Čundr na Kokořínsko 16.11 2006 - 19.11 2006
Hrádek

Helfenburk

- zřícenina hradu nedaleko Úštěku, severovýchodně od Litoměřic.

Hrad, jehož trosky sváděly malíře a grafiky minulého století ke stále novým skicám a obrazům, okolní lid k tvorbě nejroztodivnějších pověstí, hrad do jehož minulosti chceme pohlédnout, patří k těm, které ani dnešní doba techniky nezbavila kouzla romantiky a stále nové vědecké poznatky mu neubraly na tajemné přitažlivosti. Jeho dějiny jsou spojeny s významnými jmény české historie a ve stavbě samé se odráží vývoj české gotiky 14. a 15. století, která dala mnoho podnětů při realizaci tohoto reprezentativního architektonického díla. Avšak nebylo tomu tak vždy...

Počátky hradu jsou mnohem skromnější. Sahají před rok 1375, kdy jak se dozvídáme z písemných pramenů, prodal Helfenburk, jinak zvaný Hrádek, Hanuš z Helfenburku pražskému arcibiskupství. Prodat hrad však neznamenalo prodat pouze stavbu samu ale i lesy, pole, vesnice a města hradem spravovaná. A tak arcibiskup Jan Očko z Vlašimi 13. března 1375 obohatil majetek nejvyšší české církevní instituce o další půdu a lidi. Koupě byla tak významná, že znamenala i správní reorganizaci staršího zboží na pravém břehu Labe. Sídlem výkonné moci a centrem všeho zdejšího arcibiskupského majetku, který zahrnoval městečko Hoštku a vsi Blíževedly, Velký Hubenov, Strachaly, Mošnice, Robeč, Kalovice, Náčkovice, Dřevčice, Tuháň a Pavličky, se stal nově získaný Helfenburk. Jeho tehdejší podoba však neodpovídala představě, kterou si při pohledu na dochované zbytky zdiva učiníme dnes.

České jméno hradu - Hrádek - bylo výstižným označením tehdejší stavby, jejíž sporé zbytky nedovolují ani rekonstruovat jeho podobu. Setřel ji čas, stejně jako i další přestavby, a tak jen s pomocí lépe dochovaných hradů můžeme usuzovat na nejstarší vzhled tohoto panského sídla Hanuše z Helfenburku. Byl dán staveništěm, pískovcovým hřebenem, táhnoucím se po ostrožně nad údolím Hrádeckého potoka. Z plošiny od Rašovic vedla přístupová komunikace po ostrožně, nesbíhala však tak jako dnes k patě skalního hřebene, ale vedla po něm a pomocí dřevěných ramp překonávala různé nerovnosti terénu. Avšak tam, kde vozy projížděly po skále, vyhloubila jejich kola cestu tak, že i po staletích můžeme vysledovat její směr. Jedinou překážkou příchozím byl ve skále tesaný příkop, přetínající skalní hřeben v místech, kde je dnes hlouběji prolámána průrva mezi věží a jádrem hradu. Příkop oddělil konec skalního hřebene od ostatního masívu a tvořil ochranu staveniště, na kterém si musíme představit obytnou budovu, věž a obvodové opevnění s bránou tak, jak se s tím setkáváme na jiných hradech ostrožního typu. Toto prosté, nejspíše dřevěné sídlo koupilo pražské arcibiskupství spolu s ostatním příslušenstvím. Jan Očko z Vlašimi však nebyl s hradem spokojen. Neodpovídal ani představám o reprezentativnosti, ani požadavkům na opevnění.

