Křivoklátsko 5.5 2006 - 8.5 2006

Prodloužený jarní čundr na Křivoklátsko

Konečně je teplo, neprší a před námi jsou báječné 3 dny volna. Sedíme ve vlaku, tj. Hanka, Petr/Zdravotník, Žluťák a Honza a necháváme se unášet směr Zdice. Nálada je výborná. A koho to nevidí mé oči? Na nádraží ve Zdicích mává Mirek. Aha, to je v pořádku. Vždyť jsme domluveni, že tu na nás bude čekat. To jsem jen samou radostí, že zase jedeme na čundr, na něj úplně zapomněl. Hlavně, že jsme nezapomněli vystoupit. Takže už je nás pět. Přejdeme koleje (nejdřív jsme se samozřejmě rozhlédli, jestli nejede Pendolíno nebo nějaká jiná potvora), projdeme lokomotivním depem (je tu stále ta pěkná točna na mašinky), přeběhneme dálnici (samozřejmě po mostě, takoví kaskadéři zas nejsme), pak ještě kousek po silnici ven z města a jsme v přírodě. Jenže cestou je u silnice restaurace. A protože v Knížkovicích je hospoda nejistá a Žluťák dnes naposled snídal a u všech už se dostavuje i žízeň a vůbec, otevřená hospoda se nemá míjet, děláme zastávku. Je tu pěkné venkovní posezení a kolem jezdí jeepy na Plzeň, kde se v příštích dnech bude slavit výročí osvobození (Kačer vyráží až zítra, jinak bychom mu taky zamávali). Trochu se zde tedy osvěžíme a hned pokračujeme dál kolem benzinky, na kopec do Knížkovic. No vida, i tady u „Hluchejch“ (restaurace U Pánků) mají otevříno. Trochu jsme povečeřeli (ale fakt jsme si jen zobli, protože řádná mlska nás čeká až u ohníčku) a konečně hurá do přírody. Zkratkou přes pole na náš kemp na Plešivci. Již jsme tu dlouho nebyli, ale staré ohniště jsme našli v pohodě. Dřeva všude kvanta, takže ohníček hořel skoro okamžitě. Mirek brnknul na kytaru a Petr při tom koncertování nahřál roštík, vyskladnil naložené masíčko a už to vonělo. Za chvíli se u ohně leskly samé mastné pusy. Pak střídavě hráli Petr i Mirek, oba samozřejmě jako z partesu (konzervatoristi hadr). Pěkně jsme si zazpívali a spokojeni zalezli do spacáčků.

Ráno nás vzbudilo sluníčko. Drobně jsme posnídali zbytky od večeře (masíčko, klobáska, brambůrky), Hanka konečně vstala (nebylo jí po včerejší „žranici“ nejlíp) a hned namasírovala Petrovi jeho starý trouchnivějící záda a to tak dobře, že vyskočil jak mladík. Vtom se Žluťák chytil za hlavu, strašně si vynadal a pak káral i nás ostatní, že jsme mu to nepřipomněli. Co? No přece to, že měl večír zavolat Danovi kde ležíme, aby nás ráno našel a mohl se k nám připojit. Pravda, matně jsem si vzpomínal, že něco o Danovi říkal (dokonce mě o nějaké připomenutí prosil e-mailem už v týdnu, jenže nepsal tam, co mu mám připomenout – to bylo v příloze dole, kterou jsem přehlíd a otevřel ji až v úterý po čundru). Ostatní se tvářili, že nic takového vůbec nevěděli. Ale Žluťák pomocí mobilu hned vše napravil. Dan nám věřil a vyrazil za námi i tak. Už seděl dávno ve vlaku. Domluvili jsme si rande na druhé straně Plešivce, na křižovatce zelené a žluté značky a v pohodě jsme se tam setkali. Pokračovali jsme tedy dál v šesti. Po zelené přes kopec, pěknou, svěže zelenou, jarní přírodou na Kublov. Šli jsme tak rychle, že jsme předešli i cyklistku na kole!? V Kublově jsme ale toho měli už tak akorát (tedy kromě Dana, který ještě prozkoumal údolí Bíliny). Ve zdejší hospůdce jsme si dali pozdní oběd (ne moc vydařený boršč, jinak nevařili), jen Hanka na tom vydělala, objednala si sekanou. Hned jí k tomu nabídli nové brambůrky. Všichni jí to náramně záviděli.Trochu jsme si odpočinuli a pokračovali dál. Tentokrát po silnici na jihozápad k lesu a pak lesní silničkou podél Dlouhé skály. Všude byly spousty pylu z kvetoucích lesů. Všichni jsme měli od něho úplně žluté boty a pálili nás oči i nos. Nakonec jsme zakempovali pod Jehlovkou. Byl tu trochu „nepořádek“ (všude se válelo chroští) a spousta kamení. Ale bylo čím topit a z kamení jsme udělali pěkné ohniště. Opekli jsme večeři (buřtíky, špízy, aj.), trochu pokecali a pozpívali a pěkně se vyspali, i když jsme se trochu obávali, protože jsme si kemp rozložili na prasečí stezce. Ale celou noc byl klid.

