Čundr s dětmi 12.8 2002 - 18.8 2002

Žďárské vrchy

1.den - pondělí

Vyrazili jsme, jako již klasicky v pondělí vlakem z „Wilsoňáku“ směr Nové město na Moravě ve složení: náčelník výpravy Řezník s Lenkou, Žluťák s Hrošíkem, Jindra s Davidem a Honza a Hanka s Lubošem a Honzíkem. Ve Žďáru nad Sázavou ještě přibyla dámská, tzv. koupací sekce ve složení: koupací náčelnice Dráža-Želva s Krtkem a potápěcí specialistka Tereza. Nikoho nepřekvapilo, že již byly všechny mokré. Snažily se nám sice vysvětlit, že večer v Telči zmokly, ale my víme své. Předpověď počasí nebyla nejlepší, ale zatím nepršelo a tak jsme z nádraží v Novém Městě vyšli za sucha. Doplnili jsme zásoby, Řezník zkontroloval v bance svá tlustá konta, s drobnými problémy jsme se naobědvali (ztratila se naše objednávka, takže se to trochu protáhlo a jídlo navíc za moc nestálo) a vykročili po modré přerušované značce směr Skihotel. Jakmile jsme vyšli z města a podešli viadukt, začalo pršet. Chvíli jsme čekali pod stromy, jestli si to svatý Petr nerozmyslí a nezavře kohoutky, ale jak se posléze ukázalo, byl to trapný pokus. Navlékli jsme tedy pláštěnky a pokračovali v dešti. Před Skihotelem si Dráža (asi jediná sportovkyně v naší výpravě) pantomimicky vyzkoušela proběhnutí cílem za jásotu tribun (to jsme byli my ostatní) a všichni jsme se vyfotili. (Kdo to vůbec fotil? Asi Jindra.) Samotný Skihotel vypadal dost nevkusně, ale protože trocha sucha by neškodilo a svlažit hrdlo taky ne, vlezli jsme dovnitř. Bylo to tam trochu „rádoby nóbl“, v jídelně bílé ubrusy a jinak nikdo. Tak jsme tam jemně zabahnění a mokří zaparkovali a u zřejmě právě vzbuzeného číšníka si objednali kávu a plzeňské a tak. Ceny zde neměli příliš lidové, o to hnusnější bylo pivo. Řekl bych, že ho natočili již tak před týdnem a čerstvě na něj dodělali jen pěnu. Tak jsme „podebužírovali“,někteří dokázali vypít i celou půlku půllitru, a s vidinou toho, že už určitě přestalo pršet, vyšli před hotel. Pršelo dál a foukal nepříjemný vítr. Nu, co naplat, hups do pláštěnek a pokračujeme po modré (tentokrát nepřerušované) směr Vlachovice. Jelikož se ještě k tomu začalo stmívat, zakempovali jsme v lese před Vlachovicemi. Pršelo čím dál víc. Řezník prohlásil, že pokud to do rána nepřejde, jede domů, aby Lenka nenastydla. Zároveň podpořil výpravu do hospody ve Vlachovicích za účelem osušení se. Protože nebyl zcela jasný výsledek této akce – do vsi to bylo asi kilák a i kdyby se člověk usušil, než dojde zpět, bude zase durch, já s Hankou a našimi dětmi a Žluťák s Hrošíkem jsme zůstali v lese a chvíli ucucávali „protidešťový“ fernet, ale protože to nějak nepomáhalo a lilo pořád, tak jsme šli spát. Ostatní, tj. Řezník s Lenkou, Jindra s Davidem a samozřejmě kompletní koupací sekce, které voda nevadí, vyrazili do hospody. Pro větší napínavost této akce si nevzali baterku, takže při návratu kolem půlnoci nás ve tmě a dešti nemohli v lese najít. Navíc hospoda ve Vlachovicích byla toho večera zavřená a tak museli jít až do hotelu Pavla-Vysočina, což bylo ještě o kilák dál. Lilo celou noc.

