Autobusový čundr 31.10 2008 - 2.11 2008

Trochu zmatečné čundrování Zakšín – Sfinga – Dubá – Zakšín – Sfinga – Chudolazy

Jedeme na Sfingu, to jest busem do Zakšína. Sestava: Petr/Zdravotník, Žluťák, Suchouš ze z Plzně, Slimák a já. Cesta busem proběhla v pohodě, i když lidí bylo více než minule. V penziónu jsme pojedli a pokračovali přes bahnité pole a kopec ke Sfinze. Pěkně se hrálo (Petr/Zdravotník, Suchouš). Po celodenním shonu v pracovním procesu jsme kolem půlnoci všichni postupně odpadali do spacáku. Nakonec zůstal Suchouš, kterého ještě přepad hlad a chvíli proto ještě křepčil u ohně.

Noc byla na pozdní podzim poměrně teplá a ráno slunečné. K snídani jsme urožnili masíčko, které Petr opět skvěle naložil – moc velká dobrota. Klasicky kolem poledního jsme vyrazili směrem na Dubou. Cestou jsme zašli do Vrabcova, nemá-li zdejší penzión otevřeno jako minule. Neměl. Trochu jsme se zde posilnili z vlastních zásob a pokračovali dál. Před Dubou byla další pauzička u rybníčka na křižovatce Rozprechtice. Kdo chtěl, vyběhl na kopec ke sv. Prokopu, odkud byl pěkný výhled. A pak už silničkou do Dubé. Na kraji městečka u jednoho domečku byl čilý ruch. Cikáni zde štípali dříví. Trochu jsme si do nich rejpli, že bude asi tuhá zima, když i oni makají na dřevě, ale oni se jen smáli. Pojedli jsme v restauraci U Nováků a rychle na autobusové nádraží. Chtěli jsme se odtud přesunout busem do Jestřebí, zkontrolovat v Provodíně stav v obou hospodách, tj. Dřevěnce i Kamenné a jít spát pod převis k oboře. Ale došlo to k bodu zlomu. Autobusové nádražíčko v Dubé čítá asi 8 stanovišť. Vzali jsme to postupně od prvního a hledali to, na kterém je vylepen jízdní řád našeho autobusu. Konečně na 6. pokus se to podařilo. Navíc se zde už scházeli lidi. Je to jasné. Sundali jsme bagáž a čekali. Lidí přibývalo, ale bus nikde. Asi 10 minut po inzerované době příjezdu autobus přijel. Zastavil však u posledního stání, ze dveří u řidiče vyskočil jeden člověk, a bus hned točil pryč a zmizel v dáli. Chvíli jsem o tom přemýšlel, ale jiný autobus nikde a tak mi to nedalo a šel jsem se podívat k poslednímu stání. A hle. I zde byl vyvěšen jízdní řád našeho autobusu. Navíc zde bylo většími písmeny nad jízdními řády nadepsáno Jestřebí. U stání, kde jsme čekali, jsem si teď všiml, že jízdní řády jsou nadepsány Mělník, Praha. Je to jasné. Náš autobus je v pr.. a my čekáme na pražáka. Co teď? Vymysleli jsme, že se s ním svezeme zpět do Zakšína (někdy mi připadá, že ten penzion je obdařen jakýmsi pomyslným magnetem a stále nás přitahuje) a půjdeme spát opět na Sfingu. Mělo to ale háček. Pražák dle jízdního řádu v Zakšíně nestaví. Je totiž rychlíkový. Rychlíkový bus na Prahu přijel s dvacetiminutovým zpožděním a pěkně nacvaknutý. Žluťák se po nastoupení všech lidí pokusil o zdánlivě nemožnou věc. Totiž že přemluvit řidiče, aby nám tam zastavil, nebo aspoň přibrzdil. Považoval jsem to za naprostou blbost. Ale vyšlo to. Co řekl řidiči nevím, ale pokynul nám a my nastoupili. Za deset minut jsme byli na místě. Dobří lidé ještě žijí. Ještě chvíli jsem spekuloval nad protikladnými příslovími „líná huba, holé neštěstí“ a „mlčeti zlato“, ale pak jsem to spláchl jedním chlazeným. Pak následovala opět cesta poli a přes kopec ke Sfinze. Petr ještě spekuloval, že kdyby to věděl, šel by celej den nalehko a bagáž nechal pod převisem. Nepamatuji, kdy jsem naposledy na čundru spal dvakrát na stejném místě. Ale i tak se celý večer opět pěkně hrálo a zpívalo, až se Sfinga usmívala.

Ráno, po další teplé noci, jsme klasicky posnídali a vydali se po zelené přes Nové Osinalice pěknou cestou po hřebenu kopců ozdobených barvami podzimu a pak seběhli do Chudolaz do restaurace U Červených vrat. Pěkně jsme se najedli, ale moc jsme nepili, protože nás opět čekala cesta autobusem zpět do Prahy. To bylo to, čemu jsem se chtěl přesunem do Jestřebí vyhnout. Nu nepovedlo se. Tak teď jen musíme jen doufat, že nám tu autobus zastaví. Stanici tu měl, hned před hospodou, ale čert tomu věř. Mávali jsme pro jistotu na každý bus který se blížil. Navíc se začalo stmívat a viditelnost nebyla nejlepší. Ale zastavil. Řídil ho stejný řidič, který nás včera „zachránil“. Bus však byl úplně nabitý. Nějak jsme se do něj ještě i z bagáží narvali a jelo se. Když chtěla jakási paní vzadu v Liběchově vystoupit, lidé si její požadavek postupně předávali, až se dostal na místo určení, tj. k řidiči. Trochu mi to připomínalo scénu v přeplněném metru ve filmu Krokodýl Dundee… V Mělníku sice někdo vystoupil, ale také nastoupil a bylo to ještě horší. Vzduch v autobusu byl vydýchaný a stát v presu v uličce nebylo nic moc. Za Žluťákem po chvíli omdlela jedna mladá slečna. Cestující ji vzkřísili a jeden gentleman ji pak dokonce pustil sednout. Zároveň se otevřelo víc okének a situace se trochu zlepšila. Petr přesto za chvíli začal vykřikovat: „Mělo by se střídat, my si taky chceme sednout a mě bolí koleno“. K mému překvapení se zvedla útlá slečna a s komentářem, že už jí bolí zadek, Petra opravdu pustila sednout. V Praze Holešovicích jsme se vypotáceli z autobusu a věřím, že někteří starší cestující opravdu děkovali Bohu, že jízdu přežili. Prostě povídka Š+G Moje jízda v tramvaji v praxi. Žíznivý a pomačkaní jsme ještě navštívili holešovickou restauraci Na Kovárně, kde nás rychle občerstvili (perfektní obsluha) a zbavili stresu. Suchouš pokračoval vlakem na Plzeň a my ostatní jsme se rozjeli metrem do svých domovů.

Honza