Čundr s dětmi 8.8 2009 - 16.8 2009

A je to tady. Zase je před námi velký letní čundr. A opět se nedostává těch, pro které je vlastně každoročně pořádán, tj. dětí. A co je ještě horší, není zájem ani u dospěláků. Každej se jede raději opékat k móři a pak se vymlouvá na nedostatek dovolené. Ostuda. Ale nám, tj. Hance, Žluťákovi a Honzovi, to nevadí. Čundr s dětmi bez dětí totiž nemá chybu. A navíc letos můžeme vyrazit už v sobotu a tak máme před sebou celých 9 dní čundrování.

Sobota (10,6 km)

Jedeme vlakem do Plané nad Lužnicí s přestupem v Táboře. Rychlík z Prahy jel kupodivu na čas a tak na přestupu máme chvíli čas. Obdivujeme úschovnu zavazadel kombinovanou s půjčovnou kol (dobré při vlakových výlukách – půjčíš si kolo a můžeš dojet do cíle pomocí bicyklu) a pak si to zamíříme k WC na peróně. Už je nejvyšší čas si odskočit a pak nastoupit do osobáku na Planou. Ale ouha. Dveře se otevřou pouze po vhození pětikorunové mince a tu já nemám. Žluťák však ano. Nu co, půjdeme na jednu. Když jsem chtěl proklouznout dveřmi za Žluťákem, vymrštila se ze židle nedaleko sedící stařena, křičíc, ať hned zaplatím a nepodvádím. Slušně jsem jí vysvětlil můj problém a nabízel dvacetikorunu. Odvětila, že ona nesmí brát peníze, ať si koukám jít někam rozměnit. To jsem odmítl a protože se mi fakt už chtělo hodně, vyrazil jsem ke dveřím, ve kterých stál Žluťák. Chňapla po mě upatlanou rukou, ale já ji odstrčil a za jejího vřískotu, že mě tam tedy zamkne, vstoupil dovnitř. Než jsme si stačili ulevit, zarachotil ve dveřích klíč. Tím naprdla i Žluťáka, protože on platil a byl tudíž zavřen neprávem. No co, okno bylo otevřené a když bude nejhůř, použijeme únikový východ. Ale baba blafovala a dveře zavřeny nebyly. V klidu jsme vyšli zpět na perón. Baba stála opodál a stále prskala. Žluťák mi půjčil 5 drobných korun, ať jí je dám a bude klid. Baba je však odmítala, že si je mám jít někam vyměnit za pětikorunu, což jsem zase odmítal já a chystal se k odchodu. Až pak si je vzala a hulákala, že je tedy vymění za mě. Řekl jsem jí, ať si je strčí kam chce, že je mě to buřt a šli jsme do vlaku. Fuj babo. Příště si v Táboře radši ulevím do kolejí a bude klid… Tímto se něco u ČD zlomilo a osobák, s nímž jsme měli jet už jen pár minut, byl zpožděn, takže do Plané jsme zase na čas nedojeli.

V Plané nad Lužnicí jsme už jednou čundr s dětmi začínali, když jsme šli přes Chýnovské jeskyně. Věděli jsme, že cestou přes Planou jsou dvě restaurace a v jedné z nich si chtěli dát oběd. Jenže první byla v rekonstrukci a ta druhá, na kopečku, restaurace U Machoňů, měla v sobotu a v neděli zavíračku. Smutná záležitost. Pokračovali jsme tedy bez oběda dál Planským lesem, starobylým dubovým stromořadím u Boreckého rybníka do Dlouhé Lhoty. Tady hospoda byla, ale otvírali až v šest, tj. za hodinu. Chvíli jsme poseděli na lavičce za hospodou a trochu pojedli ze svých zásob (Hančiny lahůdkové řízečky) a pak jsme odešli za ves a do šesti leželi na travičce u božích muk mezi poli a relaxovali. Bylo pěkné vedro. Pak jsme se vrátili zpět a občerstvili se v již otevřené hospodě. Příjemné posezení, šikovná paní vedoucí, dobré pivo. Doplnili jsme tekutiny a za soumraku vyrazili hledat spaní. Nešli jsme daleko. Kousek nad vsí jsme našli koutek u lesa a připravili ohniště a dřevo. Už byla skoro tma a chystali jsme se oheň zapálit, když tu nás Hanka upozornila, že dole pod polem směrem k nám někdo svítí baterkou. Baterka zhasla, ale rozsvítil se obdélník. Vypadalo to, jak průzor v posedu. Silně jsme znejistěli. Báli jsme se, abychom nedostali pernou žaludovou do gatí. Nakonec jsme vyklidili pozice a posunuli se o kus výš nad cestu. Na spaní to tu bylo lepší, ale ohýnek tu udělat nešlo. Stejně už jsme byli utahaní. Bylo hezky, hvězd plné nebe a tak jsme ani nestavěli přístřešky a za chvíli jsme spali.

