Znovu do Vlčí rokle 21.6 2002 - 23.6 2002

Na rozdíl od minule, regulérně naplánovaný čnundr. Takže jsme byli tři:. Petr, Honza a já. Kam pojedem, jsme dohodli, jak jinak, na slezině den před odjezdem. Petr nadhodil, že bychom mohli dát repete Vlčí rokle, Honzu, kterej tam minule nebyl, to zaujalo a já jsem nebyl proti. Odjezd jsme zvolili z Krčského nádraží, aby byla změna, a taky proto, že jsme odtamtud ještě nikdy nejeli. Navíc je to blízko našich domovů a vyhnuli jsme se tak dopravním problémům páteční Prahy (takový Smíchovský nádraží, to je peklo, několikrát jsem tam na peróně málem vypustil duši, když jsem dobíhal vlak). Nádraží není zdaleka tak pěkný jako v Braníku, ale má svý kouzlo díky opuštěnosti, podtržené zavřenou hospodou. Posloužili jsme si tedy z vlastních zásob, pak nastoupili do vlaku a vyrazili do Kamennýho přívozu. Ve Vranném, kde byla pauza, se za Vltavou objevily dost hrozivě vyhlížející, černé, podivně vrstvené mraky. Nádraží se octlo v ponurém osvětlení, lokomotivy měly rozsvícená světla a to bylo asi půl sedmý a byl nejdelší den v roce.

Odjeli jsme z Vrannýho a mraky se přehouply přes hranu údolí. Asi v sedum průvodčí obešel vlak a rozsvítil, neb byla tma jak v prdeli. Před Jílovým začaly padat kroupy. Vytáhli jsme pláštěnky a čekali, až vlak dojede do Kamennýho přívozu. Když dorazil, bylo to zrovna v nejlepším. Kroupy naštěstí nebyly moc velký, padaly ale hustě. Z Honzou jsme jenom přeběhli do čekárny, ale Petr nám někde zmizel v provazech deště a šňůrách krup. Trochu jsme si o něj dělali starosti. Asi po čtvrt hoďce déšť polevil a taky se objevil Petr, kde že jsme. On totiž mazal rovnou do nádražní restaurace. Tak jsme se tam s ním odebrali, ostatně jsme to stejně měli v plánu.

Poseděli jsme, popili, pojedli, a protože přestalo pršet, vyrazili jsme směr Prosečnice a Vlčí rokle. Po obloze se proháněly cáry černejch mraků a z lesů se úžasně kouřilo. Než jsme došli do Prosečnice, zase jsme mírně zmokli. Trochu jsme pokukovali po hospodě, ale nakonec jsme šli dál. Dorazili jsme do rokle, postavili přístřešky proti očekávanému dešti a rozdělali oheň. Než se stačil pořádně rozhořet, začalo zase lejt. Tak jsme to zabalili a šli na kutě. Vlezl jsem si do spacáku, dal si šláftruňk a cigárko. No a přestalo pršet, dokonce se mezi stromy ukázal měsíc. Ale k tomu, abychom se vrátili k ohni, už chyběla vůle. Navíc Honza měl nějaký problém se svou haciendou, já jsem říkal, že se má na ten balkón vykašlat, ale znáte ho. Štrachal tam ještě nejmíň půl hodiny.

Ráno bylo krásně a my jsme kolem obvyklé dvanácté vyrazili přes zámeček a Panskou skálu (vyhlídka) do Těptína. Tam jsme navštívili místní, velmi pěknou hospodu. Krásný stoly s dubovou deskou, rovněž pípy byly něco extra, však je Honza taky vyfotil. Hospoda nám přišla vhod, neb se udělalo zase pro změnu vedro.

Z Těptína jsme vyrazili do lesa, nešli jsme nikam daleko, jen abychom nebyli moc na ráně. Chvíli nám trvalo, než jsme našli vhodný místo, aby vyhovovalo jednak na spaní a druhak pro oheň. To se povedlo, pěkně jsme si užili trempské zábavy (vuřty, fazole, pivo, fernet, hudební produkce a pokec) a něco po půlnoci šli spát. Noc proběhla klidně akorát bylo až moc teplo.

Vzhledem k tomu, že do Kamennýho přívozu jsme to měli přece jenom dost blízko, vyrazili jsme přes Jílový do Žampachu, kde jsme dali koupačku v Sazavě. Řeka byla dost špinavá a všude strašná spousta lidí a ještě k tomu vedro. Posilnili jsme se ještě kávou (Honza musel obsluze vysvětlit, jaké množství kávy je sedm gramů) a vyrazili spět do Jílovýho na vlak. V hospodě u nádraží jsme se ještě stavili na oběd. Tý hospodě se rozhodně vyhněte, nacmrndaný pivo a mizerný jídlo.

Žluťák