Čundr s dětmi 11.8 2008 - 16.8 2008

Čundr s dětmi 2008

A je to tady! Čundr s dětmi! Ale tentokrát snad poprvé bez dětí.. Člověk se snaží, plánuje, připravuje a vděk žádnej. Honzík a Luboš tvrdili, že jsou na děti už moc starý a navíc že jsou „unaveni“ z tábora, Mariánka tatíka Česťu taky zřejmě neuháněla, aby jeli s námi a o Báře a Tomáškovi Zelinků, kteří to zachraňovali v minulosti ani nemluvím - ty raději jeli s rodiči kamsi na polární kruh, jen aby nemuseli na čundr. Jak říká můj kolega v práci Bob o dětech: „Jsou to smradi nevděční“. Na druhou stranu, když si uvědomím, že si týden začundrujem zcela bez starostí, vono by to nemuselo být špatný.

Pondělí

Sraz máme na hlavasu u pokladen – Hanka, Jirka, Žluťák a já, tj. Honza. Jirka opustil přehradu už brzy ráno, protože se už nemohl dočkat. Byl na nádraží asi o hodinu dříve a šel si tedy zakouřit před budovu. Somravému bezdomovci nedokázal nedat požadované cigárko, čímž málem přišel o celou krabičku, protože se ihned seběhli i jeho kamarádi. Pěkně si s nimi pokecal a tak mezi ně zapad, že se nevyhnul kontrole občanského průkazu dvěma příslušníky městské policie. Zřejmě by si nepomohl ani slovy klasika: „Nepoznáš trempa debile“, když navíc na jejich otázku „Kam jedete?“ nedokázal odpovědět, protože naší cílovou stanici – Ústí nad Orlicí, v tom okamžiku ještě neznal. Obešlo se to domluvou a poučením, že na nádraží každý musí mít platnou jízdenku, jinak že tam nemá co dělat a jeho ujištěním, že si jí jde hned koupit. Velmi se mu ulevilo, když nás uviděl u pokladen. Jó, to jsou ty úklady velkoměsta, které na neznalého všude číhaj.

Jízda brněnským rychlíkem proběhla bez problémů a za dvě hoďky jsme byli v Ústí. Zamířil jsem ke dveřím v nádražní budově s nápisem východ, a i přes námitky Jirky, že se to dá obejít, jsem se pracně s báglem protáhl dveřmi následován ostatními. Prošli jsme chodbou ve tvaru L a opět se protáhli dveřmi ven z nádraží a stáli jsme opět kousek od kolejí, pár kroků od místa, kde jsme opustili perón. Jirka měl pravdu. Ale aspoň jsme se seznámili s nádražní budovou a vyšli oficiálním východem, i když jsem si připadal jak v grotesce. Ve městě jsme doplnili zásoby, pojedli a pak jsme konečně vyrazili. A pěkně do kopce. Obešli jsme Andrlův Chlum zprava okolo rozcestí U Loučení a za kopcem jsme si našli pěknou loučku s přilehlým lesíkem. Ideální místo pro nocleh. Bagáž jsme ukryli v hustém křoví a vydali se jen tak nalehko prozkoumat okolí a do Řetové, do hospody U Čápa. Trochu jsme se tam posilnili, seznámili se s místním bývalým trampem a country kytaristou Pavlem a již za šera jsme vystoupali poli zpět na naší loučku. Trochu jsme měli obavy, zda najdeme to správné křoví s ukrytýma batohama a zda tam vůbec budou. Hledání se však nekonalo. Křoví s batohy totiž do tmy zeleně svítilo! Jirkovi se totiž v batohu nechtěně rozsvítila baterka a signalizovala tak již na dálku, kde batohy jsou. Zakempovali jsme, poseděli u ohýnku a šli spát.

Úterý

Po snídani na sluncem zalité louce jsme si to zamířili kolmo do kopce na Andrlův Chlum. Byl to pěknej „krpál“ a místy jsem se sháněl po kyslíkovém přístroji. Stálo to však za to. Telekomunikační věž na vrcholu je kombinovaná s rozhlednou a byl odtud skvělý výhled na Ústí nad Orlicí, Řetovou i na naší plánovanou trasu. U věže navíc stála chata s hospodou. Trochu (víc) jsme zde pojedli (tatarák, palačinky se zmrzlinou) a pak pokračovali po hřebenu dál. Nakonec jsme sešli do údolí a po celodenním trmácení jsme „světe div se“ byli opět v Řetové, tentokrát však na jejím druhém konci. Bylo vedro a tak nedaleká hospoda Presy přišla vhod. Sedělo se zde venku a pivo jsme si nosili sami z otevřeného okénka. Objevil se tu i náš včerejší známý Pavel. Příjemná zastávka. Pak jsme pokračovali dál kolem tří rybníčků u vsi Přívrat. Protože doba pokročila, našli jsme si kus za vsí pěkný koutek v rohu louky. Uvařili jsme, koukali na nebe plné hvězd (padaly Perseidy) a v povznesené náladě z nekonečnosti vesmíru (a piva) šli spát.

