Čundr do Vlčí rokle 7.6 2002 - 9.6 2002

Tentokrát to byl čundr dost neobvyklý. Původně jsme měli jet na Berounku, ale z různých příčin, a taky kvůli nepříznivé předpovědi počasí, jsme to zrušili. Byl jsem rád. Mě se déšť líbí, i na čundru, pokud ovšem neprší večer do vohníčku, ale na vodě je to votrava. Rozhodnutí padlo ve čtvrtek na slezině a Petr začal vykřikovat, že von někam jet musí, má zbaleno a taky doma už dostal povolení. Toho jsem se hned chytil, jet místo na vodu na čundr mi připadalo jako dobrej nápad. Ale jako dobrej nápad to připadalo jen nám dvěma. Honza se tvářil hrozně smutně, na vodu jet neměl a už si dohod nějaké rodinné povinnosti. Podle mě jet na čundr ve dvou je ještě horší, než jet sám, ale je to zase lepší, než nejet nikam.

Takže jsem se sešel ve čtvrt na šest s Petrem na nádraží v Braníku, dali jsme si jedno, (já jsem dostal vynadáno vod prodavače, že jsem se zeptal kolik stojí, když to tam je přece napsaný) a vyrazili jsme po ty hezký trati podle Vltavy a Sázavy.

Asi za hoďku jsme byli v Jílovým, stavili se v místní hospodě a ještě za světla vyrazili do lesa. Je to taková Petrova mánie. Vypadá to hezky, ale za světla žádnej flek nevypadá akorát, a navíc se musí dělat spousta dřeva na oheň. Místo jsme našli docela fajn a dříví byly hromady. Počasí nebylo nic moc, už když jsme odcházeli z hospody, začali padat první kapky. Ale Petr vybral místo na oheň pod vysokým listnatým stromem a tak nám déšť začal hasit ohýnek až kolem půlnoci.

Vlez jsem si do spacoše pod pláštěnku a těšil se, jak se pěkně vyspím za šumění deště ve stromech. Taky jo. Vzbudil jsem se někdy kolem osmý (hrůza co), pořád ještě lilo jak z konve. Chvíli jsem přemejšlel, co mě mohlo vzbudit, a pak jsem zjistil, že mám půlku spacáku mokrou a ležím v louži. Napadlo mě, že se to třeba hlásí stáří, ale pak jsem si všim vlnky, která se táhla vod kraje pláštěnky až ke kapuci a zrovna tam byla malá dirka. Každý tři vteřiny z ní vypadla kapka. Jistě si dovedete představit, kolik tak nakape za vosum hodin. Posunul jsem si karimatku tak, aby na mě neteklo a ještě si trochu zdřímnul. Když jsem se vzbudil, bylo mi divný, že se ještě neukázal Petr. Fakt je, že lilo furt a tak jsem si řek, že čeká, až přestane pršet. Dal jsem si cigárko a pivko a jak tak mžourám do lesa, koukám že kousek vode mě je chata! Když jsem si ale nasadil brejle, chata se proměnila ve vzrostlej krmelec, ale i tak to bylo prima místo na snídani.

Válení mě nakonec vomrzelo, tak jsem zabalil a v tom se objevil Petr. Byl nějak mimo sebe, skoro jsem ho nepoznával. Nejdřiv chtěl rozdělávat oheň v lese (kde pořád hrozně lilo), pak zas v krmelci (to jsem mu naštěstí rozmluvil, jinak jsme byli ve správách), prej že si musí dát kafe, jinak nikam nejde, bolej ho záda a možná, že pojede domů. Když si ale dal pivo, fernet a najed se, zase přišel k sobě. Pořád pršelo a tak jsem vyrazili přes Vlčí rokli dolů do Prosečnice a chtěli pokračovat do Kamennýho přívozu trochu si posedět v suchu v nějaký hospůdce.

Vlčí rokle je docela prima, lesem zarostlé údolí potoka, všude spousty žulovejch, mechem porostlejch šutrů. Potok se občas pod nimi úplně schová, a za pár desítek metrů se zase objeví. Asi uprostřed jsou zbytky zdí nějakýho kamennnýho stavení. Jsou tam nejmíň dvě vohniště a taky pár rovnejch plácků na spaní. Petrovi se to hned zalíbilo a že prej tam půjdem spát, nikam daleko že se trmácet nechce, pořád ho ještě bolí noha.

Tak jsme sešli do Prosečnice a tam, k našemu příjemnému překvapení, narazili na hospodu (pořád pršelo). Hospoda Démon nic moc, ale byli jsme rádi. Řádně jsme se občerstvili a vyrazili zpět do Vlčí rokle. Nadělali jsme hromadu mokrého dříví a Petr řek, že vzhledem k tomu, že jsem nechtěl dle jeho doporučení celej den nosit suchý poleno z rozpadlejch jesliček v krmelci, a odmítl somrovat v hospodě suchý noviny, ať si teda ten voheň rozdělám sám. Vyšvihnul jsem krátkou modlitbičku k Rolfu Zálesákovi a s pomocí jeho, mokrý březový kůry a mokrý špičky ze smrku, rozdělal oheň na první škrtnutí zapalovače (sirky byly mokrý). Následovala obvyklá trampská zábava (viz popisy předcházejících čundrů) až do půlnoci.

V noci pršelo víc ze stromů, než z oblohy, a krásně jsme se za hlasitého bublání potůčku vyspali. Ráno ve dvanáct, jsme vyrazili vzhůru Vlčí roklí k zámečku, kterej je nad ní. Zámeček ale slouží k trvalému bydlení a dovnitř se jít nedá. Odtamtud jsme vyrazili do Krhanic. Cestou jsme ještě trochu zmokli. Když jsme tam došli, vykouklo sluníčko a hned se udělalo strašný vedro. Schovali jsme se před ním do hospody, občerstvili, a pak šli na vlak.

Žluťák

P.S. Pokud byste hledali Vlčí rokli na mapě, je asi akorát na Petrově, já jsem ji nikde nemoh najít. Vede od Prosečnice podle potoka nahoru.