2.den - úterý

Ráno, za stálého deště, mě probudilo klepání na stan. Byl to Řezník, který splnil svou včerejší „hrozbu“, zbalil stan a jel s Lenkou domů. Tak jsme tedy velmi záhy přišli o náčelníka výpravy. Kolem poledního, i když stále lilo, jsme konečně, všichni silně přespalí, vylezli ze stanů. Až na Drážu jsme byli poměrně sušší. Dráža, jakožto správná náčelnice koupací sekce, vlastně ani normálně nevstala. Ze svého speciálního koupacího stanu, do nějž různými větracími okénky průběžně cákala voda totiž nejprve vyplula na své karimatce. Dohodli jsme se, že stany necháme v lese a půjdeme do hospody do Vlachovic trochu se ohřát a najíst. Jakmile jsme vylezli z lesa na pole, začala čina. Déšť byl velmi hustý a k tomu ještě foukal silný vítr. Bylo to dost nepříjemné. Kapky do nás bušily, až to v obličeji bolelo a nebylo skoro vidět na krok. Do hospody Na Kovárně jsme dorazili zcela promáčení. Naštěstí měli dnes otevřeno. Vyklepali jsme pláštěnky a rozvěsili je kde se dalo. Okna v celé hospodě se pěkně orosila a na podlaze se objevily loužičky, jak nám kapalo ze šosů. Hospodský z toho byl trochu nesvůj, ale nevyhodil nás. K tomu v televizi ukazovali postup potopy v Praze a v celé republice. Peklo. Až na Jindřicha, který bydlí na Starém Městě, a Hrošíka z Tábora se nás to naštěstí přímo netýkalo. Jindra to řešil pomocí mobilu. Stále někam telefonoval nebo někdo telefonoval jemu. Proto, i když stále svůj mobil nabíjel v jediné zásuvce v lokále (k nevůli Dráže, která chtěla nabíjet taky), měl pořád nabito jen na jednu čárku. Protože stále lilo, vydrželi jsme v hospodě až do večera a užívali si sucha, tepla a dopřávali si různých laskomin, jako piva, fernetu, čaje, grogu a rumu. Protože po včerejších nočních zkušenostech nikdo nechtěl hledat stany v lese potmě, vydali jsme se ještě za světla zpět. Náš kemp jsme v pohodě našli, ale protože lilo pořád stejně, už jsme zase byli mokrý. Kolem stanů, i když stály na vrstvě jehličí, v hustém lese se začaly vytvářet louže. Ale uvnitř normálních stanů bylo sucho. A protože jsme nemohli dělat nic jiného, zavřeli jsme se ve stanech, vlezli do spacáků a spali a spali, jako broučci v zimě.

