Čundr do Kostřího 27.9 2002 - 29.9 2002

Tentokrát jsme vyrazili v neobvyklém složení - Honza, Dan a já. Ostatní sklátily nemoce vlastní nebo rodinných příslušníků. Do Jestřebí jsme dorazili s půlhodinovým zpožděním. Tak jsme si šli zpravit náladu do Dřevěnky. Byla tam opět hostinská s mámivým pohledem, odevzdal jsem čokoládu, co jsem ji před rokem slíbil za záchranu zapomenutýho žracáku, dali jsme tři piva (Dan samozřejmě čaje) a vyrazili do lesa s tím, že si ještě uděláme ohníček. Že jsme se zdrželi v hospodě jen krátce, pod převisem jsme byli za chvíli. Poseděli jsme, a kolem půlnoci jsme se šli uložit ke spánku. Všechno jsem si pěkně nachystal a pak se votočím pro spacák, že do něj vlezu a von nikde. Po chvilce marnýho hledání v mdlém světle dohasínajícího ohně bylo jasný, že skočil ze skály dolů. Tak jsme se ho vydali hledat. Když jsme slezli pod skály, začal jsem se chystat na dlouhou noc vyplněnou drkotáním zubů. Vůbec jsem si neuměl představit, že by se mohlo podařit najít spacák v černým futrálu mezi stromy, dolíky a hromadama roští. Ale Dan mi udělal velkou radost a spacák našel ještě dřiv, než jsme s Honzou dorazili na to správný místo, kam spacák mohl spadnout.

Takže jsme se pěkně vyspali, ráno nám sluníčko mezi stromy svítilo pod převis,vypadalo to na prima den. Vyrazili jsme obvyklou cestou směr Psí kostel. Ještě na asfaltu jsme zažili dost velký překvapení: napravo vod cesty pokáceli les kolem dvou malých vršků, takže kouká holá skála. Vypadá to divně ale za tři roky, až to trochu zaroste, to třeba nebude špatný. Na Psím kostelu jsme se rozhodli, že se stavíme v bufajzu na Osamělý hvězdě, dlouho jsme tam nebyli a tak jsme byli zvědavý, jestli to ještě funguje. Cestou jsme se taky stavili v tom campu, co nás tam zavedli ty dva kluci, jak tak hrozně pršelo. Někdo vo něm říkal, že ho vypálil hajnej, asi to byl Řezník, protože camp tam byl, akorát to místo, kde jsme spali bylo nějak rozebraný. Jak jsme tam tak stáli, napadlo mě, jaký to asi bude až nadejde čas tý palisády a skočí spolu s tou hromadou písku, co je za ní, dolů do campu...

U Billa na Osamělý hvězdě to vypadalo pořád stejně, což se mi líbí. Bill s místňákama seděl u stolu před vchodem, kromě nás tam byla jen nějaká rodinka a i ta brzo vypadla a my pak seděli sami, pili pivo a jedli strašně mastnou gulášovou polívku, co jsem se bál, že mi z ní bude šoufl. A k tomu svítilo do korun stromů podzimní sluníčko.

Do Kostřího jsme dorazili ještě za světla. Podle všeho nemilosrdné války mezi místními indiánskými kmeny a hajným už skončily. Studánka je opět funkční, pod převisem klády na sezení a připravené dřevo. Akorát kosti zmizely. Příjemně jsme poseděli, jen ta hudební produkce chyběla. Moc pěkně se spalo, v Kostřím je báječný ticho, akorát od Starejch splavů je občas slyšet vzdálené houkání vláčku.

Ráno jsme vstávali už v devět, prej abysme kolem jedenáctý vyrazili a nemuseli se cestou honit. Tak se i stalo. Honza si chtěl osvěžit cestu z Kostřího vrchem. Sice nenašel tu, co po ní chodíme, ale narazili jsme na novou značku, která vede do Splavů. Šli jsme po ní a za chvíli jsme byli na Dělový cestě. Cestou po ní jsme udělali pauzu na místě, kde rostly krásný buky. A taky jich tam bylo dost padlejch. Krásný, obrovský stromy, zevnitř úplně sežraný houbou. Utvrdil jsem se tak v přesvědčení, že spát v bukovým lese za větru je poukázka do penálu. Značka z Dělovky uhýbá k silnici dřív, než my, a tak jsme ji nechali bejt a šli jako obvykle, měli jsme strach, abychom pak nemuseli daleko po silnici. Možná že by se to s tou značkou dalo příště zkusit, potkali jsme ji totiž zas až u jezera, takže vede někudy zadem, a možná se dokonce vyhne chatovýmu městu. Ostatně víte kdo a kdy založil Máchovo jezero? Odpověď najdete v textu Mácháč.

Do Starejch splavů jsme dorazili hrozně brzo, zapadli jsme do naší obvyklé (oblíbené by bylo přece jen trochu moc silné slovo) hospody a nacpali si břicha. Ale v hospodě nám to moc nešlo, na Honzu skočila choroba (von si ji teda přivez už s sebou), a mě taky nebylo dvakrát dobře, na rekonvalescenci po viróze bylo taky skoro brzo. Nakonec jsme jeli ještě o vlak dřív, než jsme plánovali...

Žluťák