Z Obroku do Obroku 24.2 2006 - 26.2 2006

Zimní vandrování doly pod Vlhoštěm

Tentokrát jedeme pouze ve třech: Petr/Zdravotník, Mirek a Honza. Ostatní se buď vyhřívají v teplých krajích (Kačer), nebo doma (nemocný Žluťák), nebo mají jiné neodkladné povinnosti (Dan, Česťa aj.). Sraz máme tradičně na parkovišti u Žluťáka, který nám však může pouze zamávat z okna, protože ho sužuje teplota. Jedeme Mirkovým autem. Před Zakšínem dostáváme hlad a tak musíme vykonat zastávku ve zdejším námi oblíbeném penziónku. Příjemná obsluha, skvělý zvěřinový guláš i jiné laskominy, pivo jako křen, no prostě pohoda, jako vždy. Pak dobře naladěni pokračujeme do naší dnešní „výstupní stanice“, tj. na parkovišťátko u lesa před vsí Obrok. Je už pěkná tma a začíná být zima jako v Egyptské poušti. Vyrážíme po kraji vesnice na Obrockou cestu, která je značena modře. Hned v první zatáčce je jasné, že to nebude jednoduché. Dostávám smyk na zamrzlé louži a skládám se jak šraňky. Přitom si odřu prsty na ruce a drápnu na dlani. Trochu krve, ale jináč dobrý. Batoh působí jako dobrej tlumič. Pokračujeme dál do tmy. Jdu v čele. Vtom se ze tmy přede mnou vynoří velkej černej pes. Naštěstí mizí v klidu za námi. Nestačili jsme se ani pořádně leknout. Na kraji lesa padám podruhé, ale tentokrát se jen tak sklouznu, zcela bez újmy. Zdá se, že padací štafetu z minulého čundru jsem po Žluťákovi převzal já. Noříme se do lesa. Musíme najít kemp pro dnešní noc. Pamatujeme si od minula, (byli jsme zde naposled před dvěma roky), že se musí odbočit ze značky vpravo. Jenže si přesně nepamatujeme kde. Mirek říká, že to snad bylo kousek od vsi. Proto když dorazíme k první povědomé odbočce, rozhodneme se jí prozkoumat. Jenže ouha. Jakmile jsme sešli ze značené cesty, začínáme se bořit do hlubokého sněhu. Je to pěkná „makačka“. Za chvíli všichni funíme a Petr navíc běduje, že mu vyskočej plotýnky. Cesta se rozdvojuje, nemůžeme se shodnout, zda je to ta správná. Spíš ne. Nechci ale riskovat, že se sem budeme vracet. Nechávám Petra a Mirka „zapíchnuté“ ve sněhu a jdu na průzkum sám. Držím se trochu víc vpravo na kraji lesa, kde se to tolik neboří. Nevím, jak dlouho jdu, svítím do tmy, ale převísek nikde. Vtom před sebou zahlédnu světýlko. Nejdřív si myslím, že je to nějaké stavení. Jenže tady nikdy žádné nebylo. Brodím se sněhem blíž a zdá se, že je to spíš svit baterky. Ale jde stále ze stejného místa. Že by tam byl hledaný převis a už pod ním byli nějací trempové? Nu, půjdu dál a zeptám se jich, zda bychom se k nim mohli přidat. Sněhu přibývá, bořím se do půli lýtek. Jsou tam nějaké postavy. Ještě přelézt dva padlé smrky a jsem u nich. Chci říci ahoj kamarádi, ale nemůžu. Nedostává se mi dechu. Mám toho tak akurát. Dělají se mi červené kruhy před očima. Když tu slyším hlas. Tak našel jsi to? To je jako hlas Petra. Podívám se nevěřícně na dvě postavy přede mnou. Je to opravdu Petr s Mirkem zaboření ve sněhu. Odpovídám ne, tam to není, a přemýšlím, kde se stala chyba. Že by kritický den? Tak jdeme radši zpět na značku. Mé orientační sebevědomí dostalo silný zásah. Vracíme se na značku a pokračujeme po ní ještě asi kilometr. Shodli jsme se, že v místě odbočky byla malá mýtina. Mýtina tu je, ale jako kráva. Lesáci tu těží dřevo a vše se tu změnilo. Ale povědomá odbočka tu je taky. Shodujeme se, že dál už to být nemůže, a vydáváme se opět hlubokým sněhem doprava. Petr po chvíli odpadá a čeká, jestli to najdeme. Mirek jde se mnou vpřed. A je to tady. Krásný převis se dvěma ložnicemi a kuchyní, vybavenou sedačkami, držákem na opékací klacky a ohništěm s otočným roštem – Vandrácký sklep Gaspáčo. Je to zde stejné, jako minule. Dokonce je tu i dřevo, takže se po cestovních útrapách můžeme ihned zabydlet. Mirek si ustlal v pravé ložnici, já ještě víc vpravo a Petr v levé, kde je ještě kromě vystýlky z kapradí a listí i stůl, koza na řezání dřeva a přes ní visí pila. Rozděláváme oheň, přihříváme pivo aspoň na teplotu osmého schodu a Petr vybaluje kytárku. Povídáme, zpíváme, ulizujeme fernet a rumík, Mirek v závěru opéká salám a Petr pojídá studené uzené kuře. Prostě pohoda. Po půlnoci se rozejdeme do svých ložnic a můj kritický den tak končí v pohodě.

