Dědci na moři 29.3 2001 - 2.4 2001

Plachty, slunce, kolébání lodi, koupačka a sklenky vina crna, chorvatsky černého, po česku červeného. Tak měl vypadat náš výlet do Chorvatska, v tuto pravda poněkud neobvyklou roční dobu. A jak to bylo ve skutečnosti?

Původně jsme měli odjed ve čtvrtek vpodvečer a vracet se v noci z neděle na pondělí. Trochu jsme si to protáhli a dohoda byla nakonec taková, že odjedeme již ve čtvrtek ráno, abychom v pátek nebyly úplně mrtví a v neděli večer odjedeme na Plitvická jezera, tam přespíme, ráno si je projdeme a pak vyrazíme zpátky do Čech.

Zpoždění na odjezdu, místo v osm jsme vyrazili kolem půl deváté, bylo zanedbatelné, ale štěstí nám cestou nepřálo. V Rakousku jsme chytli nadrozměrný náklad mimo dálnici a ztratili tak asi hodinu. V Chorvatsku jsme se v horách zase ploužili za kamionem, ztráta aspoň půl hoďky. Taky se ukázalo, že kemp na Plitvičkách je zavřený. Do Zadaru jsme dorazili někdy před jedenáctou.

Měli jsme dohodnuto, že už první noc můžeme spát na lodi, což se nám moc líbilo. Bavaria 34 nás opravdu uchvátila. Moc se mi líbilo, jak je ten malej prostor využitej.. 34 znamená 34 stop, cože je trochu přes deset metrů. Vešlo se nás tam osm. Každej měl přitom svou postel, nikdo nemusel spát na podlaze. Na lodi je kuchyň, vybavená sporákem, dřezem a ledničkou. Koupelna s umyvadlem, sprchou a záchodem. Teče i teplá voda (samozřejmě jenom v maríně, když je loď připojená na proud). A ty různý vymoženosti. Třeba udělátko na sporáku, aby z něj nespadl hrnec při kolébaní na vlnách, nebo lodní záchod s pumpou. Mě teda trochu mrzelo, že tam není moc vhodné místo na spaní na palubě, ale vzhledem k tomu, že počasí nebylo nic moc, rád jsem spolu s ostatními, po krátkém občerstvení, zalezl do nitra lodi.

Námořní výpravu tvořilo asi deset plachetnic plus doprovodná motorová loď. Celou legraci pořádala cestovní kancelář Kilana. Účastnil se i Kačerův chorvatský mistr námořních umění, Dragan.

Ráno jsme všichni, kromě kapitána, který přebíral loď a vyřizoval papíry, vyrazili do města. Jednak jsme měli koupit potápěčskou vlajku, druhak nějaké jídlo a vino crno. Potraviny, zvláště pak slanečci, jak se později ukázalo, a víno se povedly, vlajka nikoli. Když jsme po dlouhém hledání našli ten správný obchůdek, měli zavřeno, polední pauza od dvanácti do pěti.Trochu jsme se kvůli vlajce opozdili a čekali, že z toho bude nějaká nepříjemnost, ale nebylo tomu tak. Na všechno bylo dost času a tak to bylo i po zbytek plavby. Takže došlo i na občerstvení před plavbou, které nám dodalo aspoň trochu sebevědomí, i když neoprávněného.

Sotva jsme vyrazili ze za větrem schované mariny, opřel se do nás pěkně čerstvý fukejř. Vytáhli jsme kosatku, loď jela nakloněná, po nebi se honili nepříjemně vypadající mraky a taky trochu sprchlo. Pro začátečníky nic moc. Většina ostatních lodí na tom byla podobně.Za několik málo hodin jsme dorazili do našeho prvního cíle, Biogradu. Cestou jsem obdivoval Honzu - navigátora, kterej fakt pořád věděl kde jsme a kam máme jet. Kontroloval jsem ho občas GPSkou a vždycky to sedělo.

V Biogradu nás čekal chorvatský večer. Mrzutost byla, že se pořádal v letní restauraci, takže byla pěkná kosa, i když my jsme seděli v místnosti. Přesto nám všudypřítomný průvan nedovolil odložit bundy ani svetry. Večeře ovšem byla výborná, rybka na roštu. Někteří ji prohlašovali za tuňáka, ale nevím kde by se v Chorvatsku vzal.Víno jsme ze začátku pili bílé a posléze červené, velmi dobré.K poslechu a tanci hrála parta Moraváků, naštěstí ne moravské, ale spíš ty naše. Aby je bylo slyšet, používali zesilovače a bedny. Výsledkem bylo, že se nedalo skoro povídat. A to nemluvím o tom, že se dožadovali stěhování aparatury z doprovodné motorové lodi do hospody, poctivý kilometr.Vrcholem večera, aspoň pro některé (speciálně Dragana), bylo provedení písně "Papáš křen?" kapitánem Kačerem, doprovázeném převážně chorvatským zborem. Dost dobrý.