Neděle (14,5 km)

Ráno jsme zabalili a přesunuli se zpět k ohništi, které jsme si večer připravili. Posed dole nebyl, jen domky kolem Blažkova mlýna… Uvařili jsme tedy snídani a vydali se na pochod – přes les Sosniny do Choustníku. Panorama s hradem trochu kazily haly fabriky na výrobu bramborových lupínků Bohemia chips, zato hospoda ve vsi byla skvělá a pozdní oběd stál za to. Jelení plec v šípkové omáčce - pohádka. Poslali jsme po číšníkovi pochvalu kuchaři a on se za chvíli přišel na nás podívat. Byl z Litoměřic a jezdíval čundrovat na Hrádek. Pěkně jsme si popovídali. Prozradil nám, že za hradem je pěkný převis, ale to už jsem věděl z internetu. Spokojeni jsme stoupali ke zřícenině hradu. Hrad nás mile překvapil. Zřícenina je poměrně rozlehlá, dá se vylézt na hlavní věž, odkud je pěkný výhled. Stupněm zachovalosti mi připomínala Trosky v Českém ráji. Po prohlídce jsme pokračovali přes Choustnický masiv. Hned za hradem jsme opravdu našli převis. Zelená značka vede přímo u něj, takže nic moc. Maximálně jako nouzovka. Sešli jsme dolů do Mlýnů a hospodě se občerstvili a doplnili zásoby vody a piva. Pak jsme pokračovali do Vlčevsi. Tady hospoda neměla být. Ale byla. A pěkná, domácká. Škoda, že už jsme pivo vzali v předešlé vesnici. Tady měli dobřejší. Ale kdo to mohl tušit? Venku se mezitím zešeřilo. Již za tmy jsme prošli Svatou Annou a za potokem sešli ze značky vlevo hustým lesem až k louce, kde jsme zakempovali. Byli jsme hodně utahaní, ušli jsme dnes skoro 15 km a tak jsme šli hned spát.

Pondělí (13,1 km)

Ráno jsme rozdělali oheň, uvařili si kávičku a posnídali. Les, kde jsme spali byl mechový jako v pohádce. Všude rostla spousta různých hub. Vrátili jsme se na zelenou značku a pokračovali po ní do Černovic u Tábora. Byl jsem tu jako 6ti letý v ozdravovně pro podvyživené. Jak je vidět z fotek, odvedli tu skvělou práci. Pojedli jsme ve zdejší hospodě a pak pokračovali v chůzi podél jižnějšího ramene Černovického potoka. Bylo vedro, až „veverky padaly horkem ze stromů“. K lesu jsme dorazili pěkně propocení. Po chvíli odpočinku jsme pokračovali zkratkou a pak kolem rybníčku k zavřenému táboru Staré Hutě. Mezitím se zatáhlo a začalo bouřit. Proto jsme urychleně zakempovali v lese pod kopcem Chabec. Jen jsme postavili přístřešky začalo pršet. Bouřilo a blýskalo se na všech stranách, ale bouřka nás vždy minula. Po horkém dni byl déšť příjemná změna. Pěkně se nám usínalo.

