Předjarní čundr 27.2 2009 - 1.3 2009

Tak kampak pojedem? Počasí je nejisté a tak to chce ještě pod převisy. Do Ráje? Tam se od té doby, co na Podháji v hospodě už nekraluje Luboš a v údolíčku za Věžákem nám natáhli plot a vykáceli stromy, čímž zrychlili erozi našeho převisu (moh by snad i spadnout?) se nikomu moc nechce. Na Pelíšky? Tam zas řáděj ochranáři a buzerují poctivý trampy. A což takhle na Sfingu a z ní do Dubé a odtud uskutečnit přesun busem do Jestřebí, který se nám na podzim nepovedl? Bingo!

Takže sraz máme v Holešovicích u stánku. Mirek, Žluťák, Petr/Zdravotník a Honza s Honzíkem. Na stanici busu čekal ještě Jirka a ozval se i Dan, že nás dohoní na Zakšíně. Slušná účast. Autobus jel na čas. Pohodlně jsme seděli, ochutnávali rum a za chvíli vystupovali v Zakšíně před penziónem. Řidič byl ale ňákej nešika, protože dveře busu s dveřmi hospody nelícovali asi o pět metrů! Tak jsme to holt došli pěšky.

V penzionu panovala klasická pohoda – příjemná obsluha a spousty pamlsků. Srnčí guláš sice neměli, ale výborný prejt obou barev s brambůrkem a kyselým zelím ano. Navíc utopence, tlačenku aj. Sedli jsme si ke stolu u akvária, skvěle jsme se najedli a spláchli to smíchovskou jedenáctkou. Petr dostal od paní vedoucí svojí butylku se speciální mastí na klouby a záda, kterou zde minule zapomněl. Škoda, že tu nezapomněl fusekle. ty by se mu hodily víc, protože náhradní nechal doma (manipulaci s nimi by ale asi zase nemusela přežít paní vedoucí....). Ale už tu byl i Dan. Takže nás bylo sedm a 4 kytary (i když Dan měl vlastně ukulele).

Venku se pěkně rozpršelo. Prosadil jsem, že tentokrát nepůjdeme přes pole, kde hrozí „utopení“ v bahně, ale dáme se směrem na Pusťák a pak se stočíme okrajem lesa na konec louky. Je to delší asi o 800 metrů. Zprvu se zdálo, že všichni s tím souhlasí. No nebylo tomu tak. Mirek preferoval cestu klasicky přes pole a Petr krkolomnou cestu přes Pusťák. Byl jsem mezi dvěma mlýnskými kameny, ale ustál jsem to a za podpory Žluťáka prosadil svou. Pak jsem však udělal chybičku. Věřil jsem své mapě víc, než Žluťákově GPSce. Tak jsme si kapánek proti plánu zašli – viz obr.

Plán obcházky - plná červená, cesta přes pole - přerušovaná fialová:

Skutečnost byla delší o 1,1 km než cesta přes pole:

Došli jsme tedy na konec louky podle plánu. Ve tmě a dešti jsme to zde ale nemohli poznat. Byla tu udělaná zbrusu nová cesta. Jistotu, že jdeme správně jsem získal až v půlce kopce. Ale altánek stál na svém místě a tak jsme zde udělali klasickou pauzičku. Jirka mi sice trochu vynadal cizími slovy (prej jsem to „prokaučoval“), ale já byl spokojen. Bahnu na louce jsme se vyhnuli.

Sklouzali jsme dolů, prošli údolíčkem a vylezli ke Sfinze. Pak přišel problém. Jirka nemohl najít brýle. Sundaval si je v altánku, protože se mu výstupem zarosili. Co teď? Žluťák se obětoval a vyrazili spolu zpět do tmy. Mirkovi došli síly a zatuh s hlavou na báglu. Petr mezitím rozdělal oheň a hned bylo veseleji. Karta se začala obracet. Mirek si ustlal a zalez do spacáčku, Jirka se Žluťákem se vrátili s brýlemi (ležely v altánku pod stolem) a nakonec jsme si pěkně zahráli a zazpívali a šli spát až k ránu.