Stavební přeměny, ke kterým po roce 1375 došlo, změnily charakter hradu od základů. Stará přístupová komunikace byla přehrazena příkopem s mohutným valem a nová cesta byla svedena k severnímu úpatí skal tak, jak je tomu dosud. Rovněž starý příkop byl prolámán až pod úroveň paty skalního hřebene a doveden ke svahu ostrožny, kde přerušoval novou cestu ke hradu. Ta jej překonávala pomocí padacího mostu kolébkové konstrukce. Za opevněním přiléhal k patě osamoceného skalního suku prostor s hospodářskými budovami, šedesát jeden metr hlubokou studnou a sklepy. Odtud vedl přístup do obytné a reprezentativní části, situované však na horní plošině skály. Vstup byl z bezpečnostních důvodů skutečně komplikovaný. Hned za hradní bránou vkročil příchozí do malé předsíně přízemní místnosti s křížovou klenbou. Z předsíně stoupalo do prvního patra lomené schodiště, vytesané v síle zdi. Pískovcým pylonem protesaná chodba zavedla příchozího nad hospodářský trakt. Odtud vyšel na hradební ochoz. Teprve z něho bylo spojení se vstupem do obytnych prostor hradu, zprostředkované můstkem, ve své druhé části padacím. Nové řešení vstupu vysoko nad úrovní terénu je typické pro skalní hrady i jinde. Upravenými skalními spárami se pak dalo vystoupit do vyšších pater, které sloužily reprezentativním a obytným funkcím. Interiér, jehož vnitřní členění neznáme, byl osvětlen okny, v některých případech s ostěním připomínajícím svou profilací okna na hradě Karlštejně. Nejméně dvoupatrová budova byla zastřešena asi sedlovou střechou, přeloženou středověkou keramickou krytinou - prejzami.

Všechna bezpečnostní zařízení majitele hradu, pražské arcibiskupy, ovšem neuspokojovala. Budování dalšího opevnění však připadlo až nástupci Jana Očka z Vlašimi, Janu z Jenštejna. Poměrně mladý míšeňský arcibiskup Jenštejn byl ustanoven pražským arcibiskupem v březnu roku 1379, po rezignaci svého strýce Jana Očka. Nový arcibiskup, vzdělaný universitami v Bologni, Padově, Montpellieru a Paříži, výborný společník a kavalír, byl brzy po svém jmenování do církevního úřadu uveden i do funkce kancléře Václava IV. Úspěšná kariéra mladého Jenštejna však netrvala dlouho. Hned následujícího roku propukla v čechách jakási, snad morová, epidemie, která ohrozila mnoho lidí. Mezi nimi byl i Jan z Jenštejna, kterého nemoc sužovala celé léto. Po svém uzdravení začal stále více hledat samotu, hloubat nad teologickými díly a oddávat se askezi. Tím se však vzdaloval rušnému životu panovníkova dvora. Současně se jeho politická koncepce, jednoznačně uznávající římského papeže Urbana VI., setkávala s nesouhlasem Václava, který se v té době již klonil na stranu opačnou, k avignonskému vzdoro papeži. Neshody v zahraniční a posléze i vnitřní politice se záhy přenesly i do osobních vztahů mezi arcibiskupem a králem. Jenštejn byl roku 1384 zbaven funkce kancléře a další prohry ve sporech s králem jej pak postavily do politické izolace až odešel, po předání arcibiskupského úřadu 2. července 1396, z politického života úplně. Jeho útočištěm se stal hrad Helfenburk, který si již předtím vyhradil na dožití. V té době již stálo nové opevnění s čtverhrannou věží. Svědčí o tom příhoda, kterou zaznamenal Jenštejnův přítel a životopisec převor augustiniánského kláštera v Roudnici Petr Klarifikátor: "A když se vzdal svého úřadu, přihodilo se na hradě Helfenburku, že pro příchod Mistra Jindřicha, profesora posvátné teologie z řádu Kazatelů, muže opravdu zbožného, nedokonal obvyklé modlitby a spěchal jej uvítat, utrpěl však nebezpečný pád z mostu vedoucího z nové věže, kterou vystavěl, a když visel mezi nebem a zemí, s pomocí boží se vyšvihl nazpět s tím, že se lokty přidržoval dřev, uchrániv se zmíněného pádu, jímž by si střemhlav zlomil vaz."

