Táboření na Vysočině 4.7 2021 - 12.7 2021
Bitva u Horních Dubenek

Bitva u Horních Dubenek (též bitva u rybníka Bor), v níž se střetlo vojsko táboritů vedené Janem Hvězdou z Vícemilic s oddíly českého šlechtice pana Menharta II. z Hradce (byl členem šlechtického rodu pánů z Hradce, jedné z větví Vítkovců), proběhla na podzim roku 1423, údajně 17. listopadu. Táborské vojsko zde prý podlehlo přesile a utrpělo velké ztráty.

Bitva a historické souvislosti

O této bitvě je málo zpráv, většina informací pochází od Tomáše Pešiny z Čechorodu, který jako historik není příliš spolehlivý (mezi účastníky bitvy na vítězné straně např. jmenuje pána z Vrchovišť, jehož rod se v kraji objevuje až mnohem později). Jisté není ani to, kdo v bitvě zvítězil, protože Pešina jako katolický kněz v podobných případech vždy stál na straně katolické a své vyprávění i upravoval.

Na podzim roku 1423 táhla táborská vojska v čele s Janem Hvězdou z Vícemilic (Bzdinkou) dobývat Telč, která patřila pánům z Hradce. Svým příbuzným vytáhl na pomoc umírněný kališník Menhart II. z Hradce. Táborité vyplenili město, ale telčský hrad pravděpodobně nedobyli a po zprávě o blížícím se Menhartově vojsku ustoupili. Cestou se pokusili získat další hrady patřící telčské větvi pánů z Hradce: Roštejn odolal, ale Šternberk (Štamberk) byl dobyt. S Menhartem se táborské oddíly střetly u rybníka Bor, kde prý po krvavé bitvě zůstalo na bojišti 300 padlých táboritů, mezi nimi i jeden z jejich vůdců Havel Pinta. Po porážce Hvězda se zbylými muži odtáhl k Pelhřimovu a připojil se k Žižkovi.

Tradovalo se, že rybník Bor se z krve vojáků zbarvil do ruda a proto byl také nazýván Krvavec. Barvu vody však způsobuje spodní rašelina, a navíc je název pravděpodobně starší, protože už roku 1369 se v okolí připomíná vladycký rod z Krvavého.

Pomník husitským vojínům padlým v této bitvě

Dne 1. ledna 1911 byl v Horních Dubenkách založen Spolek pro zbudování pomníku v lese „Vršku“, věnovaný památce husitských vojáků padlých v této bitvě.

Zakládajícími členy spolku byli lékárník Josef Pancíř (místopředseda) a místní spolek evangelické Matice, jejímiž přispívajícími členy byli farář Pavel Ferdinand Lanštják (předseda), c. k. poštmistr Josef Drápal, učitel Antonín Harcuba (jednatel), Jan Strádal, Bartoloměj Mrvka (předseda), malíř Josef Krejčí (pokladník), holič Jan Štolba a rolník Antonín Bodlák.

Pomník měl být vystavěn k jejímu 500. výročí. Spolek k této vzpomínce vydal brožurku „Dějepisná vzpomínka v paměť 500. výročí husitské bitvy u Horních Dubenek“ a „Turistický průvodce po Horních Dubenkách a okolí“.

Místo pro vztyčení pomníku a také velký kámen, ze kterého je pomník zhotoven věnoval Poštmistr Josef Drápal

Spolek usiloval i o nalezení kostí padlých husitů, a proto provedl výzkum na mnoha místech v této oblasti, která se podobala pohřebišti. Podle dobových zpráv měl být hrob 100 kroků od Vlčí jámy, nevědělo se však, kde Vlčí jáma byla. Hrob však nalezen nebyl.

Vztyčení kamene

Kámen byl vztyčen dne 28. června 1923 na okraji lesa u rybníka Bor, západně od obce Horní Dubenky. Nářadí na dopravu kamene zdarma zapůjčil Kamenolom v Mrákotíně a obstaral také kamenické práce. Písmo i tvar kalicha odpovídají husitské době. Nápis zhotovila slečna Krnková ze Žižkova. Nápis na pomníku: Památník padlým vojínům husitským v letech 1423–1923.

Tři metry vysoký kamenný monolit zdobí husitský kalich Kalich, který vyrobila levně firma bratří Rybářů.

Odhalení pomníku

Odhalení proběhlo 15. července 1923. O rozsahu příprav na dvanáct let očekávaný den svědčí i zápis z poslední schůze výboru spolku před odhalením pomníku:

„Krásný, parný den umožnil, že z dalekého okolí pěšky, povozy a drahu sešlo se přemnoho lidí. Slavnostní řeč pronesl bratr farář K. P. Lanštják ze Žižkova, v níž popsal historický děj. Po něm promluvil br. farář Štulc z Velké Lhoty a mnoho dalších, nakonec br. předseda P. F. Lanštják, který popsal přípravu a stavbu pomníku. Zazněla hymna Táborů a národní hymna.“

Poznámka: Druhý kamenný pomník byl vztyčen v roce 1929 nedaleko odtud na místě, kde byl údajně husitský tábor. Říká se mu Žižkův kámen nebo "Na Žižkovinách"