Podzim na Střele 12.10 2001 - 14.10 2001

Že je blbost jezdit na Střelu v říjnu? No jasně, to ví každej. Vždyť se za weekend brodí tolikrát, že si to číslo v neděli večer nikdo ani nepamatuje. Jenže Kačer se Střelou pořád votravoval a několikrát nás všechny obvolával, pokládal přitom návodné otázky typu : Kdyby se jelo na Střelu jel bys, nebo bys zůstal doma. No a tak jsme nakonec jeli na Střelu.

Sušák to měl zase jednou blízko a tak samozřejmě nejel, a nejel ani Telec, kterýmu jeho ženský vymyslely nějakej důležitější program. Zato přibyli noví účastníci, Královi. Ludva se synkem Jakubem a pudlem Betynkou. Takže nakonec nás bylo docela hodně, kromě Králů Honza s Hankou, Kačer se Šebestovou, Řezník a já.

Když jsme se ve Strážišti vykulili z aut (byla už tma), neodolali jsme, a chvíli se pošklebovali Ludvovi kvůli výbavě na čundr. Hlavně nás zaujalo, že Ludva měl svoje i Jakubovi věci v krosně (takže nebyla zrovna nejmenší) a Jakub nesl Ludvovu kytaru, která měla kolem krku omotanou karimatku. Omluvou mu je, že na čundru už hodně dlouho nebyl.

Posilnili jsme se pivem i Fernetem a vyrazili k řece. Čekalo nás asi hodinu a půl cesty, zpestřené pěti brody. Přestože přes den bylo hezky, večer se citelně ochladilo a já začal litovat, že jsem se Ludvovi posmíval. Měl jsem totiž letní spacák, se zimním se mi nechtělo tahat. Voda v řece měla teplotu jako obvykle, tedy těsně nad bodem mrazu. Ale mnohem horší bylo, že se nedalo chodit bosky po trávě, ta zábla fest. Takže jsme se před každým brodem zuli a za brodem zase vobuli. Teda kromě Kačera a Řezníka, který měli sandály, a Šebestový v neoprénových botách. Nejvíc si brodění užil Ludva, ten kromě svý krosny přenášel přes řeku ještě Jakuba, Betynku a kytaru.

Do kempu pod smrky jsme ale zdárně dorazili, nasbírali dříví, rozdělali oheň a usedli k pozdnímu poklábosení. Kačer se vytáhnul a z alice vylovil láhev červenýho (ach jo, nemůžu si vzpomenout, jak se píše název) z Chorvatska. Tak jsme ho vypili, dali si ještě panáčka na dobrou noc a šli spát, bylo tak půl třetí.

Moje obavy z letního spacáku se ukázaly oprávněné a v noci jsem si zavzpomínal na doby, kdy jsem jezdil na čundry jen s dekou a celtou, později se starým, vyhoblovaným spacákem.

Ráno, asi tak v půl jedenáctý, krásně svítilo sluníčko, bohužel ne na naší straně údolí. Ale hřál i ten pohled. V klidu jsme posnídali, nebo poobědvali a kolem jedný vyrazili směr Rabštejn. Nebyl žádnej spěch, není to nijak daleko. Brodilo se již přece jenom líp než v noci a taky u Kozičkovýho mlejna jsme se klasicky pováleli v trávě. Jak jsme tak leželi, přifrčely tři armádní auta, plný těch, co si hrajou na vojáky. Jeli směrem na Rabštejn a nám bylo záhadou, jak projedou, je tam jen pěšina podle řeky. Pak jsme podle zkalený řeky zjistili, že jeli vodou.

Když jsme se blížili ke kempu, kde jsme chtěli přespat, Kačer prohlásil, že s náma, co jsme měli ještě namířeno do hospody u koňáků pod Rabštejnem, nepude, že zatím nasbírá houby a dříví. A tak i udělal. My jsme odložili baťohy a lehce dosáhli hospody (jenom jeden brod). Posilnili jsme se, doplnili zásoby a v sedum byli zpátky. Kačer se již podruhé tento čundr vytáh a fakt měl nasbíraný dříví, rozdělanej voheň a uvařenou báječnou smaženici.

Usedli jsme tedy kolem ohně a věnovali se obvyklý trampský zábavě : jídlu, pití a hudební produkci. Kolem jedenáctý však naše pohoda byla náhle přerušena. Řeznik se vydal pro něco ke svýmu pelíšku, ale ve tmě si cestu splet, místo na východ se dal k jihu, a po několika krocích nám s temným žuchnutím spadl do asi pět metrů hluboký strže. Naštěstí se mu, až na utrženej nehet, nic nestalo. Jen mu dalo dost práce, než se k nám zase vyškrábal zpátky. Pak už zábava zase nerušeně pokračovala.

Po půlnoci jsme se odebrali na kutě, ale před tím jsme ještě pro jistotu přestěhovali Řezníka od kraje srázu. Bylo to určitě dobře, protože měl nějak neklidné spaní a v noci nás budil všelijakým brbláním, až jsem měl strach, že se praštil do hlavy a hrabe mu.

Ráno jsme měli snahu vyrazit trochu dřív, zpátky na Strážiště jsme chtěli jít podle Lučního potoka a to je to docela slušnej kousek cesty, samozřejmě spestřený mnoha brody. Ranní start se samozřejmě moc nepovedl (kdo by taky na čundru spěchal, že) a cestou nás navíc dost zdržovaly houby, kterých bylo opravdu hodně a tak jsme do údolí potoka dorazili, až když tam začal padat stín a zase začala zábst tráva. Ale už nám to tolik nevadilo. Cesta podle potoka byla zase moc pěkná. Nikde žádný lidi, krásný louky a na stráních údolí barevný stromy.Do Strážiště jsme dorazili dost pozdě ale v dobré náladě. Tam nás navíc potěšilo, že tam stála auta a nemuseli jsme zpátky vlakem.

Takže, zase se to povedlo.

Žluťák