Čundr s dětmi 13.8 2001 - 19.8 2001

Pondělí

(O tom, jak nás vezla parní mašinka, jak jsme vylezli první kopec, o jezírku bez leknínů a o měkkém spaní)

Protože někteří z nás vyráželi na vandr s dětmi přímo z Kutnohorské kocábky, měli jsme letos sraz až v Jindřichově Hradci. Setkali jsme se zde všichni po desáté hodině na konečné úzkokolejné dráhy Jindřichův Hradec – Nová Bystřice u vláčku taženého parní mašinkou. To všichni znamená Řezník s Lenkou, Žluťák s Hrošíkem a Hanka a Honza s Lubošem a Honzíkem. Nejprve jsme se vyfotili u spokojeně odfukující mašinky a pak nastoupili do zachovalého vagónku 3. třídy. Díky Žluťákovi, který objednal místenky (vláček byl jinak zcela plný), jsme zasedli do dvou celodřevěných kupátek, a vláček se krásně hrkavě rozjel. Pravda, nejeli jsme nejrychleji a ani sezení na dřevěných lavicích nebylo nejpohodlnější, ale zato okýnka šla pomocí kožených řemenů úplně stáhnout a každý si mohl vychutnat padání sazí do očí (první se to povedlo Lence) a škubání listí z okolních stromů (hlavní škubač Hrošík). Asi po půl hodině jízdy, kdy jsme ujeli dobrých 13 km, vláček zastavil ve Střížovicích. Byla zde plánovaná 20ti minutová pauza, kterou jsme využili k návštěvě bufetového vozu, zapojeného na konci našeho vlaku. V něm měli dokonce i lahvového Bernarda, čemuž Žluťák nemohl samozřejmě odolat. Luboš zase s úlevou vyrazil „značkovat“, protože k jeho překvapení ve vagónku 3. třídy nemohl nalézt WC. Já jsem si zašel vyfotit mašinku a celý vláček. Pak se jelo dál. Hned příští stanici s názvem Lomy-Kunžak jsme však již vystupovali. V Lomech jsme ještě zastihli otevřený obchod a tak jsme hned doplnili zásoby a poobědvali na hrázi rybníka. Pak jsme konečně vyrazili pěšky po žluté značce na kopec zvaný Vysoký kámen. Kopec byl opravdu vysoký a když jsme konečně vysupěli nahoru, byl tam i kámen (dokonce i jakýsi obelisk). Po chvíli odpočinku, kdy na nás trochu sprchlo, jsme pokračovali k jezírku Kaproun, kde prý rostl leknín bělostný. Z místní tabulky jsme se dozvěděli, že tam však již od 70.let minulého století neroste. Ale jezírko to bylo i tak pěkné s báječně hnědou rašeliništní vodou. Protože doba pokročila a bylo třeba najít vhodné tábořiště, vydali jsme se dále směrem na Matějovec. Všude tu byla spousta potůčků a cest a najít trochu zašité místo nebylo zrovna jednoduché, ale nakonec se to povedlo pod Javoří horou. Bylo zde sice i tak trochu vlhčeji, ale také krásně měkoučký zelený mech. Uvařili jsme na ohni večeři a po celodenní štrapáci jsme usnuli jako budulínci.

Úterý

(O tom jak jsme snídali na lavici, o koupeli v rybníčku, o návnadném autobusu, o 3 restauracích a o večeru při svíčce)

