Čundr do Kostřího 9.11 2001 - 11.11 2001

Tak jsme zase jednou vyrazili do Kostřího. Předpověď nebyla špatná, mělo bejt pod nulou, což v zásadě není špatný, protože když mrzne, tak neprší. Cesta proběhla jako obvykle, zpoždění jsme měli hned při odjezdu z Hlavního, ale na to jsme si už zvykli.

Účast byla nadprůměrná, taky to byl nejspíš poslední letošní vandr, protože do vánoc je akcemi přecpáno (sklípek, Telnice, Mísečky, dárky, stromečky, kapři a tak). Na ženský už bylo zima a tak sestava byla následující: Honza, Sušák (má to daleko, takže tentokrát jel), Kačer, Česťa, Slimák, Telec, já, a také nový, nadějný, přírůstek, Ludva (viz. Střela).

Zdárně, i když se spožděním, jsme dorazili do Jestřebí a vyrazili se občerstvit do restaurace. V Jestřebí je dost zvláštní hospodský úkaz. U nádraží jsou hned dvě hospody, asi pět metrů od sebe. Určitě jim to musí dělat problémy, ale zřejmě se s tím nějak vyrovnávají, už je to tak pár let. My jsme zapadli do jedný (jakpak se, sakra, jmenuje, mám dojem že něco s Petrem). Asi to nebylo správně, neb tam k jídlu neměli nic moc a Ludva, který odešel iniciativně prozkoumat tu druhou, se vrátil s chválou na jídelní lístek a na krásné oči hostinské. Nedalo se ale nic dělat, už jsme měli objednáno. Tak jsme pojedli sekačku a utopence, vzali batohy a... vlezli do tý druhý hospody, Dřevěnky, na jedno. I když, pravda, ne všichni. Z jednoho piva byly tři, nakonec se nám ale přece jenom povedlo vyrazit. Cesta pod převis probíhala v pohodě a když už jsme se jako obvykle začali dohadovat, kde nejlépe zahnout do lesa, všim jsem si, že nemám žracák. Samozřejmě jsem vůbec netušil, zda jsem ho nechal v první hospodě, nebo v druhý, nebo na křižovatce u lampy, kde jsme dělali přestávku. Musím říct, že mě to dost rozladilo, měl jsem v něm totiž, kromě jinýho, klíče od bytu. Taková začátečnická chyba. Tak jsem vyrazil zase zpátky. Přidal se ke mě Honza, za což mu tímto děkuji. Prošli jsme se až k teď už zavřeným hospodám, žracák nenašli, cestou pod převis jsme trošku zakufrovali a když jsme přišli pod převis, všichni už spali. Rozfoukali jsme doutnající oheň, dali si pivo, šláftruňk a šli taky do spacáku.

Ráno jsem se ani pořádně nenasnídal (jen snědl něco fazolí, co zbyly Petrovi) a vyrazil zase do Jestřebí, hledat žracák. Tentokrát se ke mě přidal Sušák, že prej jedno točený po ránu nezaškodí. Cesta byla moc pěkná, poprvé jsem tamtudy šel ve dne. Sluníčko svítilo a byl pěkný výhled na okolní stráně a kopce. Taky jsme cestou potkali koně, který nebyl ani s člověkem, ani za plotem.

Kupodivu jsem měl štěstí a zapomenutý žracák byl v Dřevěnce. Dali jsme si jedno, já přislíbil za odměnu příště přivést hostinské, dle jejího přání, čokoládu, a vyrazili zpátky. Ten kůň byl furt na tom samým místě..

Díky mě jsme vyrazili ještě později, než obvykle. Cesta nebyla zcela klasická. Přes Psí kostel do Kostřího, bez zastávky na Osamělé hvězdě. Počasí bylo nádherné (i když mě teda chybělo trochu toho podzimního mžení a povalující se mlha) a nebylo to daleko, takže jsme si to vychutnávali. Taky jsme naštěstí nepotkali žádný členy myslivecký jednoty, Střílej totiž po všem co se v lese pohne a občas uloví i nějakýho toho čundráka. Nejsou to žádný vejmysly, mám to od jednoho takovýho, co jsme ho potkali zrovna tady loni. "Přes Ledový jámy nechoďte, dem tam na muflona a nerad bych vás měl na výhřadu, nebylo by to poprvé" pravil ochránce lesa a zvěře s dvojkou přes rameno, opíraje se přitom o auto, neb se bez opory neudržel na nohou.

Pod převis do Kostřího jsme dorazili ještě za světla, naszbírali hromadu dříví, neb nás čekal dlouhý večer, a taky znova udělali ohniště, který místní hajnej trpělivě odstraňuje. Ve studánce, co ji zničili Indiáni kvůli nějakým rozporům mezi sebou a taky hajným, se začala zase objevovat voda, i když nic moc.

Večer byl opravdu dlouhý a příjemný, akorát Petra brzo vyhnal jeho zdravotník spát. Moc se mi líbilo, že když jsme se šli někdy po půlnoci podívat na Petra, zda ho zdravotník, když už ho vyhnal od ohně, nevyhnal taky ze spacáku, byl Petr ve střehu, hned se vzbudil a ptal se, co se děje.

Krásně jsme se vyspali a probudili do krásného rána. Uvařili a snědli snídani, absolvovali obvyklý rituál pití kávy z ešusu a vyrazili do Starých splavů. Sluníčko svítilo do ještě barevných stromů, v údolích ležel sněhový poprašek, no nádhera.

Ve Splavech nás čekalo nepříjemné překvapení. V restauraci, kde čundr do Kostřího obvykle zakončujeme žranicí, byla rekonstrukce. Chvíli to vypadalo, že si budeme muset posloužit z vlastních zásob, ale nakonec se přece jenom ještě jedna otevřená hospoda ve Splavech našla. A nakonec nebyla špatná.

A pak s plnejma břichama na vlak (báječně jsme využili skupinovou slevu) na Prahu. Protože Sušák měl v Praze do odjezdu vlaku ještě asi hoďku času, zašli dole na nádraží do hospody. Byl to ten druhej nejhorší pajzl, kde jsem byl za poslední roky. Ten první je na Masaryčce.

Žluťák