Čundr na Sfingu 30.4 2021 - 2.5 2021

Díky covidu je toto teprve náš první letošní čundr. Jedeme Suchoušovým autem. Mně nabral doma, Zdravotníka před Žluťákem na parkovišti. Náš cíl jsou Osinalice u Medonos. Ale odtud už pokračujeme hezky po svých ke Sfinze. Vstup do údolíčka Sfingy je stále zatarasen padlými stromy, takže je obcházíme po úzké zvířecí cestičce. Klouže to a mé bolavé noze se to vůbec nelíbí, ale zvládl jsem to. Když jsem jako poslední dorazil pod převis, Zdravotník už připravoval ohniště. Kde se jen v tom dědkovi Dědkovi bere ta energie. V jeho věku mi to připadá úžasné. Já si musím nejprve trochu odfrknout a zahnat žízeň. Teprve pak se pouštím do přípravy dřeva. Je ho tu na jeden večer dost a je pěkně suché. Suchouš dotáhl i nějaké nové. Připravujeme si spaní, pak Zdravotník rozdělává oheň a já se už těším na dozlatova opečeného buřta. Večer je bezva jako u Sfingy vždy. Kluci se střídají v hraní na kytaru a je nám fajn. Škoda, že tu s námi není i Žluťák. Venku začalo pršet a fouká nepříjemný vítr, který i na nás zanáší kapičky vody. Zdravotník si proto stěhuje ležení ze svého oblíbeného, ale hůř před deštěm krytého místa nad Sfingou k nám nad Suchouše. Ani nebezpečí, že ho se Suchoušem naše chrápání bude budit ho neodradilo (já si stejně myslím, že vůbec nechrápu, to jsou jen pomluvy 😊).

Ráno je vlhké a sychravé jak na podzim. Zdravotník už zase dřepí u hořícího ohně a chystá vodu na kávičku. Je to nezmar. Když vidí, že se ve spacáku vrtím, rozzáří se mu oči, vytáhne placatku s fernetem a kráčí ke mně. Musím si s ním připít, na nový den. Ze spacáčku se mi ale nechce. Je v něm pěkně teplo. Chvíli si lebedím, ale dědek už na mě volá, že voda na kávičku se vaří. Co se dá dělat. Musím povylézt ze spacáčku, najít hrnek a nasypat do něj kávu. Zdravotník mi jej poté odebírá a zalévá ji horkou vodou. Je to servis jako od maminky. Když už jsem povylezl ze spacáčku, tak vylezu celý, trochu pobalím své saky-paky, ať mi spaní zbytečně nenavlhne a pajdám se k ohýnku. I Suchouš se už probírá a za chvíli je u ohýnku veselo. Přestává pršet, a tak beru toaleťák a vyrážím za svou potřebou. Na zpáteční cestě posbírám spadlé bukové větve. Je jich tu po zimně spousta. Pod převisem pěkně oschnou a zase bude čím topit. Zdravotník zatím „znárodnil“ Suchoušovi trochu rumu (Suchouš je rumovej) a vaří hrneček gročku. Ten pak postupně srkáme, dokud je teplý. Bezva to zahřeje. Vaříme, tedy spíš pečeme dopolední jídlo (buřt, špízky), dobalujeme a jdeme na výlet. Trochu se bojím, jestli vůbec někam dojdu, ale po nočním odpočinku noha drží a v pohodě scházím z údolíčka na cestu. V Osinalicích necháváme bágly v Suchoušově autě a dál půjdeme jen nalehko. Suchouš se dokonce nabídl, že mi vezme pláštěnku. Je totiž prozíravý a vzal si i malý batůžek. Zdravotník se šel zeptat k Pauzrům, jestli náhodou nemají otevřeno. Nemají, ale starý pán nás zve na kus řeči. V jeho sednici se od něj dozvídáme, že se nedávno vrátil z nemocnice. Špatně se mu chodí, a tak Zdravotník na jeho prosbu leze do sklepa a přináší ze 6. schodu tři správně vychlazené lahváče. Jako vždy je to Braník, z čehož má jeho milovník Zdravotník na rozdíl od Suchouše a mě velkou radost. Já jsem hlavně spokojen, že si chvíli sednu a dám odpočinout noze. Pan Pauzr, starý žokej, nám sděluje, že v tomto roce jsme první, koho pustil dovnitř. Vzhledem ke covidové situaci se tomu vůbec nedivím. Pokecali jsme, vypili lahváče, popřáli hodně zdraví a rozloučili se a odpočatí vyrážíme na další pochod.

Roklí Pod branou stoupáme na cestu na hřebínku a po ní pokračujeme do Střezivojic k hospůdce Bouda. Hurá, mají zde opravdu otevřené okénko, jak nám Zdravotník sliboval. Objednáváme cílové paňáčky a pivo. Točí ho tu sice do kelímku, jak je nařízeno epidemiology, ale je to po několika měsících mé první točené pivo a chutná znamenitě. Mezitím sem dorazila skupina trampů, kteří zde chmelili včera (byly Čarodejnice) a snaží se „vyprošťovací“ lihovinou ulevit své kocovině, ale také banda jakýchsi mladých turistů (tzv. červené batohy), kteří si objednávají nealko nápoje a jídla s hranolky… (fuj). Když nával ustal, dáváme si ještě na zahnání hladu párečky s hořčicí a chlebem. Výborně jsme se pomněli.

Zpět do Osinalic se vracíme kolem skalních bytů Uhlířským dolem. V Suchoušově autě mám kromě báglu i další petku s pivem, takže vyměnuji prázdnou za plnou a řádně zatížen pokračuji s kamarády opět ke Sfinze. Noha už se zase ozývá, ale cestičku obcházející „špunt“ do údolíčka jsem zvládl. Začíná opět pršet, tentokrát docela hodně. Ale pod převisem už nám to nevadí. Následuje další pěkný večer u ohníčku při kytarkách se zpěvy.

Pršelo celou noc a vítr na mě zanášel vodní tříšť a mírně jsem navlhnul. Ale ve spacáčku bylo teploučko a dnes je neděle, takže stejně musíme jet domů. Kávička, snídaně, buřtík. Stále prší, ale když jsme se sbalili a vyrazili k autu, jako zázrakem přestává. Pláštěnky jsme vůbec nepoužili.

Po covidovém půstu byl tento trochu masňácký čundr jako balzám. I když masňácký je trochu silné slovo. Léta přibývají a každý musí zvážit, na co má. I přes mé problémy jsem v sobotu našlapal cca 10-12 km, což na novopečeného důchodce s bolavou nohou není málo. Již se těším na další čundřík. Za měsíc už bude v důchodu i Suchouš a budeme moci vyrazit dle počasí i ve všední den a klidně i na delší dobu. Hlavně aby zdraví vydrželo.

Čundrům zdar

Honza