Ráno jsme pěkně posnídali na dřevěné lavici, kterou již večer vyrobil Řezník z kusu napůl trouchnivého kmenu a kolem poledního jsme klasicky vyrazili dál. Bylo dost teplo a proto jsme s radostí přivítali, když se před Matějovcem objevil koupací rybníček s názvem Hladový rybník. Na hrázi sice bylo dost lidí, ale z boku z lesíku se dalo parádně koupat i bez plavek. Voda byla opět rašelinově hnědá jako na Kaprounu a tudíž jistě i děsně léčivá, i když chutí ani barvou se fernetu určitě nevyrovnala. Honzík, který se nechtěl koupat, vyrazil na průzkum do Mladějovce. Za chvíli byl zpět a přinesl, jak už to bývá, dvě zprávy, dobrou a špatnou. Tak nejdřív tu špatnou. Nebyla tam hospoda. Teda vlastně byla, ale byla nefunkční. Nejbližší hospoda prý je ve 4 km vzdáleném Českém Rudolci. Ta dobrá zpráva byla ta, že je tam obchod a za chvíli otevírá a určitě tam budou mít něco k snědku a k osvěžení. Tak jsme se po koupeli vydali k obchodu. Leč jeho obsah nám zůstal utajen. Na návsi totiž stál přistavený návnadný autobus s otevřenými dveřmi a cedulkou Český Rudolec. To bylo v ten moment stejný, jako by tam bylo napsáno směr dobrá bašta a orosené točené pivo. Hanka vzbudila řidiče, kterému upadlo tělo na jedno dvousedadlo uvnitř a zjistila, že odjezd je za 2 minuty. Spěšně jsme nastoupili a autobus se rozjel. Sice jsme tak drobátko odbočili z plánované trasy, ale stálo to za to. Na hlavní ulici v Rudolci se na nás smáli tři restaurační zařízení v řadě za sebou. Ve dvou i vařili, ve třetím zase točili Gambrinus. Vybrali jsme si jedno s vařením stran pozdního oběda a po obědě jsme ještě navštívili to gambrinusové a nechali si naplnit PET lahve na večer. Najedli jsme se velmi dobře, některým jedincům bylo z přejedení i špatně (Hrošík – palačinka se šlehačkou), ale vše srovnal ločíček fernetu. Pak jsme prošli Rudolec, politovali zdevastovaný zámeček (vypadal jako kus zámku Hluboká po nájezdu) a zabočili přes kopec k rybníkům Malý a Velký Hvozdovec, kde jsme chtěli nocovat. Bohužel ke koupání moc nebyly a navíc měli vedle nich „hnízdo“ lesníci. Nakonec jsme se již za soumraku utábořili v lese nad prameništěm Velkého Hvozdovce, kde bylo kupodivu sucho a pěkné kameny. Oheň jsme tentokrát nerozdělávali, ale seděli jsme při svíčce, kterou jsme postavili na jeden z kamenů. Svíčka pěkně svítila a na nebi se krásně třpytily hvězdy. Akorát Řezník nebyl zcela spokojen, protože si nakoupil „trochu“ masíčka na rožnění a nad svíčkou to moc nešlo. Měl strach, že se mu masíčko zkazí. Jak se však ukázalo, bylo jedlé i bez rožnění a tak jsme mu s jeho „likvidací“ rádi pomohli. Bylo to velmi poetické.

Středa

(O ranním rachocení, snídani na lihu, naleštěných býcích, o kočce z Bolíkova, o Cmrndalovi, o tom jak Žluťák hlídal a o cizokrajném pivu)

