Čundr na Týček 2.4 2004 - 4.4 2004

Čundr z Týčku do Týčku s mlsáním ve Zbirohu

Tak už konečně zase jedu na čundr. Už mi to opravdu chybělo. Začátkem února se čundr zrušil, pak na mě útočila choroba, takže jsem se nezúčastnil a tak jsem už pěkně nadrženej. Sraz máme u Žluťáka před barákem, protože tentokrát jedeme autem. Když jsem tam dorazil, Petr už dělal vzadu místo na bágly a posléze sešel ze své „věže“ i Žluťák, nalodili jsme se a vyrazili směr Týček. Cestou jsme ještě nabrali na Barrandově Ludvu s Kubou. Po plzeňské dálnici to je do Týčku co by dup. Zaparkovali jsme u kontejnerů poblíž hospody a zašli tradičně „na jedno“. Kupodivu plzeňák Suchouš tu ještě nebyl. Již skoro nepamatuji, že bychom byli na místě dříve, než on. Ale než bys dopil jedno, tak se objevil a byli jsme kompletní. Následovala krátká diskuse, zda se najíst zde v hospodě, nebo až v lese u ohně. Stav hlasování byl sice nerozhodný 3:3, ale žízeň jednoho z těch, co byli pro les to nakonec převážila ve prospěch hospody. Objednali jsme si tedy 3 klobásy a další pivo. A další pivo. A klobása furt nikde. Venku už se šeřilo. Pan vrchní si všiml naší nervozity a ujistil nás, že už to bude. Tak jsme si objednali další pivo. Konečně pomocník vrchního (asi kuchař) přinesl objednanou pochutinu. Rázem jsme pookřáli, tedy hlavně Ti, kteří si jí objednali. Byl to totiž macek, dívčí sen hadr. A dokonce velmi chutný macek. No, a Ti, co neměli nic, tak pokud chtěli, dostali od nás aspoň kousnout. Někteří dokonce litovali, že si ji také neobjednali, jako třeba Petr. Dojedli jsme, dopili a vyrazili do tmy. Tedy do tmy, Podle času měla být tma, ale bylo jasno a svítil měsíc, který byl už skoro v úplňku. V pohodě jsme šli polní cestou po žluté kolem koupaliště. Měsíc pálil, a tak jsme tu výheň rychle přešli a dali si zastávku až na okraji lesa ve stínu stromů. Tady bylo příjemně. Šli jsme pak ještě chvíli lesem, až vlevo začali probleskovat skály zalité měsícem. Odbočili jsme k nim a našli zde místo vhodné pro camp. Rozdělali jsme oheň, Petr s Mirkem hrábli do kytar a vyluzovali jsme tklivé i veselé písně. Nad námi jasně zářil Měsíc a těsně u něj i nádherně viditelný Jupiter. Kolem půlnoci jsme šli na kutě.