Noc byla mrazivá, hvězdy svítily jako baterky a bylo jich hrozně moc. Dokonce jsem dírou ve spacáku zahlíd jednu padat. Ale ráno bylo krásně slunečno. Uvařili jsme snídani, kafe a fidorky a oběd - Petr fazole a Mirek a já jsme si každý upekli špíz. Báječná bašta. Zabalili jsme a kolem půl dvanácté vyrazili dál. Dohodli jsme se, že náš průběžný cíl bude hospoda v Dřevčicích, kterou Petr objevil vyznačenou na mapě a o níž byla i zmínka v Gaspáčském cancáku. Pokračujeme tedy po modré Kravími doly a stoupáním na Husí cestu. Potíme se, je nám vedro, slunce svítí, nebe bez mráčku, na prostě jako Egyptě. Pokračujeme Husí cestou po žluté. Žlutá pokračuje dál vpravo k vyhlídce na Husu, my obcházíme Husu zleva. Je tu pěkný výhled na vrch Vlhošť, nejvyšší bod Kokořínska (614 m). Pak seběhneme po zelené dolů a odtud neznačenou cestou Dlouhým dolem do Dolních Heřmánek a dále stoupáním po silnici do Dřevčic. Zdejší hospoda U Adámků se nacházela ve staré budově s věžičkou uprostřed. Jak jsme se později od místních dozvěděli, bývala to škola. Zdalipak má otevříno? Nu má i nemá, jak se to vezme. Ve výčepu se koná dětský karneval (nu, když to bývala škola, tak proč ne, aspoň se sem děti naučej chodit). Ale na chodbě na konci schodů, které vedou hned od vchodových vrat je stoleček a místní žíznivci zde popíjejí. Jak nás zhlídnou, okamžitě vstávají od stolku se slovy: „Chlapi pojďte si sednout, jste určitě ušlí.“ To tedy po té chůzi, tedy spíš střídavém klouzání a propadání se do sněhu opravdu jsme, takže neváháme. Je to od nich velmi sympatické. Hned se odněkud vynořil hostinský a ptá se, jaké pivo si dáme, zlaťáka nebo gambáče? A za chvíli již svlažujeme hrdlo. Pokecáme s místními, dáme fernetka. Původně jsme chtěli nějaký fernet koupit s sebou, protože nám dochází a noc bude studená, jenže místo klasického Stocku dostáváme v paňáčcích nějakou přemrzlou kapalinu, podobající se spíš rumu. Chutná to fernetově, ale není to ono. To taky byla jediná vada na této zastávce. Nabrali jsme síly a pokračovali zpět do skal, než se zešeří. Po zelené zpět na žlutou, a po ní kolem Martinské stěny k rozcestí s další zelenou. Sluníčko celé rudé zatím zapadlo. Kousíček po zelené, minuli jsme začátek Komářího dolu a hned do dalšího dolu se spustili. Zkopce to šlo rychle. V hlubokém sněhu se pěkně vyšlapávaly schody, ale na dně rokliny byl sníh navátý a hned jsme zapadali až po kolena. Ke kempu to byl jen kousek (cca.300m), jenže v tom sněhu to vůbec neubývalo. Petr nadával, že už je na takový podmínky moc starej a co tomu řeknou kolena a tak, na Mirka šla slabost, protože měl hlad a já už toho taky měl plný zuby. Když jsme ke kempu dorazili, byla už skoro tma. Byl to opět pěkný převis, sice ne tak vybavený jako Gaspáčo, zato hned vedle něj byl ještě jeden menší. Ten si zabral Petr, abychom nerušili jeho slabé spaní. Bylo zde opět i dřevo, takže za chvíli už hořel ohníček a pekly se buřty. Po jídle kluci vybalili kytary a i když byla vlezlá zima a zábli ruce, hráli jako z partesu. Ochutnávali jsme fernetek i rumík, trochu pivíčka a jen tak tak, že nepřišel i Zdravotník. Ten jen jukal a když zjistil, že nám došel fernet, tak nechal Petra na pokoji. Spát jsme šli opět kolem půlnoci.