Středa

Dnes jsme plánovali doplnění zásob. Cesta vedla kolem kvetoucích vřesů až k vyhlídce na Dlouhou Třebovou a okolí. Byl odtud vidět i železniční koridor, po němž svištěly vlaky jeden za druhým – osobní, nákladní, rychlíky včetně pendolína. V dáli, u Anenské Studánky, se točily vrtule větrných elektráren. Sešli jsme do Dlouhé Třebové (je tam pěkný kostel), nakoupili a hledali hospodu za účelem oběda. Byl to trochu problém. U kostela otevírali hospodu až večer a ta, kterou jsem naplánoval byla v rekonstrukci. Nakonec jsme hospodu objevili až za hranicemi dlouhé Dlouhé Třebové, na předměstí České Třebové, Lhotkce . Po dobrém pozdním obědě jsme vyšplhali na protější svah, protáhli se elektrickým ohradníkem (nikdo nechtěl testovat, je-li pod napětím), přešli pastviny a v lese si našli místo na nocleh. Oheň jsme tentokrát museli udělat jen malý na cestě. Na hvězdy odtud dnes bohužel nebylo moc vidět. Zato se ozvalo z temného lesa zaštěkání srnce a dupot kopýtek. Blížil se nebezpečně k našim přístřeškům. Jirka pohotově zatleskal a úspěch byl okamžitý. Stádo se otočilo a za chvíli byl klid. Dobře jsme se vyspali.

Čtvrtek

Dnes na trase není žádná osvěžovna. Musíme dojít před Českou Třebovou, protože Jirka má ještě nějaké rodinné povinnosti a večer chce jet domů. Je pěkně dusno a vedro. Scházíme do Skuhrova pod dráty obsypanými houfujícími se jiřičkami. Ve vsi Hanka vyžebrá pitnou vodu a dostává zajímavou informaci, že za vsí na hřišti je jakýsi funkční bufet. Byl tam. V tom vedru to byla příjemná zastávka o to víc, že s ní nikdo nepočítal. Zcela osvěženi pokračujeme k Třebovským stěnám. Čekal jsem, že dojdeme pod tyčící se skalní stěnu a my se objevili naopak nad ní. Dolů se nám nechtělo a tak jsme pokračovali po „náhorní“ asfaltce (nic moc) a pak sešli kolem studánky V Dolech údolím Skuhrovského potoka k České Třebové. Zde na konci lesa byla další restaurace, restaurace Nad Hrází. A taky otevřená. Pojedli jsme a občerstvili se. Pak jsme se rozloučili s Jirkou a už jen ve třech se vydali údolím zpět hledat místo na spaní. Všude kolem údolí však byly velké polomy a zákaz vstupu do lesa. V noci měla přijít fronta se silnými bouřkami a přívalovými dešti. Proto jsme spací místo hledali velmi pečlivě a těsně před soumrakem jsme konečně zakempovali na kopci u mladého smrkového lesa.

Večer jsme ani nezapálili oheň a seděli jsme při svíčce. Pěkně se zatahovalo. Byli jsme dost unavení a před půlnocí jsme šli na kutě. Jak jsem zavřel pralinku a zalezl do spacáku, ozvalo se blížíci se dupání. Tentokrát to vypadalo na stádo divočáků. Jemně jsem zatleskal, abych Hanku nevzbudil, ale dusot stále sílil. Začal jsem tleskat hlasitě a i Žluťák se přidal a dupání uhlo stranou. Hanka mě samozřejmě vynadala, co jí budím. Závidím jí to spaní. Chvíli jsem usnul, ale vzbudilo mě bouření a déšť. Svatej Petr celou noc válel sudy. Blýskalo se nad mraky a pěkně to bublalo a hlomozilo. Až k ránu začaly blesky mlátit do země. Jeden uhodil někde těsně vedle nás. Po blesku jsem nestačil říct ani jednadvacet a prásk, rána jako z děla. Až se mi zježili chlupy na nohou. Pak už to bylo dobrý. Až kolem půl osmé ráno přišel přívalák. Přes pralinku se valila voda. Bylo to jako pod vodopádem. Chudák Žluťák spal jen pod nataženou pláštěnkou. Naštěstí to netrvalo dlouho.

