Čundr s dětmi 15.8 2005 - 21.8 2005

Putování pohořím Slavkovský les aneb „lázeňský“ čundr

Uplakané pondělí

Konečně je tu letní týdenní čundr, zvaný po léta čundr s dětmi. I když děti už většině z nás odrůstají či odrostly, má letos s námi jet i Dan s Barčou a Tomáškem, jejichž věk nám i tentokrát dovoluje jej takto nazvat. Na nádraží jsme se sešli ve složení Žluťák, Jindra s Davidem a Hanka s Honzou, Honzíkem a rozhlednou Lubošem. Dan s dětmi však chyběl. Od Žluťáka jsem se dozvěděl, že nás doženou až v úterý.

Rychlíkem jedeme přímo do stanice Lázně Kynžvart a odtud za drobného deště vyrážíme do asi 1,5 km vzdáleného Kynžvartu. Po cestě vidíme první bolševníky (pozor né bolševiky, aby nedošlo k mýlce). Tato nechvalně známá vysoká rostlina zde bují a zapleveluje místní louky. Prší stále, ale jen drobně a „obědová“ restaurace ve městě se již blíží, takže jsme zatím nevytáhli ani pláštěnky. To však byla chyba. Asi 20 m od restaurace se „stavidla otevřela“ a než jsme doběhli pod střechu, pěkně jsme promokly.

Dobře jsme se najedli a trochu jsme oschli. Venku však, i když se dělaly bubliny, stále lilo. Chvíli jsme ještě vyčkávali, ale byla před námi ještě dlouhá cesta a navíc do kopce. Takže hup do pláštěnek a hajdy na déšť. Venku nic moc, ale statečně vyrážíme a stoupáme po žluté značce ke zřícenině hradu Kynžvart, v době své slávy nejvýše položenému hradu u nás. Honzík nám zde přečetl o historii hradu a pak razíme dál, pořád do kopce. Na křižovatce Vysoké sedlo (804,7m) děláme krátkou pauzu. Odtud za stálého drobného deště pokračujeme po silnici po modré dál a na příští křižovatce uhýbáme na osadu Lazy. Podle mapy by tu mohlo být občerstvení, ale není tu nic, ani živáčka. Dokonce tu není ani signál žádného mobilního operátora, takže se nemůžeme spojit s Danem a domluvit si na zítřek místo setkání. Úplná divočina. Proto pokračujeme dál po silnici a asi po kilometru odbočujeme do lesíka Divočák. Zde rozbíjíme první tábor. Déšť trochu ustává. Honem na dřevo a rozdělat oheň. Trochu se sušíme, ale pořád mží, tak zase průběžně vlhnem. Všichni se těšíme do spacáku.

Úterý v lesích

Ráno bylo po dešti. Všude bylo plno vody, ale už vykukovalo sluníčko. Moc dobře jsem se ale nevyspal. Studilo to od země. Za přístřeškem z pláštěnek, pod kterým jsme s Honzíkem spali, se trochu vylil potok a voda mizela v jehličí kousek od mé hlavy. Proto asi to stuzení. Rozdělali jsme oheň, uvařili snídani a sušili se. Před polednem jsme vyrazili na další pochod. Potřebovali jsme se někde napojit na žlutou značku a u bývalé osady Dolní Lazy pak uhnout po modré. Ale po silnici se nám jít nechtělo. Zkusili jsme projít na žlutou přímo. Jenže v cestě byl po dešti trochu divoký potok a nepodařilo se nám najít vhodný brod. Prodírali jsme se po jeho břehu dosti neschůdným terénem asi půl kilometru a nakonec jsme stejně skončili trochu utrmácení na silnici… Prostě zkratka jak má být. Ztratili jsme tím přes půl hodiny. Po silnici jsme pak došli v pohodě až k mostu přes potok, za nímž už byla hledaná modrá. Cesta stoupala, sluníčko svítilo a tak jsme pěkně propocení došli k Bílé hájovně a pak již celkem po rovině až na rozcestí V požárech. Zde jsme si udělali pauzičku a našli pěkné hříbky. Dál jsme vyrazili po asfaltce směrem k Mýtskému rybníku, ale těsně před ním jsme uhnuli na ves Prameny, kam jsme dorazili už pěkně unavení. Hurá, je tu hospoda. A otevřená. Uctili nás výbornou držkovkou a osvěžujícím pivem. Odcházeli jsme odtud až v půl deváté. Začínalo se stmívat a bylo proto potřeba rychle najít vhodné místo na spaní. Šli jsme zpět stejnou cestou jakou jsme přišli až k lesu a zde odbočili doprava, kolem vodárny směrem k potoku. Ještě před ním jsme objevili celkem pěknou rovinku v lese a postavili zde své přístřešky. Byla již skoro tma. Oheň jsme rozdělali na nedalekém rozcestí, kde byl vhodný plácek. Dana s dětmi jsme nikde nepotkali a signál na mobil tu stále nikde nebyl. Jó, to pokrytí.. Snad se sejdeme zítra.