Ráno svítilo sluníčko a těšili jsme se, že si konečně užijeme toho jachtingu, jak to známe z filmů. Ale kdepak. Matka příroda nám zase ukázala zoubky. Vytaženou plachtu jsme zase brzy schovali, loď se zapichovala do dvoumetrových vln a nakláněla se na všechny možné strany (pro znalce vítr 7 Bf, moře 5). Musel jsem si často opakovat, že se takováhle loď prakticky nedá potopit, dokud do něčeho nenarazí.Prej sii může i plácnot stěžněm o vodu.Trochu to pomáhalo, ale v myšlenkách jsem byl u našeho v podpalubí brblajícího dieselu. Průjezd úzkým průplavem Malá proversa proběhl bez problémů a mezi ostrovy byl vítr slabší a vlny menší. Ke kotvišti v zátoce Mir (ostrov Dugi otok, národní park Telaščica) jsme dorazili poměrně brzy a tak jsme se rozhodli ještě trochu se projet a užít si. Našli jsme si místo chráněné před větrem a zakotvili. Kapitán, spolu s fotografem, se šli potápět a my ostatní si uspořádali piknik. Svítilo sluníčko, ale občas přece jenom fouklo, a tak zvrhlé hrnečky s vínem obarvili bílou palubu trochu do červena. Jeden hrneček dokonce skočil do vody, ale potápěč - fotograf Vašek ho krásně rychle našel. Byli jsme rádi. Všechno na lodi je totiž několika násobné dražší než na souši.

Do přístavu jsme dorazili snad úplně poslední.Nebyla to marína pro větší množství lodí a tak byli uvázány k molu ve dvou řadách vzájemně vedle sebe. Cesta z lodi na břeh, nebo obráceně, vyžadovala přelezení asi šesti lodí. Kromě hospody s několika místnostmi pro ubytování, kvůli které jsme v Miru zakotvili, se zde nachází stanové městečko schované v lesíku za hospodou. Stany připomínají skautské, mají dřevěné podsady. Jsou ale zatraceně blízko vedle sebe.

Večer byl tentokrát v českém duchu. Klobásky, maso na dřevěném uhlí, pivo a dokonce ovar. Kromě toho chlebíčky a všelijaké další dobroty.Šebestová s Darinkou a Evou vyrobily křenovou pomazánku, aby byla vytvořena náležitá atmosféra k písni "Papáš křen?". Opět se ukázalo, že dobrý skutek musí být náležitě potrestán, a tak holky kromě do pomazánky strouhali ještě hodinu křen k ovaru.

Takže jsme si nacpali břicha, popili vína a vyslechli obvyklou dávku písní z beden a kolem půlnoci šli spát. Kromě Kačera a Šebestový, ti museli plnit své kapitánské a společenské povinnosti.

Přes noc vítr ještě zesílil a ráno se otálelo s odjezdem. V Zadarském kanálu prý jsou nebezpečné vlny. Dokonce se mluvilo o tom, že ten den ani neodjedem. Část posádky vyrazila na výlet na ostrov a ostatní jsme se povalovali. Po poledni byl nakonec vydán rozkaz k odplutí do Zadaru. Ve mě to teda žádné nadšení nevyvolalo. Z huhlajícího radia jsem pochytil akorát "Warning" a "Zadar Channel - bura" (Dle učebních textů pro kapitány : Bura - nebezpečný vítr od severovýchodu, tedy pevniny, rychlost až 150 km, může trvat i několik dní). Nic povzbudivýho. Nejvíc lepilo mě a Šebestový, a přes tichý, leč zjevný nesouhlas kapitána, jsme do podpalubí nachystali úvazky a záchranné vesty. A pak jsme vyrazili. Mezi ostrovy foukal čerstvý vítr a vlny, které šli proti nám, nás máčeli vodní tříští. Sluníčko sice svítilo, ale všichni na palubě měli pod pláštěnkama zimní bundy. Znovu jsme hladce propluli Malou proversou a pak pod mostem mezi ostrovy Ugljan a Pašman. .Za mostem je takovej velkej rybník, na konci má malej ostrůvek a za ním na nás čekal Zadarský kanál a bura. Sotva jsme se přiblížili k ostrůvku, vlny se zvětšily a když jsme ho minuli tak...

