Čundr na Krakovec 12.4 2002 - 14.4 2002

A zase jsme byli na báječným čundru. Petr vybral místo u Berounky, šli jsme ze Zvíkovce podle Javornice a Rousínovského potoka na Krakovec, odtamtud pak dál podle potoka přes Rousínov, Svinařov a Slabce, zpátky k Berounce údolím Modřejovického potoka

Původně nás mělo jet sedm, Petr, Honza, Mirek, Dan, dva nováčci nad kterými jsem již skoro zlomil hůl, tedy Ludva s Jakubem, a já (Jakub se od čundru, kdy byl s náma poprvé, řádně ozelenil. taky měl úžasnej australskej klobouk s bimbátkama na odhánění much).

Jenže Dan neměl z Hory vhodné spojení a tak zůstal doma. Jeli jsme autama, spojení do Zvíkovce je fakt špatný. Trochu mě překvapilo, že nás jede pět v Petrově autě. Ludva mi to vysvětlil: auto má nabourané. Petr pro mě přijel dřív, následkem čehož jsme odjeli později, dali jsme si ještě na půl pivo (já měl víc).

Vyzvedli jsme Honzu (další zdržení), u Smíchovského nádraží se přidali Ludva s Jakubem, a namačkaný jak sardinky jsme Petrovou postarší Škodovkou vyrazili směrem na Zvíkovec. Cesta nám vesele ubíhala díky kolujícímu Fernetu, jen Petr smutně koukal. Sušák nám začal volat kde jsme, jak je jeho zvykem, když jsme byli asi ve dvou třetinách cesty. Ale než jsme dojeli, našel ve Zvíkovci aspoň otevřenou hospodu. Je to vodácká hospoda, jmenuje se U šesti trampů, je podle toho i vyzdobená, ale Komenskýho (nebo kterej to vlastně byl) v širáku tam neměli.

V hospodě jsme v podstatě byli sami, takže obsluha neměla zájem zavírací hodinu nějak překračovat a nezbylo než si jít najít nocleh. Přešli jsme po mostě Berounku, zahli k Javornici a po pár krocích hned našli prima místo. Tak je to ostatně ve zdejším kraji skoro vždycky. Bylo ještě brzo, tak jsme rozdělali i oheň a veselili se dost přes půlnoc.

Ráno jsem se vzbudil s mírnou bolestí hlavy, chvíli jsem dělal jako že nic, ale nakonec se z toho vyklubala pěkná kocovina. S lítostí jsem koukal, jak se ostatní cpou a zapíjejí to plechovkama. Ale ne všichni. Sušák na tom byl stejně. Chvíli jsme to sváděli na večerní jídlo v hospodě, měli jsme to samý, ale moc upřímně to neznělo.

Cesta podle Javornice připomíná Střelu, ale říčka je menší a údolí sevřenější. Přechodů přes vodu je tam ale požehnaně. Většinou jsou tam sice lávky, někde ale jenom klády nebo naházený klacky. Pořád jsem čekal, kdy se vykoupu i s baťohem. A taky jsme si dali jeden brod. Byl jsem docela rád, že byl jen jeden, voda byla zatraceně studená.

Cestou jsme minuli několik letních táborů. Nad jedním se Ludva zasnil a vyrazil si ho prohlídnout, prej má na to romanitcký vzpomínky, když tenkrát s Renatou...

Pak jsme dorazili na místo zvané Rosomák, sympaticky opelichaná chajda, před ní plácek ohrazenej rozpadlým plotem s maskovačkama, prej to dřív bejvalo místo, kam se chodili trempové schovat, když pršelo. Dneska to má nějaká parta pronajatý za 500 Kč ročně. Zrovna tam byli a pekli něco na v ohni. Tohle zatím naštěstí nemám zapotřebí a tak jsem jim ani nezáviděl. Dali jsme si tam svačinku, mě už se volepšilo a moh sem se konečně nasnídat a dát si plechovku.

Místo zvané Machův mlýn si vyloženě říkalo vo hospůdku. Petra ten pocit tak přemohl, že tam vyrazil na průzkum. Hospoda tam sice nebyla, ale domácí nám prodali pár lahváčů a nechali nás posedět. No a za chvíli už jsme byli na Krakovci. Pod ním jsme minuli Petra, kterej nás zrádně opustil v bažinách a tady se válel na trávě a cpal si břicho buřtama, už to prej nemoh hlady vydržet.