Pátek

Probleskuje sluníčko! Rychle sušíme následky bouřlivé noci. Z karimatek i ze spacáků se pěkně kouří. Sluníčko má ještě sílu. Pak odcházíme do České Třebové se zastávkou v restauraci Nad Hrází. V Třebové doplňujeme zásoby a za prudkého deště utíkáme na nádraží, aby nám neujel motoráček na Anenskou Studánku. Dráhy přistavily jen jeden malý vůz a cestujících je dav. Stojíme na zadní plošině „na jedné noze“. V tak narvaném dopravním prostředku jsem už dlouho nejel. Naštěstí jedeme jen dvě stanice. Je tu ale jiný problém. Anenská Studánka je zastávka na znamení a není jasné, čím se dává. Naštěstí se kolem nás prodíral vlakvedoucí a zařídil nám zastavení. Kromě nás vystoupil po otevření dveří zepředu jeden mladej a děda s babičkou a vnoučetem. Mladej vystoupil nedobrovolně, protože byl nalitej jak brok a ven prostě vypadl a praštil sebou o perón. Jeho kamarádi si ho zase naložili a vagónek se rozejel. Vtom začal křičet děda, že tam zapomněl batůžek. Mával rukama a utíkal za vlakem. Naštěstí si toho všiml průvodčí, vagónek zacouval k dědovi a vše se vyřešilo. „Zatracený opilci“, nadával děda. „Překážejí při výstupu a člověk pak zapomene na zavazadlo“. Nasedl s babkou a vnoučetem do rezivého Favorita, kterého měli stát kousek odtud a vyjeli do kopce. Tam totiž, vzdálená asi 1,5 km, byla Anenská Studánka. My jsme museli pěšky. Kopec to byl pořádnej, asi jako když se jde z Chvojna do Tisý. Stoupali jsme okolo zdejšího ústavu pro mentálně postižené, kolem prvních domů a až na vršku na prostranství za kopcem se na nás usmála hospoda U Lípy. Byl už nejvyšší čas, protože začínalo pršet. Byli jsme zpočátku jediní hosté, ale postupně se hospoda zaplnila místňáky, pěkně hučela a bylo tu útulno. Venku však pršelo stále a padala mlha. Až za šera déšť na chvíli ustal a my mohli vyrazit k lesu. Silnička stále stoupala, mraky se přes ní válely, takže jsme byli v mlze, rychle se stmívalo a začalo opět pršet. Nad námi se ozval divný svištivý zvuk a z mlhy se vynořila lopatka vrtule a zase zmizela. Byli jsme pod větrnými elektrárnami. Zalezli jsme do blízkého lesa, postavili „spaní“ a zalezli do spacáků. Tam bylo nejlíp. V noci opět bouřilo, blesky lítaly, pršelo a do toho pravidelně uspávavě hučely točící se vrtule nedalekých větrných elektráren.

Sobota

Ráno jsme měli po nočních bouřkách zase všechno mokré. Naše pralinka už je letitá a na taková množství vody reaguje tím, že jí trochu propouští. Žluťák sice tentokrát spal pod dvěma pláštěnkama (postavil si áčko), ale ani to moc nepomohlo. Bylo sychravo, jako na podzim. Sbalili jsme se, prohlédli si pořádně větrné elektrárny a namířili jsme si to směrem na Mladějov na Moravě. Cestou začalo opět lejt, takže jsme museli do pláštěnek. Chvíli jsme poseděli v přístřešku u Mladějovského hradiska a pak hurá dolů do Mladějova do muzea. Dnes se totiž jezdí po zdejší úzkokolejce parní vláček! Krásně jsme se projeli, prohlédli si exponáty muzea a protože stále pršelo a spacáčky jsme po předchozí noci měli stále mokré, rozhodli jsme se zkrátit čundr o den. Vlakem jsme dojeli opět do České Třebové, tam jsme se pořádně navečeřeli a po osmé rychlíkem pokračovali na Prahu. Stále pršelo a nad Andrlovým Chlumem se pořád převalovaly mraky, takže jsme tohoto zkrácení čundru ani moc nelitovali. Čundr s dětmi bez dětí se tedy opět vydařil.

Honza