3. den – středa

Když jsem ráno proloup oko, pršelo pořád. tak jsem zase usnul. K polednímu však déšť ustal. Proto jsme rychle sbalili stany a s jednodenním zpožděním konečně vyrazili směrem na Žďárské vrchy. Cestou jsme se ještě zastavili v „naší“ hospodě Na Kovárně ve Vlachovicích. Pan hostinský se nás očividně lekl a první jeho slova byla, že tentokrát končí již v 17:00, ať si nemyslíme, že tam zase budeme až do večera a ovocný čaj že nemá. (A to ještě neviděl Jindřicha, jak zasunuje svůj opět skoro vybitý mobil do „své“ zásuvky v lokále.) Ujistili jsme ho, že se jdeme pouze krátce občerstvit a že tentokrát mu tolik vydělat nedopřejeme (včera za celý den jsme tam dohromady utratili asi 3000,-Kč a proto se asi bál, že už se mu další tržba nevejde do portmonky, protože normálně v hospodě nemá víc než 3 – 4 lidi za den). Zkoukli jsme v televizi, jak se vyvíjejí povodně a v dobrém jsme se s panem hostinským rozešli. Protože bylo všude dost mokro, vydali jsme se po silnici okolo hotelu Pavla-Vysočina a rybníku Sykovec do vesničky Tři Studně. Zde jsme udělali krátkou odbočku k letní galerii, kterou zde provozoval Jindrův známý. Jenže malíř nebyl doma a galerie byla zavřená. Alespoň jsme tedy nahlédli do výkladu a pokračovali dál. Tentokrát po zelené značce přes Černý les k rybníku Medlov. Zde na hrázi jsme se v bufetu trochu občerstvili a přečkali pod stříškou krátkou dešťovou přepršku. Na koupání to zrovna nebylo a Dráža, která byla permanentně zavlhlá až mokrá, dokonce zkoumala jízdní řád místního autobusového spoje. Jenže jakékoli pokusy o únik jí ostatní členky koupací sekce, tj. Tereza a Krtek nedovolily. Pokračovali jsme tedy dál, tentokrát po žluté značce okolo mírně rozvodněného potoka Medlovka do Kadova. Zde v hospodě si někteří naplánovali pozdní oběd. Jenže ouha. Ve středu byl zavírací den. Co dělat? Dráža navrhla pokračovat do Samotína, kde podle jejích „čerstvých“ informací od „spolehlivých“ kamarádů je vyhlášená hospůdka. Souhlasili jsme a pokračovali tedy dále po zelené. V závěru to byl pěkný stoupák a dost foukalo. Samotín byla pěkná horská vesnička, tedy spíše pár roztroušených horáckých roubených chalup na pasece. Prostě Samotín. S „jazykem na vestě“ jsme zde hledali vysněnou vyhlášenou hospůdku, kde se prý podával výborný bylinný likér „Samotínský vánek“ – specialita p. hospodského E. Tlustoše. Dověděli jsme se však, že pan hostinský před pěti roky zemřel a od té doby je hospoda zavřená… Doporučili nám však hostinec v Blatinách. Bohužel to bylo zase dole pod kopcem. Co naplat. Tedy hupky dupky po červené okolo vrchu Dráteničky do údolí. Cestou jsme potkali slepou houbařku (na náš slušný dotaz: „Rostou? Rostou?, jen smutně zašilhala do prázdného košíku a řekla: „ Rostou, ale já na to nevidím.“) a ta nás ujistila, že jdeme správně a že mají otevříno. A fakt měli. V hostinci u Kosků to bylo velmi útulné. Dali jsme si poctivou držkovou polévku, občerstvili se a Jindřich zašil Davidovi batoh. Kousek od hospody byla dokonce soukromá pražírna kávy. Plánovali jsme, že přespíme někde poblíž, a ráno zaskočíme na kávičku. Jenže pražírna bohužel otevírala až odpoledne. Z hostince jsme se vybatolili s prvním stmíváním a tak jsme se utábořili v nejbližším lese u jakéhosi mini rybníčku kousek od cesty. Konečně večer nepršelo a tak jsme mohli poprvé na letošním čundru rozdělat ohýnek a usušit to, co kdo měl mokré a zavlhlé. Sice nás trochu vystrašilo nějaké podezřelé vozidlo, které zastavilo na cestě za rybníčkem, ale pak vše utichlo. Chvíli jsme vedli ňáký důležitý kecy a pak jsme šli spát.