Věž, o které Jenštejnův životopisec mluví, zůstala nejlépe dochovanou stavbou celého hradního komplexu. Je zapojena do věnce hradeb, vybíhajících v těchto místech po příkré skále oddělené od staršího jádra již dříve prolámaným příkopem. Jeho zdvojením vznikl další osamocený skalní blok základna věže. Čtvercový půdorys dovoloval využít stavbu k obývání. Tři poschodí byla přístupná po dřevěné lávce vedoucí z protilehlého skalního jádra na pavlán v úrovni prvního patra. Do věže vedl vstup hrotitým portálkem předělaným v 19. století na okno. Na jih a sever se otvírala úzká okna s lavicemi ve výklencích. Východní (vnější) strana věže byla bez oken, a to nejen zde ale i v ostatních poschodích, kde byla zbudována až při novodobých opravách. Tři okna ve druhém patře osvětlovala obytnou místnost vybavenou i prevetem - záchodem vysunutým z věže pomocí kamenných konzol nad nově proraženým dnešním vchodem a krbem, jehož zbytky již patrny nejsou. Tato místnost sloužila i poslednímu majiteli hradu, Josefu von Schrollovi, jak o tom svědčí jeho erb nad jižním oknem. Protilehlý okenní výklenek posloužil středověkému staviteli jako vchod na točité schodiště do třetího poschodí rozšířeného nad patrovou římsou. Zde je již původní středověký vzhled jen stěží rekonstruovatelný, neboť úpravy 19. století zasáhly tento prostor nejvíce. Na rozdíl od dnešní podoby je však třeba si představit ukončení věže valbovou nebo sedlovou střechou, krytou břidlicí.

V případě napadení ovšem sloužila věž především jako ochrana bran prolomených v hradbě při jižním úpatí skály. Před přímým útokem je chránil příkop, v době klidu překlenutý mosty pro povoz i pro pěší. Obě výše položené brány zprostředkovaly přístup přímo do vnitřního hradu, neumožňovaly vjezd na nově vzniklé nádvoří jižně od věže. Proto byla v hradbě zbudována brána další, situovaná níže, nedaleko nároží. Pro zvýšení její bezpečnosti vysunuli obránci z hradby nad hrotitým portálem dřevěné podsebití. Opevnění bylo třeba posílit i na západní straně hradu, kde jinak pravidelnou zeď přerušovala vyčnívající skála. Její začlenění do hradeb stavitel využil ke zbudování vížky, chránící nepřehledný úsek. Další prolomení hradeb znamenala malá výpadní branka, vedoucí k zemnímu opevnění, které se táhne podél jižní hradby, kde je svah mírnější než na severní straně. Tak byl celý starší hrad obehnán novou obvodovou zdí, která jednak rozšiřovala hradní areál jednak násobila starší opevnění. Tento jev častý i na jiných českých hradech, měl uchránit hradní stavby před neustále se zdokonalující vojenskou technikou. Ke skutečné změně obranného systému pomocí flankování docházelo však v českých zemích až později, na počátku 15. století. Tyto novinky však již Helfenburk nepostihly i přes to, že byl stále obýván. V této své konzervativní podobě zůstal ukázkou nazírání gotického stavitele na hradní architekturu konce 14. století.