Náročná středa

Ráno jsme vařili snídani (Hanka udělala z nasbíraných hub báječnou smaženici), když tu k ohni přišel ještě rozespalý Jindřich, zamžoural do lesa a pravil: „Nejde to támhle Dan s dětmi?“ No a byl to on. Spali kousek od nás za potokem, přesně na místě, kde jsme chtěli původně spát i my a kam jsme pro tmu již nedošli. Protože už byli sbalení a my teprve snídali, šli napřed do Pramenů. My jsme dosnídali, zabalili, uhasili oheň a Honzík pěkně zamaskoval ohniště. Pak jsme vyšli za nimi po stejné cestě jako včera kolem četných bolševníků. Setkali jsme se u silnice ještě před vsí. Konečně jsme byli kompletní. A jelikož hospoda už byla otevřená a Dan v ní ještě nebyl (i když v Pramenech už byl včera, protože tam dojeli z Františkových lázní autobusem) a vůbec byl by to hřích si jedno nedat, tak jsme udělali ještě malou zacházku. Poté jsme konečně vyšli dál po plánované trase. Stoupali jsme silnicí po zelené na Holý vrch až k Dlouhé stoce (Dlouhá stoka je umělý kanál vybudovaný v létech 1531 až 1536, dlouhý 24,2 km, který zásoboval vodní energií okolní obce). Zde jsme udělali přestávku a kdo chtěl, šel se podívat na nedaleký vrch Tři křížky, z nějž byl pěkný výhled na chráněnou upolínovou louku. Pak jsme pokračovali v cestě nejprve podél Dlouhé stoky a pak stále po zelené značce až k pramenům Kyselka a přes rozcestí Dominova skalka na úbočí Zelené hory. Protože směrem k Bečovu byl již terén velmi nerovný, chtěli jsme přespat někde zde. Jenže rovný plácek ne a ne najít. Nakonec se to však povedlo a utábořili jsme se na pěkné plošince v lesíku. Byli jsme již notně unavení, nicméně večerní návštěva Bečova lákala, tím spíš, že Dan prohlásil, že s dětmi už nikam nejde a bude klidně hlídat tábor. Honzík navíc měl pro naše příbuzné Šafránkovi, kteří v Bečově přes léto bydlí, uzlík hub, které jsme cestou nasbírali. A vůbec – žízeň je žízeň. A tak jsme sebrali všechny zbytky sil a vyrazili do údolí. Bylo to dobré 4 km, z toho ten poslední po silnici z prudkého kopce. Čím jsme byli níž, tím více jsme se děsili zpáteční cesty. Do Bečova jsme dorazili asi ve třičtvrtě na osm. Honzík šel odevzdat Šafránkům houby a my zatím vybírali hospodu. V první v osm zavírali, ve druhé točili Budvar, což některým z nás nevyhovovalo. Nakonec jsme zakotvili v Zámecké restauraci, před kterou byly pěkné palmy. Sice nebyla z nejlevnějších, ale obsluha byla příjemná a dobře jsme se najedli i napili. Jen ta zpáteční cesta nás stále děsila. Ve slabé chvilce jsme se dokonce ptali vrchního na taxík, který by nás vyvezl na kopec. Taxík však nebyl a tak jsme v půl desáté nastoupili zpáteční cestu. Šlo nám to však báječně. Tma byla velmi hustá a tak jsme vlastně ani žádný kopec neviděli a za chvíli jsme byli v táboře. Ještě jsme chvíli poseděli s Danem při kytaře u ohně a pak hajdy na kutě.