4. den – čtvrtek

Ráno jsme uvařili snídani, sbalili se a hajdy do vrchů. Nejprve jsme vystoupali na Dráteničky k Drátenické skále (775 m.n.m.), typickému rulovému útvaru Žďárských vrchů. Odtud jsme pak pokračovali po červené značce okolo potoka se zlatěhnědou vodou prudkým stoupáním k Malinské skále – zalesněné skupině tří vrcholových rulových skal (811 m.n.m.). Zde jsme chvíli odpočívali, děti prolezly skály a my ostatní jsme si dali vrcholový fernet a pivo z našich zásob. Odpočatí jsme pokračovali již celkem po rovině okolo vrchu Křovina k rulovému útvaru Lisovská skála (802 m.n.m.). Cestou Jindřich opět sešíval Davidovi batoh. Půjde-li to takhle dál, bude mít na konci čundru David zcela přepracované „zavazadlo“.Od Lisovské skály to byl již jen kousek k nejvyššímu vrcholu Žďárských vrchů, skalnímu útvaru Devět skal (836 m.n.m.). Vrchol je tvořen, jak již název napovídá, devíti vrcholovými rulovými skálami s vyhlídkou. Vrchol jsme samozřejmě dobyli a pokračovali po modré do Herálce. Zde, již notně utrmácení, jsme v restauraci U Sochů na náměstí pojedli a popili. Jelikož Hanka měla svátek, objednala za gratulaci dětem zmrzlinové ovocné poháry a dospělákům paňáčky dle vlastního výběru – takže fernet. Akorát známý zpustlík Honzík junior si objednal jakéhosi Vampíra. Na dotaz pana hospodského, jestli mu už je 18 let, drze odpověděl že skoro. Přinesli mu dřevěný držák na zkumavky s jednou zkumavkou naplněnou čímsi krvavým. Typoval jsem to na krev z nějakého domácího živočicha (asi z kocoura). Všichni se to jali ochutnávat, ale já nemusím být u všeho (fernet je FERNET). Nakonec tam toho Honzíkovi moc nezbylo, takže po dopití zbytku „krve“ ani moc nemluvil z cesty. Na noc jsme se vrátili po modré kousek zpět. Ale tentokrát jsme za městečkem odbočili po zelené k lesu. Po „horské“ etapě jsme spali jak zabití.

5.den – pátek

Protože se konečně počasí trochu umoudřilo a občas již vykukovalo i sluníčko, rozhodli jsme se, že se dnes nikam daleko nepoženeme a uděláme si odpočinkový den. I vydali jsme se zpět do Herálce, do restaurace U Sochů. Občerstvili jsme se, v sámošce naproti hospodě a v řeznictví v rohu náměstí doplnili zásoby a dobře naladěni jsme se vydali po modré k samotě Kuchyně, u níž šplouchal rybníček Šantrůček. Zde jsme se váleli až do pozdního odpoledne. Také došlo na koupání a to nejen v podání koupací sekce. I když voda po deštích nebyla nejteplejší, vyčachtali jsme se všichni, protože trocha hygieny už byla zapotřebí. Na nocleh jsme se uvelebili o kousek dál v lese nad Kuchyní (kóta 674,9 m.n.m.). Večer jsme u ohně hráli různé duchaplné hry (Městečko Palermo, Križom-nekrižom, Pif-paf, Blbej hluchej, Co si vezmu na vandr), při nichž jsme dost halekali, až se lesy zelenaly.

6. den – sobota

Protože Dráža večír říkala, že časně ráno zajde do Herálce na nákup a Hanka chtěla dobrou vodu, řekl jsem ve slabé chvilce, že půjdu s ní. Časné vstávání bylo silně náročné. Na obě oči jsem sice řádně viděl až u Kuchyně, ale cesta proběhla v pokoji. Pěkně jsme se prošli a přinesli čerstvé rohlíčky, ňáké laskominy a vodu a také trochu hub, co jsme našli po cestě v lese. Všichni už vstávali a Hrošík budoval z klacíků, chvojí a šišek svou oblíbenou pevnost pro mravence. Bylo teplo a slunečno. Posnídali jsme a jako obvykle kolem poledního vyrazili po modré směrem na Lhoty. Tam jsme ale nedošli, neboť za lesem jsme odbočili po neznačené cestě do Vortové. Měla zde totiž být hospoda. A byla. Jenže zavřená. Otvírali až ve čtyři. Na zdejším fotbalovém hřišti se však právě konal fotbalový turnaj a domorodci nám říkali, že se tam točí pívo a mají i něco na zub. Takže hurá na fotbal. Cestou jsme viděli párek čápů, který právě parkoval na střeše domu naproti hospodě. Když se naše trochu hlučná smečka přiblížila k domu, raději odlétli. Na hřišti se opravdu hrálo a jídla a pití tam bylo jako o pouti. Čerstvě grilovaná kuřátka, vynikající klobásky přímo z udírny, pivo, limo, prostě pohádka. Jindra se zde rozhodl, že pojede do Prahy, aby pomohl Zuzce se zprovozněním svého bytu v zátopové oblasti Staré Město a odešel na autobus (klasicky haringovsky na poslední chvíli). David ale zůstal s námi. Ve čtyři jsme se přesunuli k hospodě a pak pokračovali po silnici k rybníku Utopenec. Rybníček to byl pěkný a žádný utopenec tam neplaval. Kdo chtěl, tak se vykoupal a šlo se dál. Podél silnice, cca.2km směrem na Hamry. V místě, kde modrá odbočovala doleva, jsme ze silnice odbočili doprava do kopce. Prošli jsme okolo chatové osady, přetnuli jsme zelenou značku a pod vrcholem (kóta 684,5m.n.m) stranou od chat na kraji lesa jsme rozbili poslední tábor. Hrošík se hned pustil do stavby své oblíbené mravenčí pevnosti. Po tomto týdnu už své stavby dovedl skoro k dokonalosti. Uvařili jsme na ohni večeři, pojedli, popili, povyprávěli různé nechutné vtipy a nakonec si zahráli pro velký úspěch ze včerejška opět nějaké inteligentní hry a šli spát. Tedy chtěli jsme spát. Jenže kdesi pod kopcem se konala diskotéka a hudba byla tak hlasitá, až padali šišky ze stromů. Naštěstí brzy skončila.

