Šedesátiny Jardy - Žabáka 27.5 2016 - 29.5 2016
Čundrem na oslavu a z oslavy

Je hezky, tak proč na oslavu do Nespeřic nevyrazit už v pátek. Hanku však bolí záda, Žluťák je taky kyselej a tak jedu jen se Zdravotníkem. Na Hlavním nádraží byla ráno nehoda a je tu omezený provoz. Proto se scházíme u pokladen o něco dříve, aby byl čas zjistit, jak nám to pojede. Kupujeme jízdenky do Uhlířských Janovic přes Kolín a koukáme na tabuli odjezdů u pokladen, je-li tam uveden brněnský rychlík Slavkov, náš vlak. Bezva, je. Máme spoustu času. Rozhodli jsme se počkat zde a nechodit do toho mumraje nahoru do haly. Tam jsme vyrazili až patnáct minut před odjezdem. Nijak jsme nespěchali, protože číslo nástupiště, kam náš vlak bude přistaven, ještě na tabuli není. Když jsme se prodrali k velké ceduli u přístupu k nástupištím, zalapal jsem po dechu. U našeho vlaku v poli poznámka, které malá tabule u pokladen neobsahuje, svítilo: „POZOR! Tento vlak začíná jízdu z Nádraží Holešovice“. Pohoda se změnila v honičku. Vběhli jsme do Metra a jeli do Holešovic. Když jsme tam splaveni dorazili, zbývaly do odjezdu slabé 3 minuty. Na zdejší informační tabuli však náš vlak nebyl. Že by jel odtud dřív, než z Hlavního? Nebo ho těsně před odjezdem smazali, aby lidi nedobíhali? Kdo ví. Vzdali jsme to a řádně naštvaní jeli zase zpět na Hlavní.

Do Kolína vlak sice jezdí každou chvíli, ale s přípojem do Uhlířských Janovic to pak bude horší. Nejbližší odjíždějící spoj byl expres Ostravan. Vlezli jsme do něj a Zdravotník vybral luxusní místa u stolečku vprostřed velkého kupé a vyndal petku s pivem. Paráda. Vlak se rychle plnil a i tahle pohoda rychle skončila. Přišla výprava Angličanů s místenkami a vyhodili nás... Skončili jsme na chodbičce, kde byla ještě neobsazená sklápěcí sedátka. Tu půlhodinku to tu musíme vydržet. Expres se rozjel na čas. Přivítal nás medový ženský hlas z vlakového rozhlasu a popřál nám pohodlnou cestu tímto rychlíkem vyšší kvality provozovatele České dráhy. Byl horký den, klimatizace obstarožního vagónu nestíhala a dusné vedro v uličce stoupalo. Okna samozřejmě byla neotevíratelná. Než jsme dojeli do Kolína, byli jsme napůl uvaření a zpocení až na p..... . Před zastavením na nádraží se s námi opět rozloučil medový hlas a poděkoval nám, že jsme využili tohoto rychlíku vyšší kvality, což už jsem vnímal zcela apaticky otíraje se kapesníkem.

Byli jsme v Kolíně, bylo sedm večer a přípoj, osobák do Uhlířských Janovic, měl jet až před devátou. Ach jo. Co budeme dělat? Kdyby byl s námi Žluťák, tak by nám aspoň ukázal město (bydlel tu v mládí), ale samotným se nám nikam nechtělo. Navíc jsme měli žízeň vyšší kvality. Objevili jsme zde nádražní restauraci. Byla to klasická nádražní „ratejna“. Zasedli jsme na strategické místo pod televizi poblíž výčepu a objednali si u dámské obsluhy pivo, které jsme po vyřešení jejich rodinných problémů s dětmi (domácí úkoly, či co), za chvíli i dostali. Restaurace se během našeho upíjení piva zcela vylidnila a jedna z dam začala zvedat židle. Tušil jsem nějakou čertovinu a rychle si objednal ještě jedno. Pak druhá dáma umístila na pípu utěrku a bylo po srandě. Zavírali totiž ve 20:00.... V klidu jsme dopili a prodrali se lesem zvednutých židlí k východu. Byl nejvyšší čas. Druhá dáma se objevila s kýblem a začala smýčit podlahu. Hadrem bych dostat nechtěl. Už dlouho jsem nevydržel v hospodě až „do židlí“...

Zbylou půlhodinku jsme strávili poblíž skupinek našich přičmoudlých spoluobčanů před nádražím, hlídali si batohy a pozorovali ruch města. Pak zašlo slunce a konečně přijel náš osobáček. Do Uhlířských Janovic jsme, teď už pohodlně, dorazili až za tmy, v půl desáté. Na náměstí jsme našli hospodu U Myslivce a dali si večeři. Pak jsme tmou zamířili k nejbližšímu lesu ve směru našeho zítřejšího pochodu a na jeho okraji zakempovali. Chvíli jsme seděli u ohníčku, ale po cestovních útrapách jsme byli dost unaveni a tak jsme brzy (no brzy – bylo už pěkně po půlnoci) zalezli do spacáčků.

Ráno jsme posnídali, zrušili ohniště i spaní a pustili se lesní cestou k Horním Nespeřicím. Bezva cesta pěknými lesy.

Po oslavě jsme se v neděli kolem poledního rozloučili s oslavencem Jardou, panem domácím Zdeňkem a ostatními kamarády a nabrali směr Kácov. Tahle cesta byla delší než ta z Uhlířských Janovic a i náročnější. Prodírali jsme se cestami v údolíčkách potoků zarostlými vysokou travou (chytil jsem 6 klíšťat) a šplhali přes kopce z jednoho údolíčka do druhého, až jsme konečně dosáhli nádraží v Kácově. Podle jízdního řádu nám vlak měl ujet už před pěti minutami, ale k našemu překvapení tam dosud stál. Rychle jsme nastoupili. Byl úplně prázdný. Divné. Že by si to České dráhy u nás chtěli vyžehlit? Zjistili jsme, že i zde probíhá výluka tratě, ale odtud, z Kácova, už vlak jede normálně až do Prahy. Čekal jen na výlukové autobusy, které přivezly cestující během deseti minut. Pak už jsme v pohodě, i když objížďkou, protože výluka na zhlaví Hlavního nádraží trvala dál, dorazili do Prahy. Sice jsme byli rychle doma, ale to, že jsme si nedopřáli orosené točené Kácovské v restauraci u tamního pivovaru nás trochu mrzelo.

Honza