Čundr podzim-zima-jaro 9.11 2007 - 11.11 2007

Čundr podzim-zima-jaro

Jedeme opět do Zakšína. Tentokrát však busem a půjdeme přes Housku do Oken. Jdu trochu pozdě, ale na autobusovém nádraží v Holešovicích u nástupiště č.4 postává pod stříškou jediný muž v zeleném. Kouknu se pořádně, a on to je Jirka, hrázný ze Slap, který s námi byl naposled na čundru před dobrými dvaceti lety. Ještě si „schválně“ rozbil brýle, které měl, když jsem ho naposled viděl u Hejtmana, abych ho nemohl poznat. Ale poznal jsem ho a on mě taky. Byl rád, že se konečně někdo objevil, a že tento čundr není nějaký fór a že se fakt jede. Ostatní kamarádi totiž zatím postávali u nedalekého stánku s pivem a on tam byl zcela opuštěn, neznaje zdejší zvyklosti. A už je tu autobus ale ostatní stále nikde. Musel jsem je přivolat potupně mobilem - telefonuji nerad a mobilem už vůbec. Nakonec jsme v pohodě nastoupili, tj. ještě Petr – Zdravotník, Václav – Žluťák a Mirek – Suchouš. Prostě bylo nás pět. V Zakšíně nás řidič vysypal klasicky přímo před penziónem, tudíž před restaurací, která nás ihned pohltila. Trochu jsme pojedli, popili, doplnili zásoby a vyrazili do tmy. Počasí nic moc, jemně pomžívalo. Prostě podzim. Blátivou loukou k lesu, vyběhnout na kopec, odpočinek v altánku, sklouznout se do údolí, správně uhnout a jsme doma. Tedy pod převisem u Sfingy (U Jermolenka). Dříví tu máme připravené od minule, takže ohýnek hoří ve chvíli. Ještě si připravit „spací kutloch“ a můžeme se ohýnku věnovat plně. Dnes musí být větší, protože potřebujeme hodně žhavého. Proč asi? Protože Petr naložil masíčko, vzal roštík a hlavně nezapomněl to naložený masíčko doma v lednici, jako když jsem s ním byl minule. Ale už se to peče, už to voní. Báječná bašta, jako vždycky. Mirek s Petrem hrábli do strun, pěkně jsme si zazpívali a kolem půlnoci jsme se postupně ukládali ke spánku. Nakonec zůstal prý Mirek. To už jsem ale spal jako jezule.

Probral jsem se po páté, jak jsem zvyklý. Všude bylo bíle pocukrováno a stále drobně sněžilo. Tak jsem raději spal dál. Pak jsem proloup oko až v devět, výborně vyspaný. Sníh zmizel. Petr jako obvykle už vařil na ohni vodu, takže jsem dostal kávičku až do spacáčku. Ještě opéct kačírka (promiň Aleši), zabalit a razíme směr Houska. Tentokrát, na rozdíl od letošního března, spodem údolíčkama, přes Osinalice, Uhlířským dolem a okolo Střezivojic. Tady trochu kufrujeme, slézáme mezi skalami cesta-necesta, ale to k tomu patří. Počasí je, promiňte mi ten výraz, ale hnusný. Furt padá déšť se sněhem, chvíli spíš déšť, pak zase spíš sníh. Nic moc. Navíc je všude spousta louží a bláta a kurevsky to klouže. Po chvíli jsme na asfaltce. Konečně přestává padat vlhko z hůry. Projdeme Blatečky a v Tuboži odbočíme vlevo na Housku. A už je tu hostinec Pod Houskou. Ale zavřený. Otevírají až v pět, to je za jeden a půl hodiny. Sundáváme bágly a svačíme z vlastních zásob. Jirka se uvolil, že bude hlídat a my ostatní jdeme hledat nějaké spaní. Chce to převis, to je jasné, protože počasí je nejisté. O jednom víme z března, ale nakonec Petr našel jiný a ještě lepší. Říká mu „U Sergeje“ podle skalky, která je nedaleko a připomíná mašinku tohoto jména. Smráká se. Vracíme se do hospody právě včas. Jirka už cucá první pivo. Dali bychom si něco k snědku. Paní vedoucí nabízí černou polívku. To jako prdelačku. Asi se to stydí říct. Jsme všichni pro. Dostali jsme každý na talíři hustou tmavohnědou hmotu připomínající opticky puding. Stojí v tom lžíce, ale jedlý to je, i když polívku si představujeme jinak. Popijeme, trochu oschneme, ohřejeme se, i když teplo tu moc nemají, a hup do tmy k Sergejovi. Začíná sněžit. Rozděláme ohýnek, všichni hned pookřejeme, únava z cesty z nás spadne a hraje se a zpívá až do noci.