Podle rady domorodců jsme se vysápali nahoru k hradu, kde je prej hospoda a dokonce otevřená. (Hrad je pěknej, ale bohužel jsme ho viděli jen zvenku, už byl zavřenej). Hosposdu jsme za hradem snadno našli, ale nemohli jsme do ní najít vchod! No něco strašnýho, byli jsme za úplný pitomce. Nakonec se to ale povedlo. Hospoda nic moc, a hostinskej, to už jsem dlouho neviděl, takhle špinavý stvoření, zřejmě nějakej bezdomovec na brigádě (a to na to nejsem moc citlivej). Pivo ale ušlo, utopenci taky jakž takž. Po občerstvení jsme vyrazili dál podle Rousínovského potoka. Trochu jsme hledali místo na spaní, ale jen proto že se nám zdálo, že za dalším zákrutem by to mohlo bejt ještě lepší. A nakonec bylo. Nadělali jsme hromadu dříví (tady to jde snadno), zapálili oheň, udělali večeři a věnovali se obvyklé zábavě. Nejdřív nám to moc nešlo, byli jsme nějak ušlí, ale překonali jsme to. Hudební produkce byla tak usilovná, že jsme si skoro ani nepokecali. V noci se krásně spalo, trochu sprchlo a šumění deště ve stromech a jemné bubnování na pláštěnku vyloženě uspává.

Ráno jsme po pořádný snídani vyrazili dál do Rousínova. Vždycky mě překvapí, když vyjdem z lesa na kraj vesnice, jakej je tam bordel, před Rousínovem to nebylo jinak. V Rousínově v hospodě otvírali až za hoďku a tak jsme šli dál. Zaujal nás na nástěnce leták s lákáním do hospody ve Slabcích, s podivným názvem Reforma, a protože počasí bylo pochodu po silnici příznivé, rozhodli jsme se tam vypravit.

Hospoda to není zrovna pro trampy, výčep je sice dřevěnej, ale lokál má čalouněnej nábytek. Zase jsme tam byli sami s obsluhou. Ta byla přátelská a tak jsme se kromě o problémech s provozem restaurace dozvěděli, i kde přišla k tomu zvláštnímu názvu. Je to prosté : budova a pozemky byli kdysi dávno předmětem restituce. Výborně tam vařej.

Ze Slabců jsme zamířili do údolí Modřejovického potoka. Kdysi tamtudy vedla značka, ale teď je zrušená. Přesto jsme údolí našli a vydali se po jeho proudu zpět k Berounce. Cestou začalo mrholit, vůbec celej weekend bylo počasí spíš jak na podzim, ani příroda nebyla ještě moc vzhůru. Údolí bylo ještě sevřenější než podle Javornice. Potok jsme překračovali snad dvacetkrát, ale nevadilo to, neb se dal přejít suchou kanadou. Nejzajímavější ale byl hojný výskyt mloků. Jednoho jsme viděli loni, předtím ani nepamatuju, a tady jsme jich viděli hned šest, aniž bychom je hledali. Dva se cachtali v potoce, ostatní byli na cestě nebo vedle ní. Byli ještě ztuhlí, moc nezdrhali a tak jsme si je mohli v klidu prohlídnout.

Když jsme došli k Berounce, vydali jsme se po silničce podle řeky zpátky do Zvíkovce. Tady zase byla spousta mrňavejch šneků. Záhy jsme taky zjistili, proč zrušili tu žlutou značku. Cesta totiž končila u objektu s nápisem : Vstup zakázán. Nezbylo nám než ho obejít kolem nějakým roštím a bordelem. Ve Zvíkovci jsme pak byli za chvilku. Cestu nám ještě spestřili veteráni (auta), ved tudy nějakej závod. Taky moc hezký.

No a protože hospoda U šesti trampů měla zavříno, nasedli jsme do Petrovy (nějak se nemůžu rozhodnout, zda i nebo y) Škodovky a jeli domů.

Žluťák

P.S. Von teda dodá textík Petr, ale mě se tam tak líbilo, že jsem neodolal. Navíc každej má trochu jinej pohled. Už se mi stalo, že když jsem si přečet text, co psal někdo jinej, připadalo mi, že jsem snad byl někde jinde.