Na Střele 2.8 2002 - 4.8 2002
Ideální letní čundr

Ach jo. Tak do mě Žlutej pořád vandruje, kdy napíšu tu Střelu, když jsem se o ní přihlásil, že mi snad už nic jinýho ani nezbyde. Takže jak to všechno bylo?

Byl zvolen termín vandru i kam že se to pojede, jen počet účastníků se nakonec ustálil na třech. Ze všech nejstatečnějších zbyl nakonec jenom Žluťák, Suchej a já. Ale koneckonců méně je kolikrát více, že? Prognóza počasí byla na víkend více než příznivá a tak jsme vyrazili všichni velmi nalehko. Sjeli jsme se na Strážišti téměř ve stejnou chvíli a za chvíli jsme už capali lesem ke Střele. Při prvním brodu jsme zjistili, že voda je velmi teplá, v podstatě nepamatuji takhle teplou vodu ve Střele. Táhli jsme loukama, který se koupaly v zapadajícím slunci. Zkrátka ráj. Báječně za světla jsme dorazili pod smrky a měli fůru času na uprdelení a nadělání dřeva. Chlapci vytáhli nové pilky vzor Česťa a za chvíli uhryzali haldu dřeva, že jsem snad ani nevytáhl mačetu. Trochu jsme poseděli, sežrali kačery, trochu popili a hajdy na kutě.

Ráno bylo velmi příjemné probuzení. Jednak jsme vylejzali někdy po desátý a jednak bylo nádherný počasí. Teda nádherný pro všechny lidi, kromě Žlutýho, kterej remcal že je hnusný vedro, sluníčko že svítí a tak. Jediný co ho trochu nadchlo, byla ranní mlha, která se válela na louce, když někdy kolem šestý povotevřel oko. Nekecal, já to viděl taky, vypadalo to hnusně, to znamená pro Žlutýho krásně. Trochu jsem povokouknul řeku a přímo proti smrkům jsem našel krásnou tůňku, která přímo lákala k vykoupání. Žlutej a dokonce i Suchej se hned připojili a tak jsme se báječně čvachtali. Voda byla teplá jako včera a v tůňce dokonce člověk ani nestačil. Po koupeli jsme voschli, zbalili a tradá podle řeky. Tradiční zastávka na Kozičkovým mlejně, ale ani tentokrát tam žádný nebyly. A tak za chvíli jsme byli na hamru. Na hamru ani noha, tábor už asi skončil a tak jme chtěli nabrat vodu. Ale protože jsme už měli hlad a taky voda v řece lákala, tak jsme dali koupačku za potlesku krokodýlích tlam a pak jsme se nažrali. Cestou z hamru jsme se stavili na kempu u Řezníkova skoku a schovali si tam zásoby plechovkovejch. Další cesta na Rabštejn už byla jako sváteční procházka. Na ranči jsme zasedli někdy v brzkém odpoledni.

Báječně jsme si plánovali jak dáme jen pár kousků a ještě za světla se vrátíme na kemp, ale nějak se to zase zvrtlo. Jednak ze všech podávaných druhů piva padla volba na plzeňskou dvanáctku a jednak vevnitř seděla parta zhruba stejně starejch mladejch lidí a měli s sebou taky Žlutýho, kterej se menoval Vašek a našemu byl strašně podobnej. Na to přišel Žlutej, když se šel dovnitř vychcat a voni na něj v přítmí pokřikovali kam že to jde, když se byl vychcat před chvílí a ještě mu říkali Vašku. To nám pak Žlutej vyprávěl a vypadalo to jako velká sranda. No nechali jsme si natočit pet flašky a že půjdem. Nevím proč, ale nějak jsme vytáhli kytary a dali pár songů. V ten moment se vybatolili lidičkové zevnitř a bylo jasný, že s odchodem je konec. Také oba Žluťáci si potřebovali pořádně pokecat. Zkrátka, odcházeli jsme někdy kolem jedenáctý a viděl bych to tak na devět dvanáctek na hlavu. Na konci luk u bunkru jsme potkali naši spřátelenou partu, který odešli o chvíli dřív a už měli udělanej ohníček. Lákali nás ať zůstanem u nich, ale asi jsme se báli o ty schovaný plechovkáče a tak jsme pokračovali dál do jungle.

Možná, že jsme trochu víc škobrtali než normálně, ale zase mi nepřipadalo, že jsme nějak moc opilí. Najednou vzadu Sušák zařval a bylo hotovo. Pořádně zvrknutej kotník. Já nevím, ale ta Střela je nějak prokletá, zejména na dolní končetiny. No nějak jsme se dotáhli až ke kempu. Ještě u řeky jsem Sušákovi nohu zachladil a zatáh do neoprenový ortézy. Mám svý zkušenosti se zvrklejma nohama. Uložili jsme raněnýho, chvíli jsme žertovali o tom jak ho dobijem, než abychom se s ním zejtra dřeli a protože bylo po zábavě tak jme šli spát.

Ráno jsme se probudili celkem v pořádku bez bolení hlavy a žaludku, inu plzeň je plzeň. Jenom obloha a Sušák byli zamračený. Obloha proto že se blížila bouřka a Suchej stran tý nohy, která i přes včasné ošetření natekla a i krevní výron se začal objevovat. Stačili jsme zabalit, posnídat a přišla bouřka. Počkali jsme až to přejde, ulili oheň a to snad ani nečtěte, plzeňskou dvanáctkou a vyrazili. Po tom co jsme došli na hamr bylo celkem jasný, že takhle to nepůjde. Cesta, která normálně trvá 20 minut se nám natáhla na hodinu a půl a jednak Sušák pořád úpěl. Jukli jsme do mapy a protože jsem občas na hamru viděl auto, tak jsme se rozhodli, že dojdem se Žlutym pro auto a pro Sušáka dojedem. Složili jsme Sušáka pod stříšku, protože navíc každou chvíli pochcávalo, nechali u něj pingly a se Žlutym jsme jako rescue team vyrazili pro auto. Zase jsme se tak moc nehnali a cestou jsme se ještě vykoupali v řece, ale voda už byla jako normálně studená. Na Strážišti jsme sedli do slona a jeli hledat cestu na hamr. Cestu lesem jsme našli celkem lehce, ale charakter cesty byl spíš pro jeepa.V jednom úseku bych to odhadoval na sklon tak 30° a taky po bouřce to bylo trochu rozmoklý a tak jsme dolu spíš sklouzali. Na hamru jsme naložili Sušáka a baťohy a vyrazili. Žlutej strašil, že to nemůžem zpátky vyjet, já jsem si myslel to samý, ale slon nezklamal a tak za chvíli už Sušák přesedal do svýho auta. Ještě následovaly stisky rukou a závěrečné Ahoj.

Kačer