Kulturní čtvrtek

Dnes máme v plánu návštěvu zámku Bečov nad Teplou. Do městečka jsme dorazili kolem půl druhé. Podle plánu jsme nejprve zašli k Šafránkům, kde jsme si chtěli nechat batohy. Zde jsme byli pohoštěni kávou, koláčem a výbornou kulajdou s houbami, které včera dodal Honzík. Všichni jsme se olizovali až za ušima. Jindra sněd dokonce 4 talíře. Bylo to velmi příjemné. A pak už rychle na zámek. Prohlídka se trochu protáhla. Byla totiž rozdělena do dvou částí: vlastní prohlídka zámku a prohlídka relikviáře sv. Maura. Dost jsme se tak zdrželi, ale „ozdobený futrál“ na ostatky sv. Maura byl opravdu pěkný. Pak jsme opět navštívili Zámeckou restauraci za účelem pozdního oběda či předčasné večeře (bylo už pět hodin). A pak honem k Šafránkům pro batohy, rozloučit se a zase zpět do lesa. Šli jsme stále dál po zelené pěkně do kopce k Bečovským rybníkům.Protože se už začínalo stmívat, odbočili jsme za rybníky ze značky vlevo do lesa. Ale plácek, který by byl rovný a dal se tam rozdělat oheň jsme nemohli najít. Po dlouhém nervózním hledání až už skoro za tmy jsme našli rovinku v lese. Bylo tam však spousta suchého chroští a vrstvy jehličí. Oheň jsme si zde proto rozdělat netroufli. Chvíli jsme seděli u pařezu, na němž jsme rozsvítili svíčku, Dan hrábnul do strun a pak jsme šli spát.

Páteční cesta k viklanu

Ráno jsme pomocí Václavovy GPSky zjistili, že táboříme vlastně za prvním Bečovským rybníčkem. Večer jsme při hledání tábořiště udělali pěkný oblouk. Snídani jsme si uvařili na kameni na vařičích, pak jsme zrušili tábor a seběhli na hráz rybníčku. Všude rostlo spousta hub, hlavně hříbků. U rybníčku jsme se opět napojili na zelenou značku, a stejnou cestou jako včera večer okolo rybníčků pokračovali dál k Novému rybníku. Zde jsme chvíli váhali, jestli se vykoupat nebo ne, ale nakonec, i když voda lákala, jsme z časových důvodů pokračovali v cestě. Přešli jsme silnici a pod Chloumeckým kopcem odbočili ze značené cesty na Nové Kounice. Zde jsme se dověděli, že nejbližší restaurace je v Javorné a že otevírají až v pět. Udělali jsme tedy odpočinkovou přestávku a pak pokračovali ke zchátralému Javorenskému zámku a odtud po silnici do Javorné. U hospody jsme byli ještě před pátou, ale už bylo otevřeno. Pěkně jsme si zde na verandičce odpočinuli a zahnali hlad a žízeň. Okolo sedmé jsme vyrazili na poslední úsek dnešní cesty, po modré značce k Viklanu. Oproti mapě vedla značka po silnici. Proto jsme si cestu zkrátili přes pastvinu ohrazenou elektrickým ohradníkem, kudy značka původně vedla. Ohradník byl pod proudem a na pastvině byly krávy (nebo býci?), naštěstí na opačném konci. Prošli jsme však bez potíží. Tedy až na Dana, protože Bára má panickou hrůzu z krav a proto šel s dětmi po silnici. Počkali jsme na ně kousek nad silnicí u rybníčku. Sluníčko začalo zapadat a my konečně dorazili k cíli své dnešní cesty, k Viklanu. Kousek nad ním jsme postavili tábor. Za viklanem bylo ohniště i se sezením a tak jsme si ještě stačili zaviklat kamínkem, dojít na dříví a rozdělat oheň. Žluťák zde atakoval hlavou roh stříšky sezení a odnesl to s trochu krvavým šrámem na hlavě. Zešeřilo se a nad protějším kopcem vyšel nádherný Měsíc. Byl zrovna úplněk. Pěkně jsme si zazpívali. I když se večer dělali mráčky, v noci opět nepršelo.