Tak nic. Ne že by nefoukalo, ale vlny se s předchozím dnem nedali vůbec srovnávat. Vytáhli jsme kosatku a kus hlavní plachty a oddali se konečně tomu báječnému pocitu s plavby na plachetnici. Když jsme se blížili k Zadaru, vítr skoro ustal a poslední kilometr jsme museli dojet na motor. Ještě jsme si užili další kuriozitu, a to při čerpání spotřebované nafty. V Zadaru je benzinka a tam z jedný strany jezděj auta a z druhý lodě.

Tankování a přistání v marině proběhlo hladce. To nám udělalo radost, protože jsme pochopili, že vyplutí a pak přiražení ke břehu jsou poměrně náročné operace, při kterých se loď snadno může pochroumat. Přistání jsme hned oslavili a pak jsme se dali do balení a uklízení lodě.

Jak už jsem psal, přespání na Plitvičkách, bylo problematické, ale Kačer dohodnul, že můžeme ještě přespat na lodi. Mě to připadalo jako dobrá náhrada. Po úklidu lodi se šli holky sprchovat a přitom se ukázalo, že si z výletu na Dugom otoku odvezli spoustu klíšťat. Zdrželi se jejich odstraňováním a přišli asi za hodinu.

Pak jsme vyrazili do nočního Zadaru na večeři. Dragan poradil Kačerovi restauraci, kde se prej dobře najíme mořskejma potvorama. Asi do hospody moc nechodí. Když jsme ji našli, měla zavříno. Nakonec jsme skončili v nějaký pizzerii. Mořský potvory se nekonaly, ale jídlo bylo dobrý a pro mě nezvyklá směs červeného vína a minerálky - gemiš (může být pouze z červeného, se sodovkou je to bevanda a ta samozřejmě může být i bílá, jak nám ochotně vysvětlil číšník) taky. Náš navigátor si po vyčerpávajícím dni záhy po našem příchodu ustlal na stole a oddal se snění (určitě o moři, slunci, větru, plachtách, Polárce a sextantu).Vzhledem k dlouhé cestě, která nás čekala příští den, jsme to moc neprotahovali a kolem půlnoci jsme byli na lodi.

Ráno se muselo vstávat už v osm a tak si na odjezd moc nepamatuju. Cesta na Plitvičky nám připadala nějaká dlouhá. Ale nakonec jsme tam přece jen dorazili.Plitvická jezera (pro ty mladší,.tam se natáčely pro nás starší kultovní filmy o Vinetuovi), jsou teda opravdu něco nevídaného. Nejde ani tak o jezera a jezírka s modrou nebo zelenou a přitom průzračnou vodou. Co je nejhezčí, že voda protéká hornatou krajinou a neustále přepadává spoustou větších či menších vodopádů z jedné úrovně na druhou, z jednoho jezírka či jezera do druhého. A to celé na území, které se dá obejit usilovným pochodem za den. Bohužel je to všechno podřízeno masové turistice. Nesmí se tam vůbec nic, jen chodit po chodníčku. Chodníčky jsou ovšem velmi pěkné, vyrobené z trochu pokřivených, shora zarovnaných kládiček, podle tvaru skládané vedle sebe.Přes jezero jezdí lodě na baterku a kolem taky vláček. Všude je spousta vody ale koupat se smí pouze na jednom místě. Na koupání jsme ale stejně neměli ani pomyšlení i když sluníčko krásně svítilo. My jsme měli ještě tu výhodu, že jsme tam byli skoro sami. Zdrželi jsme se tam něco přes hodinu a to je určitě málo času na prohlídku. Takže příště.

Cesta tentokrát probíhala bez větších problémů, přesto čas ubíhal rychleji a cesta pomaleji, než bychom si přáli. Ještě jsme si užili, v dnešních časech již dost neobvyklou, příhodu. Na české hranici jsme ukázali pasy a po mávnutí rukou Vašek vyrazil nedočkavě na české území. Kolem budky celníka a přes dezinfekční rohož. Celníkův řev Vaška ale rychle zastavil. Z budky vykouknul nasranej ksicht a už to začalo : "Eště jste nejel nikdy přes hranice?" "Nevidíte ti stopku?" "Chcete asi přijít vo papíry. co?" A tak dál a tak dál. Seděl jsem vedle Vaška a snažil se ho krotit, viděl jsem jak to v něm bublá. Představa vybalování, prohlížení a zase balení všech zavazadel mě vůbec nelákala. Nakonec to dobře dopadlo, vylezli jsme jenom z auta a zašoupali nohama na rohoži. Po kávě u pumpy hned za hranicema jsme vyrazili na poslední úsek cesty. Mimochodem, je určitě lepší jet přes Písek, než přes Tábor.

Shrnutí : jízda a pobyt na plachetnici v Chorvatsku je velmi správný způsob, jak utratit těžce vydělané peníze.

Žluťák

Autor fotografií Vašek Holič