Čundr s dětma 16.8 2004 - 22.8 2004

Pondělí 16.8.04

Do Plané nad Lužnicí nás všechny, to je Žluťáka, Jindru s Davidem, Řezníka s Lenkou, a Hanku a Honzu s Honzíkem a Lubošem, dovezl vlak pohodlně a včas. Bylo pěkně teploučko, doba oběda a tak jsme rychle doplnili v samoobsluze chybějící zásoby a hupky šupky do hospůdky. Nejbližší otevřená se jmenovala Heuréka, obsluhovali zde učnice, jídlo nic moc, dost chabý výběr, krušovické pivo. Protože jsme nevěděli, jestli nějakou hospodu cestou z města ještě potkáme, zůstali jsme a dali si oběd. Když jsme se posilnili, pokračovali jsme dál směrem na Strkov. Silnice stoupala, minuli jsme komín s čapím hnízdem a na kopečku se vynořila hospůdka jako malovaná – restaurace U Machoňů. Jídelníček byl velmi lákavý, ale my jsme bohužel byli už po obědě. Tak jsme se alespoň zastavili na jedno, abychom neurazili. Seděli jsme venku a pivo nám podávali oknem, aby to bylo rychlejší. A protože pivo bylo dobré – Gambrinus, nechali jsme si naplnit i nějaké PET-lahve na večer. Pak jsme pokračovali dál kolem zámečku který postavil roku 1903 Otto Harrach jako své letní sídlo. Nyní je dost necitlivě opraven a vlastní ho zřejmě nějaký podnik jako rekreační objekt. Obešli jsme hráz Strkovského rybníka a vešli do Turoveckého přírodního parku. Bylo vedro, pralo sluníčko a my jsme se pěkně potili. Ale v lese to celkem šlo. Několikrát jsme odpočívali. Park jsme v pohodě prošli, většinou po červené značce. Večer se blížil a tak jsme před Chýnovem zabočili k rybníčku, kde byl naplánován nocleh. Do rybníčku bohužel vyváželi močůvku z nedalekého statku, takže pěkně smrděl. Vylezli jsme tedy kus nad něj. Byla zde chalupa s malým rybníčkem a kus nad ní i pěkný smrkový les. Zde jsme pohodlně rozbili náš první tábor. Na vlhké louce Honzík upravil Žluťákovou lopatkou ohniště. Našli jsme i kameny a z nedalekého metru jsme si vypůjčili polena na sezení. Když se setmělo, zapálili jsme ohýnek a uvařili večeři – většinou jsme opékali buřty, aby se druhý den v horku nezkazily. Na déšť to nevypadalo a tak kdo se nebál hmyzu, spal jen tak venku.

Úterý 17.8.04

Ráno bylo teplé a slunečné. Príma jsme se vyspali. Posnídali jsme, uklidili les i louku a hurá do Chýnova. Sluníčko pálilo a cesta poli a po silnici přes Chýnov nebyla nejpříjemnější. Mířili jsme k jeskyním. Po značce to bylo kus po silnici a pak v závěru cestičkou do kopce. Řezník reptal, že za jeho mladých let k jeskyním chodili lesem a né po silnici a po rovině a né do kopce, ale kudy to bylo již sám nevěděl. Přestal až před jeskyněmi, kde jsme se mohli ve stánku u silnice osvěžit kapkou piva. V jeskyních byl příjemný chládek a pěkné mramorové útvary. Stálo to za to i přes spoustu schodů nahoru i dolu. Od jeskyní jsme pokračovali do Dolních Hořic, kde jsme objevili hospodu a zastavili se na jedno. Budvar nic moc kvality, hospoda taky nic moc. Venku se zatím zatáhlo a v dáli hřmělo. Přesto jsme vyrazili. Cesta pokračovala do kopce. Hřmění sílilo, ale zdálo se, že bouřka půjde mimo. Těsně před vrcholem však začalo pršet. Chvíli jsme se schovali pod stromy, pak si oblékli pláštěnky a šli dál. Na vrcholu jsme ztratili značku a chvíli trvalo, než jsme našli správnou cestu. Zatím však přestalo pršet. Všude bylo spousta louží a bláta. Přesto jsme za chvíli byli v Hartvíkově. U kostela sice byl jakýsi výčep, ale otvírali až v devět. Chvíli jsme se tam motali, až se nás zželelo jednomu vesničanovi. Sedl na kolo a za chvíli byl zpět i s klíčem. Výčep vedle kostela si místní upravili z obřadní místnosti, kde se dřív loučili s nebožtíky. Točili dvanáctku Prazdroj nevalné kvality, ale lepší něco než nic. Ještě jsme si dali kávu, naplnili PET-lahve pivem, rozloučili se a šli k blízkému lesu hledat místo na spaní. Venku se však již setmělo. I tak jsme za rybníčkem nad vesnicí našli pěkné ležení. Postavili jsme přístřešky, Honzík zapálil osvětlovací pochodeň a rozdělali oheň a Řezník naladil kytaru. Pak se hrálo a zpívalo, až se lesy zelenaly dlouho do noci.