7.den – neděle

A je to tady. Poslední den letošního čundru s dětmi. Vstali jsme o chvilku dřív a po snídani se vydali na závěrečnou „etapu“. Vrátili jsme se na zelenou značku a po ní došli do Hamrů. Bylo docela vedro. Z Hamrů jsme pokračovali po modré směr Hlinsko. Cesta vedla strmě do vrchu po zcela podmáčené jetelině. Šlo se tam dost blbě. Slunce pálilo, nohy zapadali do mokré hlíny. Navíc někde v půlce kopce jsme ztratili značku a tím i cestu. Když jsme se vydrápali konečně na kopec, Krtek byl úplně vysílen. Museli jsme dát pauzu. Byl odtud pěkný výhled na Hlinsko. Po odpočinku vzal Honzík Krtkovi batoh, aby se jí líp šlo (Za odměnu ho Krtek při zpáteční jízdě vlakem ve spánku pomazal pastou na zuby za vydatné podpory Luboše…). V Hlinsku bylo zcela vylidněno. Většina hospod byla v neděli zavřená a kupodivu zavíračku v neděli měl i zdejší Betlém – soubor roubených domků z 18.stol. Prostě totální nezájem města o turistický ruch. Jinak tu měli docela pěkné náměstí s barokní radnicí. Prošli jsme městem a otevřená hospoda nikde. Konečně kousek od nádraží jsme potkali pocestné a Ti nám poradili, kam jít na oběd. Bylo to samozřejmě opačným směrem. V hospodě bylo prázdno a zřejmě právě probuzený personál nebyl nejčipernější. Nicméně nakonec jsme pojedli, i když jídlo i pivo byly nevalné kvality. Dráža oželela oběd a šla obhlédnout Betlém. Pak jsme se vydali na nádraží. Cestou jsme zjistili, že kdybychom se neptali pocestných, došli bychom k lákavě vonící hospůdce nedaleko nádraží.. Cesta vlakem proběhla v pohodě. V Praze jsme vystoupili z vlaku už ve Strašnicích, abychom se vyhnuli centru, odkud po povodni nejezdilo metro. Na nádraží už čekal Jindra se Zuzkou a holčičkami na Davida. V hospůdce za nádražím jsme si dali závěrečné krušovické a rozešli jsme se do svých domovů.

Celkové hodnocení: Zprvu trochu vlhké, ale jináč velmi vydařené.

Závěrečná poznámka: Pivo Rychtář, vařené pivovarem v Hlinsku, není nejhorší. Ale Gambrinus je GAMBRINUS.

Honza