Skryje 26.10 2002 - 28.10 2002

Termín padl na prodloužený weekend, ale ochota vyrazit už v pátek večer nebyla velká a i já jsem nakonec podlehl tlaku kamarádů a pracovních povinností, takže odjezd byl stanoven až na sobotu rámo. Dost jsme si to tím usnadnili, z pátku na sobotu lilo jako z konve, a byla vichřice. Účast byla nakonec dost slabá, jeli jsme jen Petr, Honza a já. Zvlášť chutnou vejmluvu nám sdělil Sučák: jeho žena prej snědla něco tlustýho, je jí blbě, a nemá kdo jít venčit psa.

Jak tak čekám ráno před barákem na autobus, co mě má vodvýst na Smíchovský nádraží, najednou u mě zastaví Petrovo auto, že prej po tom nočním dešti potřebuje (auto) trochu provětrat. Takže jsme byli na nádraží dost brzo, v klidu si koupili lahváče a snídani, počkali na Honzu, koupili lístky ČD Tip a, jak je na této trati obvyklé, se zpožděním vyrazili přes Beroun do Žloukovic.

I přes to zpoždění, s kterým jsme tam dorazili, byla místní hospoda ještě zavřená, a tak jsme vyrazili rovnou na cestu. Petr se tentokrát docela rozmách a naplánoval poměrně dlouhý denní pochody. Divil jsem se tomu, zvlášť proto, že rád najde camp ještě za světla, a vzhledem k tomu, že se měnil čas, stmívalo se už kolem páté.

Takže jsme se stavili na občerstvení až v Broumech. Hospodu ve vesnici si představuju jinak, taky na dotaz. zda maj tlačenku nebo matjesy se nám dostalo voprvržlivý vodpovědi, to že teda TADY ROZHODNĚ NE. Dali jsem si ze zvědavosti plněný žampióny, bylo to dobrý, ale strašně jsme se přežrali. A pak jsme šli dál.

Pořád jsme nemohli najít vhodný flek na nocleh (ono za světla je to většinou problém), ažjsme došli k Týřovský rezervaci. Začalo se stmívat a tak jsme se rozhodli, že teď už musíme zacampovat. Do rezervace se nám moc nechtělo, byla tam totiž cedule se zákazem VSTUPU. To jsme ještě neviděli. Petrovi to ale nevadilo, a hned na kraji našel docela dobrý místo, nebejt toho, že tam byly samý starý, mrtvý buky a bylo poměrně větrno. Nakonec jsme se utábořili těsně před vstupem do rezervace, vedle potoka, což bylo prima, ale taky vedle cesty, což samozřejmě tak prima nebylo. Večer proběhl poklidně, i když při občasných poryvech větru jsme znepokojeně vzhlíželi do korun statných habrů nad námi. Petrův zdravotník se dostavil poměrně brzy, a my s Honzou jsme taky byli dost nevyspalí a tak jsme šli spát snad ještě před půlnocí.

Ráno, při snídani, kolem nás po cestě projelo několik aut a traktorů, ale domorodci se na nás vesměs usmívali, někteří prej i mávali (jestli ale nehrozili). Přečetli jsme si proč je Týřovská rezervace rezervací, usoudili, že ji jistě nijak nemůžem uškodit, a vyrazili přes ní do Skryjí, zrovna začalo pršet. Déšť byl o něco vydatnější, než mám rád, ale zas tak hrozný, abychom navlékli pláštěnky, to zase nebylo. Cesta rezervací byla fajn, sevřené údolí s potokem, stráně porostlé smíšeným lesem. škoda že listí už bylo skoro všechno na zemi, jak ho vítr z pátku na sobotu serval.

Při výstupu z rezervace jsme zažili rozporuplný houbařský zážitek: našli jsme na padlém kmeni několik nádherných kotrčů, což je, jak známo, vyhlášená lahůdka, ale obávali jsme se, že bychom je do večera ve zdraví nedonesli, a vzhledem k deštivému počasí možná ani nesnědli. A tak jsme je tam nechali :-(.

Cestou jsme několikrát pozorovali srandovně letící dopravní letadla, vlivem silného větru létala jedním křídlem napřed. Když jsme dorazili k chatám na okraji Skryjí, domorodci se nám na dotaz, zda má hospoda votevříno, vysmáli. Byla samozřejmě vyplavená. Na jejich radu jsme vyšlapali do Skryjí nahoru, kde prej je jediné fungující pohostinství, nějakej HOTEL. Kopec byl dlouhej, ale hotel naštěstí připomínal hospodu víc než to, kde jsme byli v sobotu. Posilnili jsme se, zjistili že v noci se očekávají poryvy větru až 100 km za hodinu, a vyrazili dál. Co jsme byli v hospodě, pardón, v HOTELU, přestalo aspoň pršet.

Vrátili jsme se zpět k Berounce a šli kus podle ní, teda nic moč. Pak jsme vyrazili jedním údolíčkem podle potoka, abychom našli místo na spaní. Dlouho jsme nemohli nic najít, stoupali stále výš, a tím také sílil vítr. Nakonec Honza našel asi nejlepší flek široko daleko. Východní svah údolí, na spaní mladý, hustý smrkový les, a taky místo na oheň odpovídalo naším přísným protipožárním představám. Postavili jsme přístřešky, nasbírali dříví a rozdělali oheň. To všechno za výhružného hukotu větru, který se hnal přes hranu údolí. Nám bylo docela dobře, i když nám občas zbloudilý větrný vír málem uhasil oheň. Taky několik pádů stromů, doprovázených praštěním a duněním, na protější straně údolí, nás, teda Honzu a mě, trochu znervózňovalo. Petrovi to, nevím proč, bylo úplně fuk. Docela jsem mu záviděl.

Večer i noc jsme nakonec přečkali v pohodě a ještě před polednem vyrazili na závěrečnou etapu cesty, po červené, směr Roztoky, přes Nezabudice. Cesta byla fajn, i když dost foukalo, ale aspoň nepršelo. V Nezabudicích byla hospoda zrušená, a tak jsme brzo došli až dolů na silnici podle Berounky. Po asi pěti stech metrech červená zase ze silnice odbočuje do vedlejšího údolí. Zde Honza nahlédl do své nové mapy, kterou báječně koupil v bazaru za 8 Kč a řek, ať se nebojíme žádných velkých kopců, že nahoru pudem jen kousek. Záhy se ukázalo, že kvalita mapy odpovídala její ceně, možná měli Honzovi spíš doplatit. Krpál jako blázen, cesta samá suť, teď ještě pokrytá spadaným listím. Ale nakonec jsme nahoru vylezli a byli odměněni pěkným pohledem na Berounku hluboko pod námi. Dali jsme si vrcholový Fernet a sešli zpět k Berounce do Roztok, zde jsme se odměnili závěrečnou hostinou (tlačenka a palačinky), nasedli do zpožděného vlaku a spokojeně, i když z Berouna ve stoje, dorazili dorazili do Prahy.

Žluťák