Úterý (12,5 km)

Ráno bylo po dešti. Kolem našeho kempu se proháněli černé veverky. Rezavé zrzečky jsou jimi nějak vytlačovány. Nebo že by byly po letošním slunném létě tak opálené? Snídani jsme tentokrát uvařili na lihu (byla tu spousta jehličí a oheň by mohl podhořet) a usušili pláštěnky. Prošli jsme Dráchovským polesím (opět začalo trochu pršet) a u hájovny Hřeben se napojili na červenou značku. Po pauzičce jsme pokračovali přes Novou Ves a za chvíli jsme byli v Kamenici nad Lipou. Zde jsme se dobře najedli v restauraci U zámku a vyrazili do města. Doplnili jsme zásoby a Hanka si koupila u vietnamců sandály. Měla totiž nové nerozšlápnuté boty a ty jí dřely. Za městem jsme se pak zastavili na zdejším koupališti a pěkně jsme si zaplavali. Po včerejším horkém dnu jsme už koupel potřebovali jako sůl. Koupaliště bylo pěkné a bylo tu jen pár lidí. Pak jsme pokračovali podél potoka Kamenice, Pecovského a Dvouhrázného rybníka až k hájovně Johanka. Kousek za hájovnou jsme uhnuli vpravo, prošli Kamenickým polesím a na kraji lesa zakempovali. Když jsem připravoval ohniště a odstraňoval drny, vrhli se na mé nohy mušničky a pěkně mě ožrali. Ohýnek je však zahnal. Bohužel bylo zataženo a tak jsme přišli o Perseidy. Neviděli jsme padat ani jednu hvězdu.

Středa (14 km)

Ráno bylo trochu divoké. Nejprve černá veverka bombardovala Žluťáka zelenými šiškami, snažíc se ho trefit do hlavy. To se jí přímo sice nepodařilo, ale trefila petflašku u jeho hlavy a ta se vymrštila a Žluťáka bacila. Pak veverka slezla na zem podívat se, jak se to Žluťákovi líbilo. Poté se ozval velký rachot z lesa na druhé straně louky. Bylo to, jako by tam družstvo dřevorubců kácelo les. Nakonec se z toho vyklubali pouze dva lesní dělníci s křovinořezem. Vylezli naproti z lesa a namířili si to přímo k našemu ohništi na louce. Jejich dialog: „Hele ohniště.“ „To si tady asi dělali děti ohýnek.“ „To budou asi skauti.“ „Hele támhle spí.“ A zmizeli v lese za námi hledajíc jakousi studnu, jejíž okolí měli vyčistit. Nás padesátníky měli za děti. Byla to urážka nebo kompliment? Uvařili jsme snídaňooběd – Žluťák špízek a já se konečně zbavil konzervy fazolí, která mě tížila už z Plané. Fazolky na špíčku a cibulce s klobáskou vůbec nebyly špatné. Zabalili jsme a pokračovali lesními cestami souběžně s modrou značkou, která vedla po asfaltce. Přišli jsme na ní až před Drážďanami. Ne, to není chyba, fakt jsme došli do Drážďan, vesničky na Pelhřimovsku. Pokračovali jsme po modré dál až k hájovně Barborka a zde nabrali směr na Veselou. Po cestičce, která se místy ztrácela, jsme přelezli kopec Vrch, obešli další kopec a notně utrmáceni jsme se ocitly ve Veselé. Už když jsme se ke vsi blížili, zdála se mi povědomá. Uvědomil jsem si, že jsem tady již někdy byl. A hned jsem si vzpomněl na Jardu Peroutku.. Bylo to samozřejmě na čundru. Šli jsme tenkrát, před cca. 30 ti lety, Suchouš, Volňák a já, ze Lhoty Bubeneč (Kačer tam pobýval na „letním bytě“ na Jarky statečku a učil Verunku rozeznávat flaškové pivo dvanáctku od desítky - dvanáctka pro tatínka, desítka pro ostatní) přes Veselou, kde měl Jarda strejdu. Došli jsme až ke kostelíčku a za ním byla zvláštní stavba, která mimo místní úřad obsahovala i hospodu. Mělo to však jednu vadu. Bylo pět a otevírali až v sedm. No co dělat. Počkáme. Bolelo mě koleno a tak jsem „zaparkoval“ hned pod kostelem naproti hospodě na travičce. Bylo to dlouhé čekání. Žluťák mezitím obešel celou vesnici a Hanka se pak k němu přidala. Ale dočkali jsme se. Dostali jsme najíst – polévku od oběda, doplnili jsme tekutiny a po desáté vyšli již opět do tmy. Právě vycházel rudožlutý měsíc. Nad Veselou jsme si našli kemp na okraji vlnícího se lesa. Chvíli jsme poseděli při svíčce (na oheň už nebyly síly) a o půlnoci jsme již „chrupali“.