Ráno nás probudil jakýsi rachot. Honzík myslel, že po nedaleké cestě jede auto s přivázanými plechovkami na výfuku, ale byly to náklaďáky s návěsy pro přepravu klád a ten rachot vydávaly připevňovací řetězy na klády. Když už to rachotilo poněkolikáté tak jsme radši vstali. Stejně už bylo po deváté. Oheň se v tomto místě fakt rozdělat nedal (samá rašelina) jedině snad na kameni, jenže kameny byly všechny pod stromy. Vyřešil to Žluťák, který měl s sebou rozkládací vařič na suchý líh a rád se ne zrovna nejlehčích kostek lihu zbavil. Zatopili jsme tedy „v kuchyni na kameni“ a uvařili ranní kávičku i jiné pochutiny. Po snídani jsme se vydali na další cestu. Bylo docela vedro. Však také Luboš s Hrošíkem stále zaostávali pozadu a Luboš pořád mumlal něco o galejích. Minuli jsme Novou Ves a hned za ní prošli okolo super upraveného statku. Všechno tam bylo až neskutečně úpravné, nové a čisté. Zelená, krátce sekaná travička, na ní černí býci za novým elektrickým ohradníkem, kteří se leskli, jako kdyby právě vylezli z myčky na auta po proceduře leštění. Chvíli jsme je pozorovali, zkoušel jsem je vyfotit, ale oni se tvářili dost naštvaně a ten novej ohradník mi nepřipadal nejvyšší. Tak jsme raději pokračovali dál. Prošli jsme Dolním Bolíkovem (občerstvovna, o které někteří snili, tu samozřejmě nebyla) k vlakové zastávce, která byla kousek za dědinou. Zde jsme ve stínu čekali na motoráček do Dačic. Děti laškovaly se zdejší kočkou a pak se jí nemohli zbavit. (Z toho plyne poučení, že s kočkama se musí opatrně!) Motoráček přijel poměrně na čas a za chvilku jsme vystupovali v Dačicích. Hned u „šraněk“ se na nás smál baráček se znakem Gambrinusu. Vešli jsme tedy dovnitř stran oběda. Jak se ta hospoda jmenovala, to já už nevím, ale já bych jí nazval „U Cmrndala“. Jídlo tu měli dobrý, ale co ten vrchní dělal s pivem, bylo neuvěřitelné. Roztočil několik půllitrů a pak z nich tvořil jeden sléváním a cmrndáním, až nám při pohledu na tuto činnost vstávaly vlasy na hlavách. Hrůůza. Po obědě vyrazili do města za historií. Prošli jsme kolem radnice a vylezli na městskou věž u kostela sv. Vavřince. Byl odtud pěkný výhled na celé město a na Žluťáka, který hlídal dole bágly. Ve věži byli dva velké zvony a starý hodinový stroj. Poté jsme navštívili zdejší nový zámek. Byl pěkně stylově zařízen a v každé místnosti bylo několik starých stolních hodin. Bágly na nádvoří hlídal opět Žluťák, který zřejmě neměl dnes náladu na kulturu a raději preferoval lavičky ve stínu. Po prohlídce jsme rychle dokoupili zásoby a pospíchali z města ven, protože se již připozdívalo. Když jsme míjeli „šraňky“, vzpomněli jsme si, že nemáme na večer pivo a tak chtě nechtě jsme znovu zašli k Cmrndalovi a chtěli od něj naplnit PET lahve. Vesele kývl a začal klasicky roztáčet velké množství půllitrů. Snažil jsem se ho zarazit dotazem, zda by nebylo možné naplnit lahve přímo z pípy. Zle se však rozčílil, že on ví své a že když to tak pění, je to takhle nejrychlejší. A když se nám to nelíbí, můžeme jít jinam. Na otázku, jak to z těch půllitrů bude nalévat do lahví s úzkým hrdlem pohotově vyndal velký trychtýř a tím že si to máme do lahví nalít sami. Byl jsem odzbrojen. Trpíc jsem pozoroval cmrndání do půllitrů a pak jsem to nacmrndané pivo přecmrndával přes trychtýř do lahví. Zatíženi pivem jsme pokračovali po silnici do Bílkova. A hle. Ač to nikdo nečekal, byla tu hospoda. A tuze pěkná, taková domácká. Jenom značka piva, které zde točili, byla pro nás dosti exotická. Jakési znojemské (snad Belzebub či jak se to jmenovalo – nemohu si už vzpomenout). Ale vychlazené se to pít dalo. Jenže čas již pokročil a my museli dál, abychom před setměním někde zakempovali. Do strmého kopce kolem hasičárny a kostela se nešlo nejlépe, ale za chvíli jsme byli nad dědinou u křížku. Sluníčko právě zapadalo. V prvním vhodném lesíku jsme rozbalili ležení a už tu byla tma. Povečeřeli jsme, popili přecmrndané pivo a šli jsme na kutě. V noci bylo velmi teplo a opět nespadla ani kapka.

Čtvrtek

(o tom jak bylo vedro, jak jsme se i přes velké úsilí stejně nevykoupali a o protivně pracovitých zemědělcích)