Středa 18.8.04

Zdálo se mi, že se někdo směje. Proloupnul jsem oči. Svítalo. A zase ty divné chechtavé zvuky. Chvíli jsem přemýšlel. Ňáký ptáci. Ptáci chechtáci. Né už vím. Jsou to kachny. No jasně. Byli jsme kousek od rybníčka. Zkoušel jsem ještě spát, ale intenzivní kachní „chechtání“ mě každou chvíli budilo. Pak se začal ozývat ještě jinej vřískot – nadzvedl jsem se a co jsem neviděl. Dvě veverky. Honili se a vřískali. Kdybych to neviděl na vlastní oči, nevěřil bych. Okolí našeho ležení bylo ale moc pěkné. Přesličky, mech, potůček. Řezník si v malé tůňce udělal umývárnu. Po snídani jsme nabrali kurz přes přírodní park Polánka na ves Rodná. Cesta nebyla značená a tak jsem si pomáhal držet směr pomocí buzoly. Šlo to báječně. Nemít ji, určitě bychom zabloudili. Šli jsme kolem červeného kříže a už tu byl konec parku. Pokračovali jsme lipovou alejí až do Rodné. Ve vsi jsme potkali starou turistku. Řekla nám, že hospodu tu sice nemají, ale za návsí je rybníček, ve kterém se dá koupat. Hned jsme k němu zamířili. Na první pohled moc vábně nevypadal. U břehu bylo dost řas. Vtom přišla nějaká místní babka s vnoučaty a děti hned naskákaly do vody. Když to ty děti nerozpustilo, tož jsme to zkusili taky. Šel jsem do vody s Hankou jako první. Byl tu píseček a voda byla docela teplá. Pěkně jsme se všichni vyčachtali a smyli pot a prach z cest. Po koupeli jsme pokračovali v cestě. Za vesničkou jsme uhli doprava po úzké asfaltce na Nahořany. V dáli byly vidět chladící věže Temelína. Prošli jsme Nahořany (byly fakt nahoře) a za vsí chvíli odpočívali a zkoumali kudy dál, protože cesta vyznačená na mapě se zde ztratila. Potřebovali jsme překonat bažinaté údolí. Bažiny byly vyznačeny na mapě a stará turistka nás také před nimi varovala. No což. Chvíli jsme šli cesta necesta vysokou travou, pak jsme to zkusili zarostlým lesem, pak jsme konečně objeili cestičku. Sice vedla trochu zpět, ale stále klesala do údolí. Za chvíli jsme byli u potoka. Zkusil jsem jít správným směrem a šup, už jsem byl po kotníky v bahně. Tudy tedy ne. Vrátili jsme se tedy ještě kousek a na kraji vysokého lesa v pohodě překonali potok. Pak kousek do kopce a už byly vidět Radostovice. Na cestě také byla modrá značka. Šli jsme správně.

Přešli jsme silnici a pokračovali po lesní cestě kolem rybníčka až na hráz rybníka Budař. Byli jsme již notně utrmáceni, ale podle mapy asi 150 metrů odtud být rekreační středisko Českého hydrometeorologického ústavu, s vyznačenou občerstvovnou. A opravdu. Ve zdejší jídelně točili i Budvar. Chvíli jsme seděli v jídelně, pak jsme se přesunuli před jídelnu, abychom nepřekáželi, protože začínal výdej večeře. Jindra v kuchyni domluvil, že pokud něco zbude, dají večeři i nám. Tak se také stalo a Řezník s Lenkou, Jindra s Davidem a Luboš se dobře najedli. Honzík zatím šel naproti kamarádce z tábora Katce, která měla za námi přijet na motorce. Prý umí dobře hrát na kytaru. Jindra se okamžitě začal holit (Vašek se už oholil ráno), aby ji nepostrašil svým vzhledem. Mezitím jsme pozorovali výcvik nějakého bojového sportu na sousedním trávníku. Katka opravdu přijela, občerstvila se, popovídala si s Honzíkem a s Lubošem a zase odjela směr Kladno. Neměla z domova povolení s námi zůstat přes noc. Škoda. Před setměním jsme vyrazili hledat místo ke spaní. Našli jsme ho kousek nad střediskem. Již za šera jsme postavili ležení, Řezník vytáhl kytaru a svůj úžasný zpěvník na listech papíru A4. Honzík mu pomáhal hledat žádané písničky a Řezník hrál jako ďábel. Náhodnému pozorovateli by se mohlo zdát, že se u ohně vysypala kartotéka, ale vězte, že jsme si pěkně zazpívali.

