Kokořín 13.5 2005 - 15.5 2005

Kokořín

Po dluhý době, spočítali jsme, že po sedmi letech, jsme vyrazili na Kokořín. Kromě obvyklé sestavy, Petr, Honza, Sušák a já, se přidali taky Zelinky, a to včetně dětí. Sraz jsme měli na parkovišti pod hradem, neb jsme jeli autama, na Kokas se jede vlakem fakt blbě. Zelinky dorazili před náma a vyjeli zatím nahoru k zámku, ale nalákali jsme je zpátky. Po obvyklých průpovídkách o tom, jak půjdem rovnou na camp a hospodu vynecháme, jsme vyrazili nahoru na zámek do hospody. Ta byla sice zavřená, ale ve vesnici je ještě jedna. Tam zas byla nějaká oslava a tak jsme sjeli zase dolů a šli do nové hospody naproti Grobiánovi. Ostatně jít na Staráky, kam jsme chtěli jít spát, z vesnice, odkud je to asi sto metrů po cestičce, by byla změkčilost trempa nedůstojná.

V hospodě jsme pojedli, popili, pomohli poněkud zmatené obsluze spočítat útratu, zaplatili a vyrazili do padajícího soumraku. Cestu si už nikdo pořádně nepamatoval a navíc se i u nás projevil nedostatek vůdčích osobností (nebo přebytek?) a záhy jsme se rozdělili do dvou skupin. Dokonce i Zelinky se rozdělili na půl, a to včetně děti. Po asi půl hodině trmácení a padání temným lesem, přes spadlé stromy a kamenym jsme se splavení zase sešli a našli vstup do Staráků. Jenže zamřížovanej. A nepomohlo, ani když jsme vylezli nahoru nad ně. Celý prostor je totiž vobehnanej třímetrovou palisádou. Po spoustě rozhořčených vět o poškozování a neoprávněném užívání cizí věci, ba i o žhářství, jsme se utábořili na plácku nad Starákama, rovnou u dveří v palisádě. Těšil jsem se, jak přeze mě ráno polezou turisti.

Večer se ale vydařil, Petrův zdravotník nám předved veselou scénku, když zkoušel zahrát Milionáře. Ostatní jsme mu s tím vydatně pomáhali, až nás z toho bolela bránice.

Ráno turisti nepřišli, taky palisáda zůstala zavřená, a tak jsme po snídani vyrazili Šemanovickým dolem do Jestřebice. Překvapilo mě, že Rozbořenka nebyla ani rozbořená, ani v ní nebyl žádnej bordel. Cesta dolem je příjemná, hezky se šlape, a akorát, když se mi začala dělat žízeň, jsme dorazili do Jestřebice. Hospodu (jmenuje se Druhej dech) vod minule vylepšili, anebo je to jiná, než jsme byli před těma rokama. Zaujalo nás, co se tam motalo trampů, většinou našeho věku (vono těch mladejch zas tolik není), dokonce i jeden zběhlej Indián. Ukázalo se, že tam maj nějakej potlach. Zvaný jsme nebyli a tak jsme naštěstí mohli v klidu pokračovat dál. Byl jsem zvědavej kam, vypadalo to na déšť a nás bylo i s dětma devět. Prej pod nějakej velkej převis, co jsme byli minule, ale na to jsem se napamatoval, mě připadal tak pro tři.

Honza nechtěl jít po značce, ale nějakou roklí, co se jmenuje Černá díra, že prej to musí vidět. Připadalo nám to jako dobrej nápad (i když teda Černá díra není jenom exotický astronomický object, zvlášť ve francouzštině má význam zásadně odlišný, prej se Frantíci dlouho bránili tomuto označení, no jen si to představte, když si přečtete v novinách, že ve středu naší galaxie je velká černá píča), a taky byl, ušli jsme asi kilák od vesnice a došli jsme ke krááásnýmu převisu. Bez váhání jsme se rozhodli, že tam zůstaneme. Jenže se ukázalo, že jak jsme starý, tak jsme blbý. Neměli jsme vodu, kdo by se s ní tahal, když tam, co jsme chtěli spát původně, je studánka. Tak jsem se se Sušákem vrátil zpátky do hospody, kde jsem pro změnu pokecal s Indiánem, Sušák se kouknul na telku (prej nějaká významná sportovní událost), nabrali jsme vodu a taky trochu piva a šli zpátky. Kamarádi a kamarádky zatím nadělali dříví a pak jsme strávili v suchu a pohodě další příjemný večer.

Probudili jsme se vyspinkaný do růžova. Počasí se sice tvářilo poťouchle, chvíli to vypadalo, že začnou padat trakaře, pak zas vylezlo sluníčko, ale v neděli je to už jedno, když jeden zmokne. Po snídani jsme se sebrali a vyrazili na cestu zpět. Taky jsme navštívili ten camp, co jsme měli původně spát. Nic moc, i když jsou tam vlastně campy dva, ale každej v jiným údolíčku a ještě blízko u silnice.

Dokonce jsme se i vyškrábali na hrad. Někteří vyrazili na prohlídku, jiní, třeba já, jsme vyrazili do bufáče. Velké zklamání. Postupně jsem zjistil že nemaj ani pivo, ani kafe, ani zmrzlinu. Obsluha to sváděla střídavě na starostu a na hygienu. Tak jsem si dal ice cofee, a zanedlouho se ukázalo, že na tomhle čundru jsem udělal už druhou chybu, vypil jsem totiž půl litru sladkýho, kafem vochucenýho mlíka. To mi teda fakt neudělalo dobře.

U Grobiána jsme se rozloučili se Zelinkama a Sušákem, který vyrazili domů a my zbylí vyrazili na závěrečný oběd do tý hospody, kde jsme v pátek začínali. Já jsem se tam zbavil toho zatracenýho ice cofee a kluci zatím zjistili, že hospoda zavírá, obsluha se jela koukat na hokej. Tak nevím, takhle ten kapitalismus asi nevybudujeme. Nás to ale neodradilo a závěrečnou žranici jsme absolvovali cestou do Prahy v jiný hospodě.

Žluťák