Z Obroku do Obroku 11.3 2011 - 13.3 2011

Na spaní mám radši spacák než vilu
Nemusím Egypt - chci do Nashvillu
A nežli suvenýr z Marakéše
Raděj' bych tam potkal Johnny Cashe

Mirek

Tentokrát jedeme jihozápadně od Zakšína, do Kosteleckých hor. Tam už ani autobus nejede a tak musíme Mirkovým autem. Je nás pět – Mirek, Zdravotník, Žluťák, Honzík a Honza. V Zakšíně jsme se samozřejmě zastavili na večeři. Paní vedoucí nás opět ráda viděla a my zase její prejt dvou barev, srnčí guláš a ostatní dobroty. Pak jsme popojeli do Obroku a konečně vyrazili. Samozřejmě už do tmy. Překvapila nás ledovatá cesta se zbytky sněhu. Ale za odbočkou ke Gaspáču to už šlo. Nadělali jsme trochu dřeva a pěkně si to u ohýnku užili. Tři kytary se střídali v hraní, dokud na nás nedolehlo spaní..
Ráno se zjistlio, že Zdravotník i přes hlasité upozornění zapomněl vzít v Zakšíně vodu na kávičku. Tvrdil, že nic neslyšel. Inu už jsme starý Dědci. Asi bychom se měli přejmenovat. Hluchej, Suchej, Krátkozrakej a Širokej by nám sedělo líp. (Honzíka jsem z toho vynechal, ten na to „dědkovství“ ještě nemá léta.) My ostatní jsme ale vodu měli a tak kávička samozřejmě byla. Zdravotník nám ji servíroval dokonce až do spacáčku. A pak nám upek i masíčko. Tentokrát krůtí. Opět veliká ňamka. Tím Zdravotník své opomenutí zcela odčinil a proto mu dík a sláva. 
Obešli jsme rezervaci Kostelecké hory a sousedním údolíčkem vystoupali na hřebínek. Dále jsme pokračovali po zelené ke Kostelíčku, po žluté nad Martinskými skalami a pak dolů do Dřevčic do školy, která nyní slouží jako hospoda. Paní vedoucí se tvářila stejně otráveně, jako když jsme tu byli minule, ale obsluhovala dobře. Pojedli jsme, popili a se stmíváním vyrazili zpět na hřebínek a před Kostelíčkem slezli úzkou průrvou k Zašitému. Všude byl led a zbytky sněhu a v údolíčku to bylo jako v ledničce. Rychle jsme zatopili a za chvíli už se hrálo. Ohýnek k tomu vesele praskal a příjemně hřál. Pohoda. Na závěr nám Zdravotník předvedl salto vzad plavmo i s kytarou a tímto artistickém představením nás trochu rozhodil. Ale jemu ani kytaře se naštěstí nic nestalo.
Ráno jsme drobně posnídali a vydali se údolíčkem k panelce. Cestou jsme potkali párek starších cyklistů vedoucích kola, kteří se ptali na sjízdnou cestu. Jenže v údolíčku o sjízdnosti nemohla být řeč. Zkusili to, ale po chvíli se vraceli a předjeli nás. Bylo pěkně slunečno a tak jsme si cestu trochu prodloužili a po panelce došli až k rozcestí Obrocká cesta. Teprve pak jsme uhnuli a po modré přes hřebínek pokračovali do Obroku k autu. Na parkovišti u lesa stála kromě Mirkova další tři auta. Nikde však ani živáčka a tak nově zde postavené zastřešené odpočívadlo bylo jen naše. Mirek se přezul, nasedli jsme do vozu a frr do Chudolaz, do penziónu U Červených vrat. Tady jsme se velmi dobře najedli a pak už tradá domů.
Jak říká Zdravotník, zase se to vydařilo a já dodávám, jako vždycky. Příště už snad jarní sluníčko probudí přírodu, zahřeje naše starý trempský těla a les se rozvoní jarními květy. Haleluja.

Honza