Čundr do neznáma 14.12 2006 - 16.12 2006

Čundr do neznáma

Kačer připravil děsně utajený čundr. Obeslal všechny souřadnicemi pro GPSku pro první, páteční etapu. Jenže hlavní navigátor Žluťák onemocněl, Suchouše bolely kyčle a Zdravotník se nechal slyšet, že když mu Kačer neřekne, kam pudem, tak nikam nejde. Já jsem podle souřadnic zjistil, že start je v Českém Šternberku a cíl kdesi v lese. Tušil jsem nějakou kulišárnu, protože Kačer říkal, že je tam báječný převis a podle mapy tam po nějakém skalním útvaru nebylo ani potuchy. Zato jsem věděl, že v těch místech má srub Šebestové báječný strýc Zdeněk. Jenže jet sám 2 hodiny vlakem a pak se trmácet 8 km potmě neznámým lesem se mi moc nechtělo. Kačer vida, že se akce hroutí, se rozhodl zjednodušit páteční etapu rychlým přesunem start – cíl za pomoci automobilu. Na poslední chvíli se rozhodl jet s námi i Řezník.

Zaparkovali jsme na plácku v lese, vzali si baterky a šli se podívat na převis. Stál tam srub. KAČERŮV srub. V lese na skále nad potokem, bez elektřiny, vody (nedaleko je studánka), s kadibudkou na skále s výhledem do údolí (zatím nefunkční) a mimo dosah signálů mobilních operátorů. Báječné.

Zatopili jsme v kamnech, rozsvítili svíčky a petrolejky, Kačer vyvěsil americkou vlajku, dorazila Darinka s Danem a i Šebestová a za chvíli se mohlo slavit.

V noci byla venku v údolí pěkná zima (cca -5°C) a ráno bylo vše ojíněné. Alespoň trochu to připomínalo zimní období. Dnes byla naplánovaná okružní etapa po okolí. Od srubu jsme šli do blízkých Drahňovic, kde v restauraci Na konci světa (fakt tam končila i silnice) bylo připraveno Kačerovo překvapení – vánoční dárek v podobě pečené husy. Nejprve se servíroval předkrm – husí jatýrka v husím sádle s chlebem a pak přišel hlavní chod – dozlatova upečená husička se zelím (červené i bílé) a knedlíčkem (houskový i bramborový). Vše jsme zapíjeli plzeňským. Prostě děsná žranice.

Poté jsme se z Drahoňovic valili přes kopeček dolů k Sázavě do Českého Šternberka. Protože se rychle stmívalo, dali jsme pod hradem jedno rychlé pivo a pokračovali silničkou podél Sázavy a pak do kopečka zpět ke srubu. Zrovna přijel i strýc Zdeňek, který má srub, jak jsem předpokládal, nedaleko. Jelikož mi ještě úplně neslehlo a piva bylo málo, vydal jsem se s Řezníkem s petflaškama ještě jednou na kopec do hospody Na konci světa. Dali jsme jedno od cesty a nechali naplnit petky. Bohužel plzíňky už bylo jen na jednu láhev a kousek a desítku měli jen benešovského Ferdinanda. No což, taky nemůže být všechno ideální… Šebi večer odejela domů a my ostatní i se Zdeňkovou famílií jsme poseděli a zazpívali si při svíčkách. Pak už hajdy spát. Měl jsem postel hned vedle „úlu“ lesních včel. Usadili se mezi oknem a okenicí. Hlavně v noci tudy nezkoušet větrat… Vedle mě spal Řezník a místo polštářku měl pod hlavou buřty zatavené v igelitu. Ráno sice říkal, že nemohl pod hlavu nic najít, ale já vím své. Chce být stylový.

V neděli ráno sice pršelo, ale i tak jsme se vydali na průzkum údolíčka podle potoka Cripple Creek (teda Kačere, zní to líp, než to vypadá napsaný). Cestou jsme obhlídli Zdeňkův srub a Zdeněk se synem se k nám přidali. V údolíčku byli plácky letních táborů skautů a chráněná Drahňovická mokřadla. Na loužích byl tenký led a kvetly zde blatouchy. No prostě prosinec!? Od druhého tábořiště jsme vyběhli opět z údolí nahoru a skončili kde jinde, než Na konci světa. Ferdinand nám moc nejel (Řezník bědoval, že mu určitě způsobí cestou zpět potíže), zato horké maliny se zmrzlinou neměly chybu (Darinka po nich chytla i barvu v obličeji). Pak rychle zpět do srubu, počkat na Řezníka zdrživšího se cestou kdesi za smrčkem (jak předpokládal), vybrat Žlutýmu dárek, zabalit si, poklidit, zamknout a skrz mlhu vyrazit na Prahu. Ještě jsme se cestou domů stavili u Žluťáka s přáním hezkých vánoc a drobným dárkem a „čundr“ byl ukonce.

Hezké vánoce všem

Honza