Hned ráno bylo jasné, že dnes bude pěknej pařák. Jak Hanka proloupla oči, začala organizovat, kam se půjdeme koupat (probudil se v ní zřejmě koupací syndrom Dráži, ale je fakt, že osvěžující koupelí by nepohrdl žádný z nás). Podle plánu jsme dnes měli dojít nad Kninice, kde se nacházeli hned tři rybníčky nad sebou: Obecní rybník, rybník U Skřípku a rybník Husinec. Řezníkovi i Hance ale připadalo, že jsou moc malý a že by mohly být ke koupání nevhodné. Hance se líbil rybník Lačnov, u kterého bylo na mapě vyznačené koupaliště. Jenže k němu se muselo jít několik kilometrů otevřenou krajinou, tj. po sluníčku a kus i po silnici, což při dnešním pařáku nebylo zrovna nejvhodnější. Řezníkovi se zase líbil rybník u Červeného Hrádku. K němu vedla cesta poměrně lesem a navíc v Č. Hrádku se daly doplnit zásoby, což rozhodlo. Hloupé bylo, že jsme museli sejít z hřebenu do údolí (rybníky většinou na kopci bohužel nejsou) a navíc Č. Hrádek stál zase na kopci. V tom vedru, které na nás mezitím udeřilo plnou silou, bylo dost ubíjející, když jsme šli stále dolů z kopce a proti nám se na druhém kopci zvedal kostel v Č.Hrádku. Honzík, který šel trochu vpředu, ještě pod kopcem zjistil od místní pani, že ve vsi je obchod, který otevírá již za chvíli a hospoda, která však otevírá až v 6 večer. Paní, když viděla, jak je vyprahlý a zbědovaný, mu nabízela pivo. Jenže pak jsme se za zatáčkou objevili i my a ona se s výkřikem „Jéžiš vás ale je“ urychleně zavřela ve svém baráčku a z piva nebylo nic. Nakonec jsme se vysušeni a již napůl uvařeni dodrápali až do vsi, aniž bychom odbočili k hlavnímu cíli naší cesty, tj. k rybníku, protože jsme nejprve chtěli zahnat žízeň. Obchod opravdu zrovna otevíral a měli tu spoustu mražených i jiných dobrot a hlavně pití. Navíc nás paní vedoucí pustila na dvorek za obchodem, kde měla udělané pěkné sezení ve stínu. Pivo (lahvový Gambrinus) jsme si brali přímo z ledničky v průjezdu a platili je v krámě. Prostě idylka. V ledničce s pivem byla i flaška s utopenci, ale na krámě je neprodávali a proto jsme je jen „jemně sliníc“ obdivovali. Za chvíli jsme opět nabrali síly a začali se zajímat o koupání. S tím to však bylo horší. Jak jsme se v krámě dozvěděli, zdejší rybník moc ke koupání nebyl, protože statek do něj vypouštěl svůj bordel. Lidé se prý jezdí koupat na Lačnov, nebo k těm rybníčkům, ke kterým jsem chtěl původně dojít. Řezník zoufale zkoumal mapu a zjistil, že u vsi je ještě nějaký malý rybníček, o kterém místní tvrdili, že u něj byl kdysi dětský tábor a děti se v něm koupaly. Honzík se nabídl, že to půjde prozkoumat. Vrátil se asi za 20 minut s tím, že rybníček opravdu našel a že by to v něm snad šlo. Vyrazili jsme proto opět do vedra k rybníčku. Muselo se k němu bohužel zase pod kopec za vesnici. Když jsme se k němu s báglama dopotáceli, zjistilo se, že náš průzkumník měl asi zatmění mysli ze sluníčka, protože rybníček byl vlastně požární nádrž na vodu a její čistota byla více než pochybná. Nikdo z nás neměl odvahu do něj vlézt. Při představě, že bez koupele se budu s báglem zase plazit zpět do kopce na mě přišla krize. Vynadal jsem Hance, že stejně za všechno může, protože se furt chce koupat a odešel jsem trucovat do stínu. Asi po hodině, když jsme si trochu odpočinuli, jsme s vidinou toho, že za chvíli otevírají hospodu nastoupili cestu zpět do kopce do vsi. U hospody jsme byli ještě trochu před šestou, ale za chvíli se objevil mladík, který nesl v ruce flašku s námi obdivovanými utopenci z ledničky v obchodě a vpustil nás dovnitř. Povečeřeli jsme samozřejmě přinesené utopence. Z okna hospody, odkud byl pěkný výhled na hřeben, z něhož jsme ráno sešli, jsme pak naplánovali naší další trasu a okolo sedmé šli dál. Vedro již opadlo, takže nyní se šlo docela dobře. Vylezli jsme asi do půlky kopce a utábořili se v lesíku pod cestou ve směru na Novou Říši. Bylo to trochu za větrem, což vzhledem k tomu, že jsme čekali bouřku, nebylo špatné. Horší bylo, že na poli na protějším kopci intenzívně pracovali zemědělci. Orali, vláčeli, hnojili, prostě rušili až do pozdní noci. Skončili až někdy kolem druhé hodiny. Bouřka však nepřišla a opět nespadla ani kapka.

