Otava 15.6 2001 - 17.6 2001

A je pátek a jede se na vodu. Po téměř půlročním přemlouvání komodorem Liborem se jede na Otavu. Volba padla na horní tok Otavy a tak v pátek odpoledne všichni míříme směrem na Radešov. Po různých úskalích zacpaných silnic, mámivých bufetů a zastávek na čurání se v podvečer všichni šťastně shledáváme na kempu v Radešově. Slovo všichni znamená konkrétně:

Podroužci: Libor, Dana, Ondra, Andulka, Pegyna – Matylda I

Zelinkovi: Dan, Darinka, Bára, Tomášek - Pálava

Nováci: Honza, Evina, Honzík – kanoe Hydra (nejde mi na klávesnici “V“)

Můj klan: Kačer, Šebestová, Tereza (malá Šebestová) – Matylda II

Bezprizorní: Petr, Žlutej – kanoe Ramona, Řezník – neurčitelné plavidlo, něco mezi ponorkou a šraňkama

Po hodině hledání místa na úplně prázdném tábořišti konečně stavíme stany, Žlutej si nafukuje Matyldu a vůbec se všemožně pelešíme. Ti stateční rozdělávají oheň, pečou kačery, a my zbabělci míříme do hospůdky. V hospůdce je útulno, příjemná obsluha, Gambrinus 10, všelijaké hospodské laskominy a tak jsou tam za chvíli všichni. Pijeme jak německej zájezd, taky se vytahují kytary a ve dveřích stojí zdravotníci. To je všechno co si z pátečního večera pamatuju.