Ráno mě vzbudil praskot. Otevřel jsem oči. Ozvala se dutá rána, zem i převis se otřásly a kus od spícího Dana s rachotem sletěl shora kus tlusté větve. Kdesi nad námi zřejmě spadl strom. Pak jsem však ještě na chvíli usnul. Vzbudil mě čmoud a praskání ohně. Dědek všech Dědků Petr se snažil zapálit oheň. Po nočním dešti bylo vše mokré a proto to pěkně čoudilo. Úplnej indiánskej signální oheň. Ale chytlo to. Pomalu jsme se probírali.

Dan se zbalil a řka, „trochu se projdu“, vyrazil napřed s tím, že se sejdeme v Jestřebí. My ostatní jsme drobně posnídali. Petr pak vytáh svoji chloubu – zbrusu nový rošt a samozřejmě naložené masíčko. Byla to zase velká dobrota. V dobré pohodě jsme pak vyrazili krajem pokrytým zbytky sněhu do Dubé. Moc jsme se zde nezdrželi. Chtěli jsme chytit bus na Jestřebí již ve čtvrt na čtyři, prolézt tamní skalní hrad a až pak něco pojíst. Na autobusovém nádraží jsme byli již před třetí. Byl tu sice bufáč, ale otvíral až ve tři. Paní vedoucí, i když už zde již byla, nám odmítla „předčasně“ udělat kafe. Prý až ve tři. Jenže to jsme se báli, aby nám to neujelo jako posledně.

A neujelo! V pohodě jsme se busem přesunuli do Jestřebí. Stanice je hned vedle hostince Na Rychtě. Začalo však zase pěkně pršet, takže z prohlídky hradu nebylo nic. Vcucnul nás hostinec. Pojedli jsme, popili a přišel Dan s „dvacítkou“ v nohách (závidím mu to mládí). Ještě jsme dotankovali a vyrazili do tmy a do deště. Obě hospody u nádraží jsme minuli a pokračovali podél trati spodní cestou až k oboře. Nešli jsme však Hraničním dolem jako obvykle (potmě sněhem se tudy jde dost špatně), ale došli jsme po silničce až na rozcestí se zelenou a dál klasicky silničkou po okraji lesa. Hlavně včas odbočit. Jé, jsme ve vodě. Potok údolíčkem se vylil na silnici. Kdo neodbočil včas, byl v tom až po kotníky. Petr, nebo že by to byl už Zdravotník, z mě neznámých příčin přešel po silnici až za potok...Převis jsme našli bez problémů. Bylo tu i dřevo, jen ho pořezat, Brnkačka.

Oheň hořel v okamžení. Následoval koncert a to doslova. Kytaristi Mirek, Petr, Dan, Jirka i Honzík se skvěle snažili. Hrálo se jak z partesu. Na povrch vyplouvali staré fláky i zcela neznámé veselé i smutné písničky. Naprostá paráda. Škoda, že tu nebyl ještě Kačer. Ten ale zrovna v Honolulu hledal Lulu. Nebyla tam... Doba pokročila a dostavil se Zdravotník. Už jsem ležel ve spacáčku, když se i on odhodlal vstát a vydat se také na kutě. Chtěl však obejít Dana a snažil se spadnout do údolí. Žluťákův výkřik ho však usměrnil...

Skvěle jsme se vyspali. Petr ráno zase vysílal kouřový signály, ale uvařil nám všem dobrou kávičku. Dan si pak naordinoval další túru přes Psí kostel. My ostatní jsme pojedli (Petr upek zbytek masíčka) a vydali se Hraničním dolem kolem obory směr Staré Splavy. Pochod po asfaltu nás po chvíli přestal bavit a proto jsme odbočili vlevo k trati a podél ní došli až do Splavů k Brabčákovi. Tam nás došel i Dan. Protože České dráhy, zřejmě aby přišly o další cestující, zrušili osobák, museli jsme do Doks dojít pěšky. Počínání Českých drah mi v poslední době připadá velmi záhadné. Stěžují si na nedostatek cestujících a přitom dělají vše pro to, aby všichni jezdili radši autobusem...

Cesta do Doks podél Mácháče byla ale příjemná a na nádraží jsme byli opravdu za chvilku. Rychlík jel na čas a přípoj v Boleslavi také. A byl tu konec.

Co dodat. Zase se to povedlo. Počasí nic moc, vždy večer jsme zmokli, ale jinak pohoda.

Honza