Po smrti Jana z Jenštejna v Římě roku 1400 připadl hrad opět k arcibiskupskému majetku a těsně před vypuknutím husitské revoluce se stal přechodně pokladnicí relikvií, knih, liturgického nádobí i jiných cenností pražského svatovítského chrámu. A pak v roce 1426, přivítal hrad naposledy nejvyššího českého církevního představitele - arcibiskupa Konráda z Vechty. Rodák z Westfálska, oblíbenec Václava IV. Konrád, se stal arcibiskupem pražským 17. července 1413, ačkoliv již předtím nějakou dobu arcibiskupství spravoval. V neklidných dobách Václavovy vlády bylo jeho postavení zvlášť obtížné. Zpočátku byl nerozhodný, později však přešel na stranu Zikmunda, do protihusitského tábora. Ještě 28. července 1420 korunoval Zikmunda na českého krále. Ale ani ne za rok po tomto polotajném aktu na Pražském hradě, 21. dubna 1421, se veřejně přihlásil ke čtyřem pražským artikulím, základnímu programu husitů. Ve službách podobojí se zúčastnil čáslavského sněmu, řady jednání politických i teologických a zásahů proti sektářům. Když pak na něj roku 1426 uvalil papež klatbu, ukryl se na Helfenburku, který však v té době, spolu s Roudnicí, byl zastaven Janu Smiřickému. Pod jeho ochranou zůstal Konrád až do své smrti roku 1431. Jan Smiřický vlastnil Helfenburk do roku 1453, kdy byl odsouzen a popraven za údajnou zradu státních zájmů. Panství však setrvalo i nadále v držení rodu, neboť připadlo Janově manželce Markétě z Michalovic. Ta je brzy prodala Jindřichu z Rožmberka. Po jeho smrti se zboží dostalo roku 1457 jako dědictví do rukou Zdeňka Konopišťského ze Šternberka. Ten se v době politických zmatků postavil proti Jiřímu z Poděbrad. Osud svého majitele sdílel i hrad a musel se proto roku 1467 bránit Poděbradovým vojskům. Vzdal se asi, stejně jako Roudnice, téhož roku a připadl králi. V královském držení byl i v roce 1475, kdy jej koupil rod pánů z Illburka. Neustálé přesuny majetku uvnitř rodu přivedly nakonec roku 1591 Helfenburk Joachymu Malcanovi na Milíči a Pencelíně. Ten zboží rozprodal na zaplacení dluhů. Část majetku s hradem koupil Jan Sezima z Ústí. Sezimové však hrad již k obývání neužívali. Když jej na počátku třicetileté války, 18 listopadu 1620, vypálilo vojsko maršála Buquoye, byl to první krok k jeho zkáze. Sezimův majetek jako majetek všech členů protihabsburské koalice, byl konfiskován. Jako takový jej získali jezuité, kteří však za centrum svého majetku měli Liběšice. Hrad upadl v zapomnění, takže když jej navštívil roku 1679 Bohuslav Balbín, mohl o něm napsat: "Hrad pustý zápasí nyní s časem a stářím též sebe sama znenáhla sutinami svými pohřbívá, Hradec neb Hrádek jindy nazván byl, nyní se ale novým jménem (poněvadž mínili někteří, že tu opice pelechy své měly a lidé na ně ozbrojeni vyšli) Affenburg nazývá u nynějších."

Opuštěný a chátrající hrad se stal nejen námětem obrazů Karla Roberta Crolla, grafika Ludvíka Buquoye a Antonína Pucherny, ale najdeme ho i mezi Máchovými "hrady spatřenými". Opuštěna však zůstala zřícenina až do roku 1887, kdy majitel panství Josef von Schroll zahájil opravy hradu a rekonstrukci zřícené části věže. Již v roce 1889 byly opravy ukončeny a věž využita jako Schrollovo letní sídlo.

K dalšímu zájmu o hrad došlo až v šedesátých letech našeho století, kdy se ho ujala skupina dobrovolných pracovníků pod vedením odborného pracovníka Okresního vlastivědného muzea v Litoměřicích Františka Fišera. Skupina trempů vyčistila hrad od vegetace a provedla archeologický výzkum studny, který poskytl množství cenných archeologických nálezů. V současné době je hrad ve vlastnictví města Úštěk, na jehož správním území Helfenburk leží. O údržbu a průvodcovskou činnost se od roku 1978 stará skupina dobrovolníků. O víkendech je přístupný celý areál Hrádku včetně interiéru věže. Současný systém soustavné péče o tuto významnou historickou památku dovoluje věřit, že hrad bude uchován i pro budoucí generace.

Zpracováno podle propagační publikace, vydané Městem Úštěk v roce 1994. Text: PhDr. František Gabriel.