Táboření na Vysočině 6.7 2019 - 13.7 2019
Rybník Bor /Krvavec/

18 hektarový rybník Bor alias Krvavec se nachází mezi Horními Dubenkami a Jihlávkou. Rybníkem prochází evropské rozvodí Černého a Severního moře.

U hráze rybníka stojí velký žulový balvan s kalichem a nápisem „Památník padlým vojínům husitským 1423-1923“. Připomíná bitvu, která se prý na tomto místě odehrála 7. listopadu l.p. 1423, v níž oddíly vedené Menhartem z Hradce napadly a porazily husity vedené táborským hejtmanem Janem Hvězdou z Vícemilic zvaného Bzdinka (bzdinka znamená páchnout, páchnoucí). Bitva trvala od brzkých ranních hodin až do pozdního odpoledne a padlo a zraněno v ní bylo tolik bojovníku, že se mezi místním lidem až do současnosti traduje, že jejich krev zbarvila vody rybníka do ruda. Proto se prý tomuto rybníku říká také Krvavec nebo Krvavý. Mezi padlými husity byl i jeden z nejlepších husitských válečníků Havel Pinta. Památník byl odhalen u příležitosti 500. výročí bitvy v r. 1923.

První písemná zmínka o Krvavém rybníku pochází z roku 1497. Roku 1550 přešel na základě bratrského dělení mezi Jáchymem a Zachariášem z Hradce na panství Telč. V tu dobu se zde učil ve vyměřování rybníků Florián Pravětický z Radvanova, který se později stal hejtmanem panství. Byl to právě Pravětický, který nechal původní hráz prokopat a vystavět novou. Dosáhl tím zatopení větší části neúrodných blat v okolí Člunku. Veškeré práce na rybníku byly provedeny v letech 1572-1574 a daly rybníku podobu, jak jej známe dnes. Zemní hráz má délku 490 metrů. Zároveň byla vybudována i druhá hráz, která zabraňuje vytékání vody do dnešního Kačležského rybníka. Na rybníce lze také vidět ostrov, který před více jak 130 lety obdivoval známý malíř Antonín Chittussi. Právě on zachytil r. 1886 tehdejší malebnou scenérii rybníka a přilehlého rašeliniště na plátno.

Před rozšířením měl rybník název Zármutek na znamení smutku Zachariáše z Hradce, kterému roku 1571 zemřela choť Kateřina z Valdštejna. Název se však neujal a vžil se název Krvavec nebo Krvavý na paměť krvavé porážka husitů roku1423, kdy krev padlých a raněných údajně zbarvila vodu rybníka a barva mu už zůstala. Hnědočervenou barvu rybníka Bor však způsobuje rašeliniště při západním břehu rybníka, které zbarvuje jeho vodu.

U tohoto rybníku prý také vzniklo rčení „kouká, jako by mu někdo vypálil rybník“. To, když si na vypuštěném a vyschlém dně rybníka pasáci při pasení ovcí rozdělali pro zahřátí oheň. Od ohýnku však rychle vzplála na troud vysušená rašelina a oheň se rychle rozšířil po celém dně rybníka, takže pasáci rybník vypálili.

A co na to historici?

Horní Dubenky je obec v údolí Dubenského (Hamerského) potoka na sz. úpatí vrchu Javořice, poprvé zmiňovaná r. 1336 jako součást blízkého hradu Janštejna. Vyplenění kraje a změna osídlení bývá spojována s událostmi z podzimu 1423. Je nesporné, že u Horních Dubenek došlo k nějaké srážce mezi táborským houfem, vracejícím se na Tábor z rakouského pohraničí a odpůrci radikálních husitů vedených Menhartem z Hradce. Četné podrobnosti kolem této bitvy jsou pochybné a často prokazatelně nemožné. Hlavním informátorem je počátecký rodák Tomáš Pešina z Čechorodu, historik velmi nespolehlivý, který si vymýšlí účastníky bitvy na straně protitáborské, z nichž třeba pán z Vrchovišť nemohl existovat, protože jeho rod se objevuje v Kutné Hoře až ve druhé polovině 15. století a teprve pak se dostává Václav Vencelík z Vrchovišť do zdejšího kraje. Stejně nesprávné je tvrzení, že rybník Bor dostal druhé jméno Krvavec od krve prolité v bitce. Už roku 1369 se připomíná na místě dnešního jihláveckého nádraží vesnice Krvavé, patřící vladyckému rodu z Krvavého s erbem poloviny kříže. Pozůstatky vsi, zničené snad při stavbě železnice, dokládá také místní název Sedliště. Pozemky směrem k Boru nesou název V Krvavcích. Krvavcem je v listině z roku 1451 jmenován potok z rybníka Boru ke Kalištím. O rozšíření zpráv o bitvě u Dubenek se zasloužil také další počátecký rodák, básník Otakar Březina, v historické novele Rybník Krvavec. Jeho romantické podrobnosti se staly součástí lidové tradice. Z této lokality nejsou v počáteckém muzeu žádné pozůstatky zbraní, jak se často uvádí, a staré podkovy se nacházejí v celém kraji v takovém množství, že o nich není možné dělat historické závěry. Ani výsledek bitvy není známý. Pešina sice mluví o porážce husitů, ale i v jiných podobných případech stojí vždy jako katolický kněz a titulární biskup na straně katolické a podle toho své vyprávění upravuje.