Čundr na Kokořínsko 16.11 2006 - 19.11 2006

Kokořínsko

Úštěk - Hrádek - Skalka - Zakšín - Jestřebice - Mšeno

Do Úštěku jsme samozřejmě dorazili potmě a navíc byla taková mlha, že se nedalo fotit i když je to tam moc pěkné. Tak tak jsme v ní našli hospodu, abychom vyladili formu pro cestu na Hrádek. Proto je přidáno pár fotek Üštěku z jindy. Ale vše se podařilo, hospodu jsme našli a na Hrádek zdárně dorazili. Já jsem tam byl poprvé a moc se mi tam nechtělo, čekal jsem, že tam bude plno lidí a to nemám rád. Naštěstí se to nepotvrdilo a v průběhu večera dorazili jen dva trempíci.Celý Hrádek jsme měli pro sebe a tak si každej našel nějaký pěkný místečko a pěkně jsme se vyspali.

Teda až na Kačera, kterej si ustlal hned vedle ohniště a ráno ho Péťa budil. Zatímco jsme čekali na Dana, kterej vyrazil až v sobotu ráno, dorazila nějaká parta s motorovou pilou a začali řezat dříví. Dost mě to zlobilo, ale zase měli klíče od věže a tak jsem si ji moh prohlídnout zevnitř, möc pěkný. Pak dorazil Dan a mohli jsme vyrazit na cestu, dost dlouhou, čekalo nás dvacet kilometrů. Mrzuté bylo, že nejbližší občerstvovna byla skoro na konci denní trasy, v Zakšíně. Naštěstí ve Skalce otevřeli nový penzion, návštěvu jsme samozřejmě nevynechali. Po občerstvení jsme pokračovali kolem zavřenýho bufetu na oblíbenej camp Zašitej. Když jsme tam dorazili, byli jsme dost ušlý a hladový, tak jsme si tam rozdělali ohníček a dali si svačinku. Mezitím se skoro setmělo a zbytek cesty do Zakšína jsme šli potmě. Vidět nic nebylo a jediný rozptýlení bylo pár koní v ohradách. Vypadalo, že jsou taky rádi, že tam nejsou v tý tmě sami. Podle GPS to do Zakšína bylo kousek, ale přibližovali jsme se nějak pomalu. Nakonec se ukázalo, že jsem po posledním výletu na moře zapomněl přepnout jednotky a hlásil jsem zbývající vzdálenost v mílích. Kamarádi se na mě dost mračili, bodejť ne, když se nám tím cesta prodloužila skoro na dvojnásobek. Nakonec jsme přece jen do Zakšína dorazili, posilnili se v motelu a za další hodinku byli na Sfinze. Měli jsme toho akorát.

Krásně, i když málo, jsme se vyspali. Vyráželi jsme asi o hodinu dřív než obvykle. Dnešní trasa byla sice kratší, ale zato mnohem kopcovatější. Celej den jsme chodili nahoru a dolu, nahoru dýl a víc. Ještě že v Jestřebici byla otevřená hospoda co se případně menuje Druhej dech. Tam se nám dost volepšilo a navíc do campu Černá díra je to odtamtud jen kousek. Jenže se ukázalo, že cesta z hospody do campu není tak snadná, jak jsme si mysleli. Jednak jsme si to už moc nepamatovali (naštěstí Dan jo) a když jsme přišli k převisu, zjistili jsme, že posledních padesát metrů je zarostlejch ostružinama až po krk. Strupy na nohách jsem měl ještě čtrnáct dní. Pod převisem to ale bylo super. Dokonce jsme tam našli dříví od minule a to už je přece jen nějakej pátek, co jsme tam byli naposled.

Ráno jsme se probudili do správnýho podzimního dne s mlhou a vlhkem, řádně jsme posnídali a vyrazili přes Kokořínský důl na vlak do Mšena. Na závěrečný oběd jsme se stavili v restauraci Obecník, nebylo to nic moc. Tak jsme si po návratu do Prahy spravili chuť U Šišků.

Móóóc vydařenej čundr.

Žluťák