Čtvrtek 19.8.04

Krásně jsme se vyspali. Žádné kachny ani veverky. Důkladně jsme posnídali a vydali se opět na pochod. Dnes jsme potřebovali doplnit zásoby a tak jsme mířili do Těchobuze. Prošli jsme kolem rybníka Kačer, obešli rekreační středisko pražského magistrátu a zastavili se u rybníka Kozák. Vypadal opravdu dobře a tak jsme se s chutí vykoupali. Na břehu se nacházela Osada západních větrů. Pak jsme pokračovali lesem a polem kukuřice do Těchbuzi. Zde nás čekalo nemilé překvapení. Žádný obchod a hospoda zavřená. Snad prý otevřou v sedm večer a možná nám něco prodají, říkali místní. Jenže do večera daleko a ještě je to nejisté. Co teď? Měli tu pěknou autobusovou zastávku. A v ní jízdní řád. Za hodinu a půl jel autobus na Smilovy Hory a tam se dalo přesednout na bus do Mladé Vožice. Vyčkali jsme tedy příjezdu autobusu. Pan řidič nám poradil, že ve Smilových Horách je hospoda a když jsme tam dojeli, zjistili jsme, že je tu i obchod. V obchodě jsme úspěšně doplnili zásoby a zašli do hospody Na konci světa. K jídlu neměli nic, takže jsme dali pivo a limo, pojedli ze svých zásob a dobili baterky do mobilů a do foťáků. Za chvíli přišel řidič autobusu nám říct, že už jede do Mladé Vožice, jestli nechceme jet s ním. Jelikož jsme zásoby již doplnili, s díky jsme odmítli. Opět jsem si ověřil, že v této lokalitě žijí skvělí lidé. Blížil se večer a tak jsme vyrazili dál. Přes Stojslavice a pak po silničce směrem na Řísnici. Za lesem jsme uhli cestou doprava ke kaskádě rybníčků. Po chvíli jsme sešli z cesty a za hrází jednoho z nich jsme se mezi dvěma strouhami rychle utábořili. Už se totiž šeřilo. Řezník byl dnes unaven, takže kytaru nevytáhl, ale i tak jsme si u ohně pěkně popovídali.

Pátek 20.8.04

Pět minut před třetí hodinou ráno mě probudilo horko. Přesně ve tři začalo drobně pršet a asi za hodinu přišla velká bouřka. Blýskalo se a silně hřmělo. Také déšť zesílil. Naštěstí moc nefoukalo. Zato kolem sedmé na blízké cestě rachotili dřevorubci stahující dřevo. Pršet přestalo až po desáté. Kávu jsme uvařili na pevném lihu ještě za deště. Pak jsme zabalili mokré přístřešky a vydali se opět na cestu. Do večera jsme museli dojít do Lukavce, kam za námi měl přijet Kačer a Dan s Darinkou a s dětmi. Trochu jsme si zašli, protože jsem si myslel, že táboříme mezi druhým a třetím rybníčkem, ale my byli až za třetím. Překonali jsme potok a vrátili se na cestu vedoucí z hráze třetího rybníčku a pokračovali po ní přes pole do Zdiměřic. Zde jsme chvíli odpočívali na zastávce autobusu a pak pokračovali po silnici doprava na Huť a pak po lesní cestě na Velkou Ves. Před ní jsme uhnuli přes pole doprava ke křížku. Tam jsme se konečně napojili na zelenou značku a po ní došli až do Lukavce. V Lukavci byl velký závod na zpracování dřeva. Měli tu pěknou školu, dobře zásobený obchod a na náměstí i hospodu, kde jsme poobědvali. Pak jsme pokračovali za městečko k rybníčku, kde jsme plánovali nocleh. Kupodivu tam vedla modrá značka, kterou jsem na mapě neměl zakreslenou. Před rybníčkem jsme uhnuli vpravo a hledali místo na spaní. Na cestě však byla mokrá vysoká tráva. Hloupě jsme se namočili. Nakonec jsme rybníček obešli a za ním bylo pěkné místečko. Na kraji lesa jsme objevili opět na modrou značku, takže to chtělo jít po ní a nemuseli jsme být tak mokří. Zakempovali jsme a za chvíli volal Kačer, že je v Lukavci a ještě čeká na Dana a spol. Honzík jim vyrazil naproti a přivedl je těsně před stmíváním. Rozdělali jsme oheň, upekli buřty z obchodu v Lukavci (byly nedobré, tak řídké, že při opékání seskakovaly z klacků). Aleš pak hrál na kytaru a zpívali jsme dlouho do noci.