Pátek

(O tom, jak jsme se u Šimáčků pěkně najedli, o prohlídce Nové Říše, o koupání a o tom, jak byl Hrošík zklamán)

Probudili jsme se opět do slunečného dne. Rozdělali jsme „ranní“ ohníček u cesty, uvařili, posnídali a strhli tábor. Dnešním cílem byla Nová Říše a Brázdův rybník, o kterém jsem věděl, že je natuty koupací. Do Říše jsme dorazili asi za hodinku. Na náměstí se na nás smála hospoda U Šimáčků a tak jsme nezaváhali a zašli na oběd. Zprvu to sice vypadalo, že jídlo už nebude, protože nás předběhla skupina kolařů, ale nakonec se pro nás gulášek s chlebem a uzené s kaší přece jenom našlo a to navíc za velmi kulantní ceny. Děti okamžitě zaujal kulečník vprostřed sálu a za chvíli už proháněli koule po plátně. Na půl třetí jsme si zamluvili prohlídku zdejšího krásného kostela a premonstrátského kláštera. Dvouvěžový barokní kostel sv. Petra a Pavla s freskami, dřevěnou vyřezávanou kazatelnou a kaplí sv. Anny nás opravdu nadchl. V klášteře vedle kostela byla nádherná knihovna s nástropní malbou s neskutečné sytými barvami. Ani se nechtělo věřit, že je z roku 1752. Po prohlídce jsme konečně vyrazili k rybníku, který byl asi 1,5 km za městečkem. Bylo tu málo lidí a když jsme se začali koupat i my, pomalu se vytratili. Jestli to bylo tím, že jsme na obdiv vystavovali naše urostlá pivní těla, nebo blížící se bouřkou nevím. I když tu byl po koupajících se dost velkej bordel (spousty papírků, PET lahví, i střepy z lahví od vína), rozhodli jsme se, že zde přespíme a urychleně postavili stany a přístřešky, protože bouřka byla na spadnutí. Jako zázrakem nás však mraky obcházeli zprava i zleva, párkrát se zablesklo a zahřmělo a nic. Nejvíc byl z toho zklamaný Hrošík, který při prvním náznaku deště oblékl své zbrusu nové pláštěnkové pončo a doufal, že je konečně vyzkouší. Prostě nezaprší a nezaprší. Tak jsme šli zase spát v suchu.

Sobota

(O cestě zpět, o Březinově cestě, o tom, jak Řezník nadával, o hejnu balónů a o hvězdách)

Když jsme se ráno vyvalili ze spacáků, slunce už zase pálilo. Vykoupali jsme se a rozhodli se, že zajdeme na oběd znovu k Šimáčkům do Říše. Bylo to sice proti heslu „Kupředu, zpátky ni krok“, ale vzhledem k tomu, že batohy nám pohlídali u Brázdova mlýna, tak to vlastně úplně zpět nebylo. Bez bagáže se šlo skvěle a byli jsme tam co by dup. Opět jsme se slušně najedli, děti si hodily partičku kulečníku a Hrošík s Lubošem navíc popili ironově modrou limonádu. Prostě spokojenost. Pak jsme se již s Říší rozloučili. U Brázdů jsme si vyzvedli zavazadla a zatížení pokračovali po červené značce tzv. Březinovou cestou. Zpočátku vedla hloupě po silnici, ale u Vystrčenovic zabočila k lesu. Po sluníčku se nám šlo dost špatně, protože pálilo jako ďas. Těšili jsme se, že podél lesa se půjde lépe. Nešlo. Stín tu sice trochu byl, ale cesta se ztrácela a byla notně zarostlá a místy bahnitá. Zdálo se, že od té doby, co po ní chodil Otokar Březina (zřejmě chodíval z Říše, kde učil ve škole, do Telče na pivo), již touto cestou nikdy nikdo nešel, až teď my. V jednom místě byla cesta tak neprůchodná, že jsme raději zvolili chůzi po přeoraném makovém poli. Pak jsme konečně vyšli na asfaltku (Řezník přestal nadávat) a pokračovali po ní přes Rozsičky až k místu, kde červená značka ukazovala šipkou směr další chůze do pole s dobře dvoumetrovou kukuřicí. Nás však od Březiny už nic nemohlo překvapit a proto jsme se do ní odvážně ponořili a zcela v ní zmizeli. Kupodivu jsme se všichni zase shledali na druhé straně pole a byla tu opět i červená značka. Šli jsme dál kolem Nového rybníčku a za ním odbočili doprava do kopce, kde jsme objevili docela dobré místo na spaní poblíž hezké loučky. Postavili jsme přístřešky a já s Hankou a našimi dvěma potomky vyrazil na návštěvu příbuzných do blízkých Zvolenovic. Mezitím se sneslo směrem k Telči hejno balónů nejrůznějších tvarů a barev, které zde měly nějaký sraz. Bylo to docela pěkné „divadlo“. Když jsme se vrátili, byla již tma a na loučce hořel ohýnek. Bylo zcela jasno a hvězdy na nebi nad loučkou byly neskutečně jasné a velké. Nechali jsme ohýnek skomírat a dívali se na tu nádheru. Po půlnoci jsme šli spát.

