Čundr do Kostřího 31.10 2003 - 2.11 2003

Barvy podzimu v hradčanských roklích

Tak tohle byl ten pravej podzimní čundr. Nádherně barevný stromy a příjemný počasí, dokonce i se sluníčkem. Účast byla slušná, po dlouhé absenci vyrazil totiž Česťa, takže jsme byli čtyři. V Jestřebí v dřevěnce nejen že nebyla naše oblíbená paní vedoucí se slibujícíma očima, ale taky neměli nic k jídlu. A to jsem schválně celou cestu nic nejed. Takže jsme se dlouho nezdrželi a vyrazili pod převis. Cestou jsme minuli ještě jeden podnik, jmenuje se to U veverky, ale nešli jsme tam i když jsme se báli nelibosti boha hospod.

Pod převis jsme dorazili zcela hladce, rozdělali oheň (byla tam spousta připravenýho dřeva) a nacpali si břicha. Petr vytáh kytaru, Česťa zavzpomínal na miminko a zaujal svou obvyklou večerní polohu. Klasika.

V noci bylo teplo a ráno dokonce občas vykouklo sluníčko. Rozhodli jsme se pro klasickou cestu, přes Psí kostel a Hradčany do Kostřího. Na Kostele si Petr všim, že má nějak mokrej batoh, vyndal všechny věci, ale pořád nemoh přijít na to, vod čeho by to tak mohlo bejt. Až po dlouhým hledání vobjevil malou trhlinku na jedný pivní plechovce (Braník, to se dalo čekat), tak jsme ho holt museli hned vypít.

Na Osamělý hvězdě nás čekal nově postavený přístřešek s plátěnými stěnami, kde netáhlo, jako na place před bufetem. Vevnitř měl Bill dokonce i roztopenou polní kuchyň, kde vařil svařák. My si ale stejně dali pivo a kafe. Bill dokonce vyčaroval i klobásu. Strávili jsme tam příjemnou hodinku, taky proto, že začalo docela dost pršet.

Protože to vypadalo, že hned tak nepřestane, nandali jsme pláštěnky a vyrazili do Kostřího. Pršet přestalo, ještě jsme nebyli ani v půlce cesty.

Na camp jsme dorazili už v pět, připravili dříví, ty kládičky, co jme tam nechali minule, nějaký uličníci spálili a nový nenatahali, stejně jako my u Jestřebí. Ze začátku nám voheň nějak špatně hořel, dokonce jsme ho museli parkrát rozfoukávat. Až když Česťa, kterej přikládal, vochab, zjistil jsem, že to lepší dříví schovával a do ohně dával jen nějaký nehořlavý, no znáte ho, jak je šetřivej. Bylo škoda, že Petrův zdravotník přišel už v osum, Petra vyhnal do lesa a sám šel spát, naštěstí, už v devět. Skoro to totiž vypadalo na možnej úraz, buď zdravotníka, nebo aspoň kytary. Když už jsem u toho Petrova zdravotníka. Zajímalo by nás, jak zdravotník ví, kde má Petr třeba baterku. Nikdy jsme je totiž ještě neviděli pohromadě, aby si to mohli říct. My zbylí jsme klábosili asi do půlnoci a pak šli spokojeně spát.

Všichni jsme se přepychově vyspali a probudili do slunečného podzimního dopoledne. Po snídaní jsme vyrazili po tý nový trase k dělový cestě. Ten bukovej les, co tam je, to byla fakt nádhera. Tamní buky maj stříbrnou kůru, k tomu měli listí od trochy zelený, přes žlutou, červenou až po hnědou, a k tomu modrá obloha, ostatně posuďte sami.

Ve Starejch Splavech jsme si nacpali břicha, nasedli do vlaku a popojeli jednu stanici do Doks. Tady nás čekala docela dlouhá pauza, skoro tři čtvrtě hodiny. Nejdřív mě to trochu zlobilo, ale nakonec to bylo docela fajn. Popíjeli jsme pivo u stolu na peróně, nádraží bylo skoro prázdný, jen občas projela nějaká mašina. Docela poetické.

Zbytek cesty proběhl v pohodě, ve vlaku jsme dokonce seděli, akorát mě v metru málem lapil revizor, ale i týhle mrzutosti jsem se nakonec se štěstím vyhnul.

Žluťák