Ráno bylo slunečné. Něco jsme pojedli, zabalili si svých pět švestek (já deset, protože…ale vždyť vy víte) a pokračovali po žluté k hlavnímu cíli naší cesty, ke zbytkům raně gotického hradu Řebřík. Cesta se podivně vinula a rozhodně neodpovídala té, která byla žlutě vyznačena na mapě. Prozkoumali jsme skály vpravo od cesty, bylo to někde v okolí Babí skály. Byl tam zezadu pěkný převísek. Pak jsme překonali potok a za chvíli jsme došli k baroknímu kostelu sv. Petra z roku 1728 se hřbitovem obce Líšná. . Nad ním na skalce stála dřevěná zvonice a vedle ní sotva patrné zbytky hradu Řebřík – obrysy staveb a příkopů. Trochu mě to zklamalo. Hrad prý nechali postavit páni ze Žerotína, první zmínky o něm jsou z roku 1318 a ještě roku 1495 prý byl obydlen. Na schodech kostela jsme se rozhodli, že navštívíme ves Líšná a doplníme zde zásoby všeho druhu. Cesta vedla po silnici po zelené značce, slunce pálilo, silnice trochu stoupala a tak jsme si přivodili trochu žízeň. Jenže hospoda otevírala až ve čtyři a teď byla sotva jedna hodina. Co naplat, orosený půllitr se nekonal. Zastavili jsme se u obecní pumpy a loudili z ní vodu. Pumpa byla sice funkční, ale dlouho neužívaná a voda z ní tekoucí byla silně železitá. Ale hodní lidé z domku za pumpou nám naplnili naše lahve krásně čirou pitnou vodou. Rozhodli jsme se dále pokračovat co nejbližší cestou k lesu, tj. po silnici směrem na Chovinu. Na konci Líšné jsme odbočili po cestě doleva kolem kravína a lesem došli k Černé skále. Zde jsme pojedli, Ludva s Kubou dokonce vařili na ohni a my ostatní si dali dvacet. Poté jsme zamířili obloukem abychom se trochu prošli, k Čertově skále. Hned na jejím okraji jsme objevili staré ohniště a protože zde jiné vhodnější místo nebylo, zůstali jsme zde na noc. Toto místo bylo zajímavé i tím, že vedle ohniště stál buk, z jehož kmene vyčuhovalo torzo zdřevnatělé dívky, tak asi osmnáctky s půvabnými ňadry. Tudíž jsme tento camp nazvali „U koziček“ a to hlavně kvůli Česťovi, protože s námi nemohl jet a protože to má rád. Nadělali jsme dříví a jelikož rosničkáři hrozili deštěm a na obloze se začínali opravdu honit mraky, postavili jsme si tentokrát raději přístřešky. Oheň jsme zapálili až v sedm hodin a to ještě pod vedením zkušeného ohniváka Petra řádně suchým dřevem, abychom na sebe zbytečně neupozorňovali kouřovými signály a nepřišel na nás hajný s baterkou. Spadlo sice pár kapiček, ale mraky po chvíli zmizeli a objevil se opět měsíc jak prdelka. Trochu se ale ochladilo. Mirkovi nebylo akorát a nechtělo se mu tudíž hrát, ale Petr naladil a koncertoval jako obvykle. Pak chvíli hrál Ludva, pak i pěkně Kuba, zase Petr a když už nemoh, převzal to za něj Zdravotník. Mirkovi se udělalo líp a tak nakonec hrál taky. Měsíc stoupal nad skalou, fernetu v Ludvově skleněné lahvi ubývalo, Zdravotník hrál ňáký lidovky a zpíval k tomu umcacá, prostě bylo veselo. Mirek konečně v půl dvanácté dostal chuť na buřta a debužíroval za svitu měsíce a čelové LED baterky a připadal mi v tom modrém světle jak marťan. Prostě byl nejvyšší čas jít spát. Nechali jsme oheň dohořet, aby škody nenatropil a šli hledat své přístřešky rozmístěné po lese a pod skalou. Všichni jsme je však díky svitu měsíce i bez baterky našli. Vítr se utišil, trochu se oteplilo a spal jsem až do rána jako nemluvně. Ani jsem nemusel s pískem.

Ráno bylo zase hezky. Slunce svítilo, pouze les ještě nevoní. Ještě se po zimě neprobudil. Zato ptáci ty řvali večer i ráno. Prostě pohoda. Posnídali jsme a vyrazili zpět do Týčku. Tentokrát však z druhé strany. Lesem jsme šli jižním směrem, přešli silnici a kousek za ní narazili na červenou značku. Po ní jsme pokračovali na Týček. U východu z lesa jsme však červenou opustili (zahýbala doleva na silnici a dělala nesmyslný oblouk) a pokračovali rovně kolem chaty, která není na mapě (že by chata nějakýho papaláše a proto ten obchvat značené cesty?) do Týčku k autům. Protože jsme ještě nikdo domů nespěchal, rozhodli jsme se na závěr čundru zajít na oběd. Zde byla hospoda ještě zavřená a navíc jak jsme věděli z pátku, tak tam stejně měli k jídlu jen klobásu, ale do Zbirohu to bylo pouhé 2km a věděli jsme, že v restauraci pod zámkem dobře vaří. I sjeli jsme tam autama. A nezklamali nás. Příjemně jsme se nabaštili a na závěr si dali kávičku a rakvičky se šlehačkou a Žluťák dortík. Cestou k autům jsme navštívili místního svíčkaře a každý si koupil pěknou svíčku. Doma jsem pak mohl básnit: Mámo jedu z Týčku a vezu Ti svíčku.

Ahoj Honza