Čtvrtek (14,5 km)

Jestli bylo minulé ráno divoké, tohle si s ním nijak nezadalo. Ozval se šílený rachot a na nedaleké mýtině se objevil náklaďák a začali se hemžit dřevorubci. Na to, abychom rozdělali oheň nebylo ani pomyšlení. Kávičku jsme tedy uvařili opět na lihu. Protože plánovaná trasa by dnes vedla stále po asfaltu a navíc nám došel fernet, rozhodli jsme se vrátit ještě jednou do Veselé, doplnit zásoby v místním obchůdku, poobědvat v hospodě (přes poledne měli otevřeno) a pak se přesunout kus cesty autobusem. I když náklaďák již zmizel, rachot a vytí ustávalo jen chvílemi. Co to může být? Rychle jsme proto zabalili a vydali se k Veselé. Vytí sílilo. Před námi na cestě stála velká pojízdná štěpkovačka a s rachotem „požírala“ větve pokácených stromů. Děsnej stroj. Ve vsi jsme nejprve navštívili krám – fernet měli a pak šup do hospody. Vařili jednotné menu – dnes šunkofleky s houbami a rajčatovým salátem. Byla to obří porce a chutnala jak od maminky. Autobus přijel na čas a odvezl nás do Dobré Vody u Pelhřimova. Odtud jsme pokračovali dál po svých po modré. Cesta vedla přes statek. Pravděpodobně zde ve stodole v řezance jsme se před třiceti lety sušili po mladicky nerozvážném nočním průchodu čerstvě namoklou vzrostlou vojtěškou. Za statkem jsme přešli silnici a pokračovali směrem na Letny. Ocitli jsme se na hrázi rybníka. Musel být úplně nový, protože nebyl zakreslen v turistické mapě a jak jsem později zjistil, není ani na fotomapě na internetu. V Letnech jsme zabočili vpravo do lesa. Rostla tu spousta hříbků i jiných dobrých hub. Uzlík byl za chvíli plný. Obešli jsme Letenský vrch a pokračovali dál po žluté na Hutě. Zde jsme asi do pěti odpočívali, protože jsme si říkali, že v Čejkově bude hospoda otevírat nejdřív v šest. Jenže ouha. Hospoda v Čejkově byla nefunkční. Co teď? Měli jsme toho dnešního pochodování už dost a tak jsme chtěli zakempovat v lese vpravo od rezervace Čermákovy louky. Jak se ukázalo, bylo tam moc živo. Naproti byly chaty a nějaký tábor. Nějak se nám dnes nedařilo. Pak se však karta obrátila. Hanka v mapě zjistila, že v nedaleké Sázavě je hospoda! Jak jsem to jen mohl přehlídnout! To nám vlilo nové síly do nohou. Vzali jsme to tedy nejkratší cestou do Sázavy. Hospoda tu opravdu byla. A jaká! Jmenovala se U Zmátlů. Mátl, Zmátl - to musí být skoro jak u maminky.. A bylo. Perfektně jsme se najedli, doplnili tekutiny a hlavně si odpočinuli. Spát jsme šli směrem západním a zakempovali v lese. Měli jsme toho dnes fakt dost. Chvíli jsme seděli při svíčce a již po jedenácté šli do spacáčků.