Ráno je všude pěkně bílo a stále sněží. Po snídani se vydáváme na cestu. Musíme být v Oknech do tří, abychom chytli vlak. Jenže ouha. I přes poradu s GPSkou, které vadí zasněžené stromy a padající sníh, jdeme špatně. Zjišťujeme to v půli pole, zabořeni po kotníky ve sněhu. Petr s deštníkem jdoucí v čele, ale neslyší a metelí si to furt dál. V podstatě jde úplně na druhou stranu než je potřeba a my za ním. Konečně se nám ho podařilo zastavit. Děláme oblouk, protože zpět po stejné cestě to není ono a za půl hodinky jsme opět na místě, odkud jsme vylezli z údolíčka. Na jeho okraji konečně nacházíme tu správnou cestu. Za chvilku jsme v Horní Housce u hospůdky „Na konci sil“. Je to jen dřevěná bouda, ale pod sněhem vypadá romanticky. Jak se dovídáme od místních, je dnes vypitá a tudíž zavřená. Nevadí, jdeme dál. Po silnici, kolem odbočky na Vojetín (tam nejdem, bojím,bojím), mlhou a chumelenicí, a stále dál. Prostě je zima. Po chvíli odbočujeme vlevo, stejně jako letos v březnu, na Týn. Zprvu po cestě, nakonec jen tak přes pole. V Týně se začíná klubat sluníčko. Pokecám s ovcema, které mi pózují při focení a vylezeme na silnici. Jdeme po ní kousek doprava (opačně než v březnu) a poté uhýbáme cestou vlevo. Teda měla by tu být cesta, ale pod sněhem není skoro vidět. Otepluje se a taje. Projdem lesíkem, tající sníh ze stromů mi padá za krk, seběhnem z kopečka a napojujeme se na zelenou, která vede až do Oken. Z mraků vykukuje hrad Bezděz, všude jsou louže, bláto a zbytky sněhu. Je tu jaro. V Oknech rychle na jedno odpočinkové do hospůdky. Na víc není čas, rychle na vlak. Jenže na nádraží se dozvídáme, že vlaky nejezdí, protože u Bělé spadly stromy na trať. Ale máme štěstí. Po pouhých deseti minutách čekání přijíždí motoráček a dokonce naším směrem. Hned se nalodíme. Venku začíná pršet a my se rozvalujeme v poloprázdném vyhřátém vagónku. To snad dokonce stihneme v Bakově přípoj na Prahu! Jenže v Bělé se motoráček zastavuje. Stromy ještě nestačili odklidit a tak tu asi půl hodinky stojíme. Přípoj jsme však nakonec chytli. Byl totiž také zpožděný, protože stromy popadaly na trať i u Tanvaldu, odkud byl vypravován. V Praze na Hlaváku jsme si řekli ahoj. Mirek pokračoval rychlíkem na Plzeň Vávro, na Plzeň, Jirka na Smíchov a směr Slapy hlídat hráz a my pražáci céčkem na Kačerov a Jižňák. Žluťák si závěr ještě zpestřil chůzí z Kačerova domů, protože z autobusu viděl jenom zadní světla.

Nu nezbývá, než se těšit na příští čundr. Tentokrát jsme za víkend absolvovali podzimní, zimní i jarní počasí a tak doufám, že příště přijde ještě zbývající letní. Vůbec bych se nezlobil.

Honza