Neděle

(O cestě do Telče kolem rybníčků, o vpádu do hospody, o dobrém obědě, o výhledu z věže a o cestě domů)

A byl tu poslední den našeho vandru. Posnídali jsme, rozhlédli se po kraji směrem k Telči a naplánovali naší dnešní cestu. Vypadalo to jednoduše. Seběhneme z kopce, překonáme Moravskou Dyji a kolem rybníčků a statku dorazíme do Telče. Zpočátku to šlo dobře. Pak Hanka se Žluťákem nabrala rychlost, a než jsme je stačili zabrzdit, přešli jsme plánovanou odbočku. Vracet se nám nechtělo, tak jsme to vzali přes pole. Pšenice nás jen trochu šimrala na nohou, ale pak přišel ječmen a to již trochu píchalo. Ale zvládli jsme to. Ocitli jsme se v hustém lesíku nad Dyjí. Řezník však objevil celkem schůdnou cestu dolů k řece. Byl zde brod a jak se posléze ukázalo i lávka, po které jsme v pohodě přešli. Nejhorší jsme snad již měli za sebou. Teď už nás čekala jen cesta po rovině, ale zato po sluníčku, které bylo dnes ještě ostřejší než včera a bylo jemně v oparu. Rybníčky, kolem kterých jsme šli, byly celkem tři. První měl trochu nazelenalou barvu jako horské pleso. Druhý byl už podezřele chemicky zelený a třetí, který zapáchal už z dálky, bylo v podstatě jakési kaliště. Pak už jsme byli u statku a na silnici na kraji Telče. Však již bylo na čase. Všichni jsme byli zcela vysušení jako tresky a když se objevila sokolovna s restaurací inzerující navíc gambáče, tak jsme tam rychle vpadli. Tedy hlavně Žluťák. Šel první a ve dveřích lokálu klopýtl. Ozvala se strašná rána, všichni pivníci v hospodě se otočili ke dveřím a spatřili Žluťáka nataženého na prahu a přizděného k zemi svým báglem. Vypadalo to, jako když po putování v poušti dorazil do oázy a nohy už ho neunesly. Naštěstí se mu nic nestalo. Zato nás rychle usadili a přinesli pití, protože se zřejmě báli, abychom tam nezkolabovali všichni. Pivo měli výtečné a dětem se zde líbily skládací tácky na pivo systém puzzle. Ze čtyř tácků se dal složit jeden velký. Když jsme se trochu vzpamatovali, opustili jsme „oázu“ a vydali se na blízké nádraží, kde jsme si chtěli dát bágly do úschovny. V celém nádraží však byl jen jeden mašinfíra a ten nám řekl, že všichni jsou na obědě. Dovolil nám schovat naši bagáž v nádražácké šatně vedle dopravní kanceláře. Pak jsme konečně nalehko vyrazili do města. Mezi tím se již na obzoru dělaly mraky a vypadalo to na bouřku. Prošli jsme starobylé náměstí a na jeho horním konci zašli na oběd do zámecké restaurace. Usadili jsme se v samostatné místnůstce s dlouhým stolem, kde místo oken byly nějaké průduchy ve zdi, snad střílny. Protože to byl poslední oběd na čundru, nijak jsme se neodbývali a hlavní chod doplnili kávou a poháry. Bylo to tak dobré, že některým se při jídle dělaly za ušima boule. Po tomto posilnění jsme vylezli na věž kostela sv. Jakuba. Byl odtud pěkný výhled na celé město a na Řezníka s Lenkou, kterým se nechtělo do schodů. Mezitím se však již zcela zatáhlo a vypadalo to, že konečně pořádně zmokneme. To se však již čas nachýlil a museli jsme pospíchat na vlak. Pořádně pršet začalo, až když jsme již seděli ve vlaku. Cestou se již nic zvláštního nestalo a všichni byli smutní, že už musíme domů. Letošní čundr se opravdu vydařil.

Honza