V noci se zatáhlo, trochu se oteplilo, ale ne moc a začalo sněžit. Než jsme po osmé vstali, bylo již po chumelenici, mraky se protrhly a sem tam svítilo i sluníčko. Tentokrát jsme si jídla vyměnily. Petr kuchtil špíz a Mirek a já fazole. Chyběl tu Vašek z vajíčkama, aby strava nebyla tak monotónní. Jenže u nich vždy hrozí, že zmrznou a pak se blbě loupou a vypadají jako voči z kapra. Petr nadělal nějaké dřevo a nechal zde i svoje vzácné suché třísky, které již nosil několik čundrů pro případ nouze a kolem jedenácté jsme vyrazili na poslední etapu našeho vandru. Báli jsme se po včerejších zkušenostech hlubokého sněhu, ale nebylo to tak zlé. Šli jsme dál údolím, až jsme dorazili na panelovou cestu. Panely nebyly pod sněhem vůbec vidět. Ve vyjetých stopách byl led a okolo hluboký sníh. Tož si vyber. Buď ti noha ujede, nebo se při každém třetím kroku proboříš. Na chůzi nic moc. Tak jsme došli až pod Čap a odtud se dali vpravo přes kopec po modré zpět na Obrok. Auto jsme našli v pořádku a tak jsme se „nalodili“ a popojeli do Tuháně, kde jsme v pátek viděli dvě hospody. Chtěli jsme se ještě před cestou trochu najíst. Jenže první hospoda otevírala až ve tři a byly teprve dvě a ve druhé nabízeli jen teplý párek. Tak jsme nakonec dojeli až do osvědčeného penziónu v Zakšíně. Petr si dal drůbeží jatýrka s rýží a Mirek a já domácí prejt s bramboren a se zelím. Velmi dobré. Ještě kávičku, ale na sladkou tečku už nebylo místo. Do Prahy jsme dojeli v pohodě. Mirek nás vysypal před Vaškovým domem a odejel na Plzeň. Protože jsme ušetřili síly tím, že jsme se neškrábali na Čap, rozhodli jsme se, že se vyškrábem k Vaškovi „do věže“ na návštěvu. Uctil nás plechovkovým gambáčem, který si nakoupil na čundr a nadával na chorobu, která ho uchvátila a znemožnila mu jet s námi. Na dalším čundru, který plánujeme za měsíc, si to určitě vynahradí. To už snad bude jaro. Sněhu jsme si letos užili až až.

Honza