Sobota 21.8.04

Celou noc nepršelo, ale v devět hodin, když už jsem chtěl vstávat zase začalo. A pršelo až do půl jedné. Uvařil jsem zase na liháči, Jindra a Darinka statečně vařili za deště na ohni, který pěkně i přes velké mokro rozdělal Honzík. Pak jsme se urychleně sbalili a vyšli do nepohody. Chvílemi pršelo, chvílemi mžilo, ale pak se počasí umoudřilo a občas vykouklo i sluníčko. Prošli jsme lesem na silnici a u odbočky na Kateřinky zahnuli doprava na lesní silničku. Vystoupali jsme na kopec vedle Strážiště, kde byla borůvková pauza. Borůvek tam bylo spousta. Pak jsme seběhli k tábořišti u Černého rybníka. Zde nám místní chatařka poradila, že v nedalekých Bratřicích je otevřená hospoda. Šli jsme nejkratší cestou přes kopec, což se moc nelíbilo Řezníkovi. Zato hospůdka byla pěkná. Osušili jsme se a pojedli hranolky, které připravovala paní vedoucí. Měli tu i krvesaj, takže Kačer neodolal a dal ho hned do „malých“. Děti si zatím hráli na pěkném dětském hřišti hned na návsi před hospodou. Hned vedle hospody byla hasičská zbrojnice a v ní pěkně zrestaurovaná stará ruční stříkačka. Kačer a Dan s rodinou vyrazili z hospody napřed, že najdou místo na spaní. My ostatní jsme šli za chvíli za nimi. Sešli jsme se až v údolí potoka Trnava. V údolí byly dva dětské tábory a dost mokro. Vhodné místo na spaní bylo nad údolím, asi kilometr odtud. Takže jsme se potáceli zpět do kopce, což zcela rozhodilo Řezníka. Tentokrát jsme poprvé netábořili u žádného potůčku, ale v hustém lese. Moc to však nevadilo, protože bylo napršeno. Oheň jsme rozdělali na cestě na malé mýtince. Uvařili večeři, pokecali a zazpívali při kytaře. Spát jsme šli až skoro ve dvě.

Neděle 22.8.04

A byl tu poslední den našeho vandru. Posnídali jsme a vydali se do cíle naší cesty do Pacova. Tedy až na Dana. Ten šel zpět do Lukavce pro auto, aby se konečně trochu prošel a necoural se furt s dědkama Dědkama. My jsme se vrátili na zelenou značku, přešli potok Trnava a vystoupali na protější kopec. U potoka jsme se setkali s jakousi ježibabou s psíkem, která nás napadla, že jdeme moc pomalu, že jsme určitě vožralí a že máme nevychované děti. Poslal jsem jí tam, kam patří, i Hanka si zanadávala a Řezník jí chtěl naplácat. Na kopci u pole jsme dali odpočinek. Počasí bylo pěkně a zralé obilí vonělo. V Pacově jsme pak byli za chvíli. Na pěkném náměstí stály dva kostely, socha sv.Václava a restaurace Na Rychtě. Zde jsme se dobře najedli, Kačer vyzkoušel všechny druhy limonád včetně americké, které tam měli, protože ho čekalo „točení kolečkem“. Za chvíli se objevil Dan. Stihnul to v rekordním čase. Odjezd vlaku se blížil a oběd nás tížil a proto jsme využili nabídku Dana a nechali se odvézt na nádraží, které bylo 2km za Pacovem. Pouze Žluťák a já jsme to došli poctivě pěšky. Dan nám svezl jen bágly, a vězte, že po týdenním pochodu se zátěží na zádech se nám bez nich šlo fakt skvěle. Dan s rodinou a Kačer pak pokračovali domů autem a cestou ještě navštívili muzeum motorek u Pacova. My ostatní jsme jeli vláčkem přes Tábor na Prahu. Bylo to celé velmi poetické a všichni, a doufám že i Řezník, se už těšíme na další čundry.

Honza