Sobotní přibližování k Varům

Ráno jsme si znovu zaviklali kamínkem, Hanka, i když stále všechny upozorňovala na nebezpečí poranění hlavy o stříšku nad sezením, nakonec sama hlavou stříšku málem zbořila a svou hlavu ozdobila pěknou boulí a já si pěkně popálil prsty o ucho kotlíku, když jsem chtěl zachránit kapesník, kterým jsem ucho držel a který mi od ohně chytl. Kapesník jsem nezachránil a udělal jsem si pěkné puchýře. Prostě za blbost se platí. Nakonec jsme se přeci jen nasnídali a vydali se opět na cestu. Stále po modré do vesnice Pila. Cestou všichni psali SMS jak o život, protože přes víkend byly od T-mobilu zadarmo. V Pile jsme po chvíli ptaní a hledání objevili občerstvovnu – dřevěnou kůlnu coby výčep a sezení na zabordeleném dvorečku. Nic moc, ale pivo ušlo. Odtud dál kolem Mravenčího lesa do Kolové. Shodou okolností zde zrovna probíhal závod na kolech. Mezitím se obloha pěkně zatáhla a začalo bouřit. Navíc bylo na čase dát si něco k snědku. A tak jsme v Kolové vyhledali nejbližší hospodu. Byla to pěkná hospoda. Měli tu i kulečník, což okamžitě využili Jindřich, David, Honzík a Luboš. Venku zatím nepršelo, ale bylo to na spadnutí. Najedli jsme se, Dan všem objednal paňáčky (i sobě!) a s novými silami jsme vyrazili dál po modré. Tábor jsme postavili v lese asi kilometr za vsí. Jen jsme se zabydleli a zapálili oheň, začalo pršet. Jindra s Davidem, Honzíkem a Lubošem se chtěl jít podívat na nedaleké letiště Karlovy Vary, jestli by se pro přesun z čundru do Prahy nedalo použít letadlo, ale déšť a my ostatní jsme jim to rozmluvili. Ale myšlenka to byla zajímavá. Z čundru jsme ještě nikdy letadlem neletěli. Snad jindy. I když slabě pršelo, sedli jsme si pod stromy a Dan vytáhl kytaru, A tak jsme si i poslední večer pěkně zazpívali.

Nedělní promenáda po Karlovarské kolonádě

Ráno bylo po dešti a před námi byl poslední den čundru. Dan s dětmi nás opustili už ráno, protože jim z Varů jel přímý vlak do Kutné Hory kolem poledního. My ostatní jsme vyšli klasicky jako každý den před polednem. Původně jsme chtěli dojít do Varů po modré, ale cestou jsme špatně odbočili (nebo spíš odbočila někde modrá) a když jsme to zjistili, bylo kratší sejít na červenou a do Varů se dostat po ní. Průběžně se nám ztrácel Jindra, který dostal houbařskou horečku a cestou systematicky prozkoumával okolní les. Nebylo divu. Houby rostly jako vzteklé. Jenže vlak na nás nepočká a před jeho odjezdem se ještě chceme ve Varech naobědvat. Když jsme konečně sešli z lesů do údolí, octli jsme se na jakémsi záchytném parkovišti na předměstí Varů. Chtěli jsme si tu dát něco k pití. Jenže ceny v místních stáncích byly již řádně „karlovarské“. Lahev Gambáče desítky či Ice Tea byly k mání za 1,- € / 30,- Kč. Ale když nás pan prodavač viděl, řekl, že nám udělá čundráckou cenu láhev za 15,- Kč, což už šlo. Jezdil zde jakýsi městský autobus, ale protože někteří z nás v Karlových Varech ještě nebyli (třeba já) a chtěli si užít promenády, šli jsme pěšky. Sluníčko pěkně pálilo a bylo docela horko. Vzali jsme to kolem hotelu Pup, přes celé Lázně I. Lidé zde byli pěkně oblečení, voňaví a mluvili cizími jazyky. My jsme byli zaprášení, silně upocení, v ošumtělých zelených úborech a taky jsme pěkně voněli. Všichni se nám obratně vyhýbali. Koupili jsme si originál lázeňské oplatky a hledali nějakou přijatelnou restauraci, kde by knedlo-vepřo-zelo nestálo 120,- Kč a řízek s bramborem 160,-Kč. Nějaké slečně s psíkem se nás zželelo a radila nám, abychom šli k Ohři a nejlépe až za ní do starých Varů. I poslechli jsme ji a těsně před mostem přes Ohři jsme objevili přijatelnou restauraci. Posadili jsme se do prázdné jídelny vlevo (myslím že normální hosté seděli v té vpravo) a i když „obratný“ číšník na uvítanou pokřtil Davida pivem, dobře a rychle jsme se najedli a pak spěchali přes most na nádraží. Skoro čtyři a půl hodiny trvající cesta rychlíkem do Prahy s přestupem v Chomutově proběhla bez problémů. Na Hlavním nádraží jsme se rozloučili a vydali se zcivilizovat do svých domovů. Prostě letní čundr s dětmi se opět vydařil.

Honza