Zase krásné ráno. Sluníčko svítí, ptáci řvou, hups ze spacáků. Snídáme a plánujeme další cestu. Náš dnešní cíl bude Čertova skála nad Líšnou. Do Líšné jdeme lesem neznačenými cestami. Jednak je to blíž, jednak tu nepotkáme žádné „červené batohy“ (označení starého Rolfa pro mastňáky). Louky nad Líšnou jsou celé žluté od kvetoucích pampelišek. Cestu lemují kvetoucí stromy a keře. Akorát obloha se nějak kaboní. Vypadá to na bouřku. Ve vsi nás vítá otevřená hospoda Na návsi. Je zde vzorná obsluha, pěkná čarodějnická výzdoba a všude různé říkánky podepsané Čaroda (tj. zřejmě něco jako stará řízná čarodějnice – jestli tak „nevděční“ štamgasti říkají paní vedoucí jsem se netroufl zeptat). Výborně jsme se najedli, osvěžili a doplnili zásoby. Paní vedoucí nám dokonce věnovala podrobnou mapu okolí. Jako Čaroda mi rozhodně nepřipadala, ale kdož ví. Loučíme se a v dobré náladě vyrážíme k Čertově skále. Mraky zase zmizeli, obloha je vymetená a ani nekáplo. Střihli jsme to přes louku a navigováni pomocí satelitů Žluťákovou „džípíeskou“ jsme ji našli velmi rychle. Pěkná skála. Nic se tu od minula nezměnilo. I strom, připomínající torzo sedmnáctileté panny vrostlé do dřeva tu stále stojí blízko ohniště. Připravili jsme si dříví a „ustlali si“ na noc. Všichni máme opět žluté boty od pylů z kvetoucího lesa. Náhle se ozval podivný zvuk. Chvíli jsem přemýšlel, co mi to připomíná a pak mi to došlo. Hučení plynového hořáku. Nad námi se vznášel horkovzdušný balón a majestátně mizel v dáli. Ohníček se zatím pěkně rozhořel a dřevo v něm krásně praskalo a vonělo. Kluci zase hráli na kytary jak o život a nad tím vším se tyčila Čertova skála a nad ní svítil měsíc. Nemělo to chybu.

A je tu poslední den našeho čundrování. Zas to nějak příliš rychle uteklo, jako vždy. Ale ještě máme den před sebou. Jdeme podél lesa na jih, kolem opuštěných vojenských úkrytů, kam je, jak hlásá nápis u vchodu, „zákaz vztupu“ (tak to tam je fakt napsané) až narazíme na červenou značku a po ní pokračujeme do Týčku. Zde je hospoda bohužel zavřená, ale ani nás to moc nepřekvapuje, protože takto nás tu už vypekli několikrát. Osvěžíme se tedy ze svých zásob, rozloučíme se s Danem, který pospíchá na vlak a pokračujeme po červené do Zbirohu. Je to sice po silnici, ale zato z kopce, takže jsme tam co by dup. Zbiroh je sice do kopce, ale v prostředku je otevřená restaurace „U radnice“. Zde jsme výborně poobědvali, došlo i na kávičku a sladkou odměnu. A pak honem na nádraží. Je to odtud celé tři kilometry. Jsou zde už davy lidí, protože rychlík, který měl jet už před dvaceti minutami, má zpoždění. Necháme davy rychlíkem odjet a v klidu počkáme na osobák, na který jsme šli. Ten jede načas. Ve Zdicích se rozloučíme s Mirkem a už jsme zase jen čtyři. V Berouně přestoupíme na nový patrový panťák. Je to tu jak v Pendolínu – klimatizace, světelné nápisy o směru jízdy a je krásně prázdný. A už je tu Praha, metro a všechen ten ruch a shon, od kterého jsme si minulé dny tak báječně odpočinuli.

Honza