruským filmu, úplně čistě oddělený hrdlo, dokonce vybryndal mnohem níň než my ostatní.

Po přípitku následoval parádní ohňostroj a po něm konečně taky hudební produkce. Hrál Jeníček (mandle, velmi krásné) a Aleš (kytara) a pak se do toho taky pustil Dan.

Ráno v deset, zrovna když jsem popíjel bootovací pivo, a přemýšlel o tom, jak oslavy proběhly poklidně, nikdo se nevožral do němoty, ani jsme nezapálili Jindřichovi hájovnu, se ozval strašný řev, jak zmírajícího zvířete. Po chvíli jsme identifikovali Řezníkovou, která se za hrůzostrašných skřeků hnala na záchod. Všichni jsme si mysleli, že večer přebrala, ale křivdili jsme ji. Bylo to úplně jinak. Když se vzbudila, trápila ji žízeň. Tak došla do špajzu a pořádně si přihla z láhve s nápisem Coca Cola. Těžko mohla tušit, že do ní Jindřich předtím nalil kvalitní olej na čištění zbraní...

Po snídani jsme si šli prohlídnout místo, kde dožijem své dny, až už neunesem pingl a nevylezem od Vélů na Kozlov. Je to hned vedle hájovny, kousek přes pole je zrušenej rybník, na jehož obnovu by stačilo pár Tater kamení a hlíny (a milijónů, ach jo). Taky jsme Jindřichovi pomohli nařezat trochu dříví na topení. Při tom jsem za jedněma dveřma zahlíd viset od stropu za nohy zajíce. Myslel jsem si, že je to ten druhej, ale Jindřich mi řek, že je to nesmysl, přece by si nevystřílel půlku zajíců v revíru, byl od sousedů.

A pak zas do všedních dnů.

Žluťák