Pátek (10,4 km)

Ráno jsme si chtěli z nasbíraných hub ze včerejška udělat smaženici. Les byl suchý jak troud, ale nedaleko prosvítala louka. Ale na ní stál barák, samota U Puldů. Tady se vařit na ohni nedá. Sbalili jsme a přesunuli se k potoku. Byl tu takový pěkný veliký placatý kámen a na něm jsme oheň rozdělali. Uvařili jsme nejprve kávičku a pak i smaženici. Pěkně jsme si pošmákli. Kudy půjdeme dál? Vrátit se do Sázavy by znamenalo jít do Nového Rychnova po silnici. Raději jsme si trochu zašli a vzali to obloukem lesem. Prošli jsme pod Křemešníkem a pak seběhli hezkou cestou do Rychnova. V Rychnově byly sice dvě hospody, ale protože zde dnes začínala pouť, hospoda za kostelem byla zavřená z důvodu příprav a v hospodě u zámku dnes nevařili. Vysvětlili nám, že nemá cenu vařit, když tu bude tolik lidí. Asi by to bylo pro ně moc práce. Alespoň to tak vyznělo. Dali jsme „jedno“ a pokračovali v pochodu. Za městečkem bylo pěkné koupaliště a nikde ani živáčka. Pěkně jsme se okoupali a příjemně se osvěžili. Pak jsme došli k lesu, zabočili vlevo a zakempovali na kraji. Udělali jsme si ohýnek a pěkně se pomněli.

Sobota (9,1 km)

Pěkné slunečné ráno. Po snídani jsme se vrátili na značku a stoupali směrem na Čeřínek. Cestou jsme se zastavili u zajímavého skalního útvaru Čertův hrádek a pak vystoupali po kamenném chodníčku na Čeřínek. Na Turistické chatě jsme poobědvali a pokračovali jižním směrem. Přešli jsme silnici a asi 500m pod ní vyšli na členitou louku. Zde jsme chtěli rozbít náš poslední tábor. Při hledání vhodného zákoutí se na nedaleké cestě objevil gazík. Zastavil nedaleko od nás, ale nás neviděl, protože jsme byli zrovna schováni v remízku a odpočívali. Osazenstvo gazíku, chlap a ženská, cosi kutili v protějším lese, pak do něj zacouvali a cosi tam opět kutili. Pak popojeli o kus zpět a situace se opakovala. Nakonec však přeci odjeli. V klidu jsme se zakempovali v lesíku u jednoho ze záhybů louky. Byla tu spousta hub a Hanka, která si je chtěla sesbírat až ráno a odvést domů, všechny označila klacíky s napíchanými papírovými ubrousky, abychom je za tmy nerozkopali. Navíc kus nad naším ležením objevila velký kotrč. Bude z něj výborná držkovka. Ohýnek nám pěkně hořel, ale jeho praskání bylo stále rušeno různými zvuky.Chvílemi bylo slyšet nějakou diskotéku, k tomu se přidávalo bučení krav a nakonec rachot řítícího se vlaku. Zdálo se, že na nás za chvíli vyjede z protějšího lesa. To místo prostě fungovalo jako ohnisko nějaké obří paraboly. Naštěstí ženské hlasy a štěkot psa krávy zahnaly spát, diskotéka po půlnoci utichla a vlaků v noci také moc nejezdilo. Déšť nehrozil a tak jsme se pěkně vyspali jen tak pod korunami stromů a hvězdnou oblohou.

Neděle (5.8 km)

Dnes nám to končí. Je pěkné vedro. Ranní kávičku jsme uvařili v lese na vařičích, protože na louce u ohniště se vzpíralo sluníčko. Poté jsme se vrátili na silnici a po ní došli až do Kostelce u Jihlavy. Zde, v příjemné hospůdce se vzornou obsluhou, jsme se pěkně naobědvali a pak se přesunuli na nedaleké nádraží. Vlak přijel na čas a bez problémů jsme dojeli až do Prahy.

Čundr se velmi vydařil. Děti nezlobily (ani nemohly, když se žádné nezúčastnily), počasí bylo super a trasa vedla příjemným krajem. Celkem jsme ušli 104,5 km.

Honza