Sobota dopoledne: je zataženo, občas prší, metr za stanama jezdí šílenej traktorista s obracečem sena a je mi strašně blbě. Zatímco se snažím zmátořit, tak Dan prozkoumává široké okolí, Libor s Honzou odvážejí auta a o ostatních nevím. Konečně jsme dobalili stany a celej náš betlém a skoro to vypadá že vyrazíme. Malinkou komplikací se zdá být Liborova píchlá Matylda, ale komodor je statečnej a dělá jako že to nevidí. Koneckonců je to jenom jedna komora. A tak házíme lodě na vodu a vyrážíme. Teda spíš jdeme korytem a lodě táhneme. Je strašně málo vody, což je na horní Otavě v tuto roční dobu zcela normální. Inu i koníčkování je třeba cvičit. Ale po chvilce už to docela trochu jede a tak otrle gumujeme a laminujeme šutry. Akorát Řezník má velkej ponor v tý svý gumě a tak drncá prdelí. Příroda okolo je nádherná, škoda že se nemůžeme hluboce kochat, protože voda je přece jen trochu prudší a hlavně jsou všude šutry a mělčiny. Akorát Honza se na chvíli zakochal a už se cvaknul. Do lodi přibyla další díra, ale jinak se zdá všechno v pořádku. Až na to, že je mi pořád blbě a pošklebuju se Žlutýmu, protože tomu je taky blbě. Žlutej je ale dobrák od kosti a rozdělil se se mnou o svůj aspirin. Po něm se mi udělalo dobře, ale Žlutýmu ne, což škodolibě komentuji a on mi nadává. Je pět odpoledne a jsme u jezu Páteček v Červených Dvorcích. Dokonce vylezlo sluníčko a tak přistáváme a počítáme rány. Honza odmítá pokračovat v plavbě, protože má loď jako cedník a Řezník brečí, že mu uplavalo pivo co měl v lodi, zachránil akorát rum. Protože Libor má u jezu auto, tak je rozhodování zda pokračovat v plavbě do Sušice, či plavbu ukončit velmi obtížné. Ale sluníčko zkrátka rozhodlo. Takže pojedeme dál až do Sušice na tábořiště u nádraží a Honza nechá děti a loď u jezu a sjede Liborovým autem do Sušice pro řidiče. Nasedáme do lodí a hurá do jezu a pořád dál. Téměř všechny jezy se dají jet a tak to frčí a už jsme v Sušici. Ale ouha. Drobíčko se zatáhlo a rychle se přibližující mraky jak prdel jsou předzvěstí nejmíň cyklónu. Poslední dva kilometry pádlujeme jak o život a samozřejmě těsně před cílem to spadlo. Vypadá to, že padají hovna s háčkama. Zběsile přirážíme na tábořišti, vytahujeme lodě z vody a mažeme se schovat pod střechu zavřenýho bufetu. Nevím proč, když jsme stejně všichni durch. Řidiči skáčou do Liborovýho auta, se kterým přijel Honza a jedem zpátky do Radešova pro auta. Cestou ještě bereme Honzíka s Evinou u jezu, kteří se choulí pod děravou kánoí jako sirotečkové. Cestou na Radešov vychází na světlo několik malých komplikací a to, že v Sušici je zavřenej bufet a žádná hospoda v dohledu, že někteří účastníci expedice (nechci Danu jmenovat) chtějí okamžitě sbalit a jet domů a to ještě nevíme, že mezitím se v Sušici promočenej malej Tom posral. Libor ovšem řeší situaci s diplomacií sobě vlastní. Odjedeme ze Sušice zpátky na Radešov a najmeme malé chatičky v kempu. Jak jsme domluvili, tak jsme také udělali. Akorát, že v Radešově do této chvíle volné chatičky, těsně před námi někdo obsadil. Bylo to teda o prsa, ale tak o moje. Dan, kterému ráno blbě nebylo a stačil důkladně proslídit široké okolí, přišel s návrhem, že vedle v Rejštejně by to asi šlo. Hodili jsme tam s Liborem sondu, kemp vypadal nádherně, ceny mírné, vstřícná slečna recepční a hospoda v Rejštejně na náměstí. A tak se všichni valíme do Rejštejna a ubytováváme se v bývalém pionýrském táboře v klasických chatičkách se dvěma palandama. Všem se to náramně líbí až na ortodoxního Žlutýho, kterej sice remcá, ale na déšť se mu taky nechce. A už razíme do hospůdky, ale po včerejší smršti nějak nikomu netáhne. A tak to docucáme, zaplatíme a hurá na kutě. Ráno všichni chrupeme co to jde až na ranní ptáče Šebestovou. Ta se taky stala jediným svědkem toho, jak Podroužkovic Pegyna přišla o panenství s místním podvraťákem. Libor je z toho nějakej přepadlej a všem vyhrožuje, že jestli bude Pegyna v tom, tak každý účastník expedice dostane štěňátko. Pro ostatní je to samozřejmě obrovská kratochvíle. Balíme, nakládáme a jedeme do Sušice tam, co jsme včera skončili. Honza odmítá plavbu na Rábí, neboť se mu zdá, že má kanoj velmi nemocnou, Daně se taky po včerejšku moc nechce a Řezníkovi, kterej má prdel naklepanou jako vepřovej řízek taky ne. A tak si rozebíráme Honzovy děti do lodí a z Honzy, Dany a Řezníka se stává suchozemská předsunutá hlídka. První zastávka je na tábořišti asi tak dva kilometry za startem. Lahváče na posilněnou a jede se dál. Další zastávka je v Čepicích u mostu a hajdy do místní hospůdky. Mají tam samé podivuhodnosti. Třeba místo limonády tam podávají modrý Fridex, po kterým mají děti pusy jak po inkoustu a taky tam mají místní speciální kořalku, tzv. Krvesaj, který se podává v laboratorních zkumavkách. Teda griotku s pepřem jsem do té doby ještě nepil. Mezitím co koštujeme tyto speciality, tak venku vylezlo sluníčko. Další plavba probíhá úplně pohádkově a ani se nenadějeme a jsme u cíle naší expedice, u jezu v Rábí. Zatímco řidiči jedou pro auta tak se suší lodě a vůbec se tak nějak s nechutí balí. Ještě že je před námi taková hezká tečka za tím naším výletem, a tou je návštěva hradu Rábí spojená s průzkumem hospůdek v podhradí. Kupujeme lístky do hradu a protože je ještě čas na prohlídku, tak jdeme podle hradeb do ptačího ráje nebo jak se to jmenovalo. Nádherná záležitost. Na bidýlkách samí velký dravci a pár totálně nadšenejch sokolníků o ptákách vypráví a názorně s dravci předvádí různé kejkle. Je to moc hezký, škoda že musíme do hradu. Hrad není špatnej, ale průvodkyně nás tahá pořád po samých sklepech. Po půl hodině je to už otrava a závidím Žlutýmu, že zůstal u ptáků a na hrad se vyprd. Jedinou legrandou je Libor, kterej ucpal úzký točitý schodiště a malej Tom, kterej přes přísný zákaz maminky Darinky tvrdošíjně olizuje akvárium s modelem hradu.

Hurá, prohlídka končí a jdeme do hospůdky, kde už drží místa Řezník s Petrem, který hrad vypustili hned na začátku a Žlutej, kterýho museli od ptáků nakonec vyhnat. Dáváme si pořádně do nosu, důkladně debužírujeme a pomalu se rozjíždíme směrem domů.

Kačer

P.S. V pondělí řekl veterinář Liborovi s Pegynou: „Pane Podroužek, byl tam!“ a odmítl provést interupci, tak nevím jak to bude s těma štěňatama.