Čundr do Ráje 14.1 2011 - 16.1 2011

První čundr v novém roce jedeme, tak jako to bývalo, do Ráje. Naposledy jsme tuhle klasickou trasu (Turnov – Podháj – Valdštejn – Hrubá Skála – Vidlák – Věžák) šli v roce 2007, tj. už před čtyřmi lety. Účast je tentokrát skvělá: Žluťák, Kačer, Zdravotník, Honzík, Jirka, Bobin a Honza.

Cesta do Turnova díky výborné muzice, kterou kamarádi vyluzovali, utekla rychle. Cesta přes město a po silnici na Podháj už tak ne. Zkoušel jsem kamarády přemluvit, že si vezmem taxíka jako před lety, ale neprošlo to. Jó, trempink je těžkej sport a nelze si nic ulehčovat. Konečně tu byla světla hospůdky U Vélů. Uvnitř bylo docela plno. Ne sice tak jako za Luboše, ale volný byl jen jeden stůl. Kromě nepřítomnosti Luboše a jeho harmoniky se tu naštěstí nezměnilo nic. Výborná tlačenka, Podhájská kávička, porcelánové podtácky pod půllitry. Příjemná dámská obsluha s nepatrným ruským přízvukem. Trochu jsme hráli, na Bobina se lepila místní kráska (zpívat ale neuměla – ukázkově krákala).

Kolem půlnoci jsme vyrazili do svahu. Bobinovi to nedělalo dobře a tak mu Žluťák vzal kytaru, aby mu odlehčil. V půlce kopce jsme udělali pauzičku a pak pokračovali dál. Nahoře Bobin zjistil, že nemá kytaru. Zůstala v půlce kopce. Byl jsem fit a tak jsem se vydal opět dolů. Žluťák se ke mně přidal. Našli jsme ji v pohodě a když jsme se okolo jedné hodiny vrátili, čekal na nás v dolním „pokoji“ jen Bobin. Ostatní šli spát se Zdravotníkem do horního. Vyspal jsem se báječně, až na to chrápání. K ránu sprchlo.

Když jsme se ráno probrali, Žluťák tvrdil, že v noci Bobin strašně chrápal, Bobin tvrdil, že jsem nelidsky chrápal já a já vím, že šíleně chrápal Žluťák. V horním „pokoji“ se přeli o totéž Kačer, Jirka, Honzík a Zdravotník. Kačer si navíc stěžoval, že když ho nebudilo chrápání, tak ho budilo Zdravotníkovo protichrápací mlaskání a hlasité smrkání. Zdravotník, který má slabé spaní a obyčejně spí v horním „pokoji“ sám, vypadal fakt nevyspale...

Počasí za nic nestálo. Díky oblevě byla obrovská vlhkost. Chvíli sice svítilo sluníčko, ale pak se přihnal mrak a začalo pršet. Oheň odmítal hořet a tak jsme nakonec kávičku uvařili na lihovém vařiči. Po snídani jsme nabrali směr hotel Králíček. Pršet přestalo a opět vykukovalo sluníčko. Nad Turnovem se dělala duha. Když jsme vyšli z lesa, bylo jasné, že za chvíli je tu další mrak a hrozí nám zmoknutí. Přidali jsme do kroku a s prvními kapkami stáli před Králíčkem. Bylo však zamčeno a na dveřích byla cedule dovolená. Smůla. Byli jsme už natěšení na dobrý oběd. Pod hotelem jsou však dva altánky a ty se staly naším útočištěm. Do jednoho jsme schovali batohy a v druhém jsme se před deštěm schovali sami. Pršelo pěkně. Bobin s Honzíkem rozvášnili opět vařič na tekutý líh a pustili se do vaření grogu a čaje. Pěkně jsme se zahřáli a když se mrak přehnal, vydali jsme se údolíčkem k Valdštejnu. V údolíčku bylo hodně vlhko, ale bláta moc ne – země byla ještě zmrzlá. Pak jsme vyběhli do kopečka a už nás vítal vytopený bufet na Valdštejně. Tady nás snad nikdy nezklamali. Trochu jsme pojedli, ohřáli se, osušili. Přemluvili jsme pana vedoucího, aby nám dal trochu suchých třísek na rozdělání ohně (tzv. nošení třísek do lesa), vyzvěděli, že na Vidláku mají otevřeno, rozloučili se a klouzali po vyhlídkové cestě směr zámek Hrubá Skála. Zastavili jsme se na vyhlídce U Lvíčka a chvíli se kochali výhledem na Skalák a Kozákov. U zámku jsme trochu poseděli pod stříškou zavřeného občerstvovacího stánku a pak seběhli dolů přes ves Hrubá Skála k Vidláku. Opravdu měli otevřeno. Fakt dobře jsme povečeřeli a protože do vlhka, které panovalo venku, se nám nechtělo, kluci vybalili nástroje a hrálo se až do „židlí“. Pak jsme se teprve vydali k Věžáku. Cesta byla místy ledová, místy bahnitá, nic moc. Závěrečný sešup skalní průrvou byl taky trochu „dobrodružný“ (jízda po pozadí). V údolíčku bylo ještě dost sněhu a abychom mohli rozdělat oheň, museli jsme nejprve ohniště ze sněhu vyhrabat.

Hořelo to mizerně a tak jsme již dlouho neseděli. Bylo nás hodně a pod Převis jsme se všichni pohodlně nemohli vejít. Zdravotník šel spát pod svůj převis naproti, Žluťáka ubytoval Kačer pod převískem u rybníka, Jirka si ustlal u sousedního převísku a protože na mé místo pod Převisem kapala voda, šel jsem spát pod jednomužný převis trochu výš v údolíčku, který jsem objevil při hledání dřeva. Byl malý, ale suchý a báječně jsem se vyspal. Nikdo tu nechrápal, pouze k ránu se kolem pohybovalo nějaké zvíře, které vydávalo mně neznámé zvuky a pak se začalo hlasitě chechtat. Někdo pak tvrdil, že tu bydlí jezevec.

Nedělní ráno bylo opět vlhké, ba přímo slizké. Všechno dřevo bylo kluzce mokré a ohníček se povedl jen díky suchým třískám z Valdštejna. Nakonec jsme však snídani na ohni v pohodě uvařili.

Rozhodli jsme se, že půjdeme na Nebák a odtud na vlak do Malechovic. Vyšli jsme tedy z údolíčka na pole a silnici a pak polní cestou k lesu a chatkami dolů k Nebáku. V údolí vládla zima. U Doležalů probíhala rekonstrukce, ale hospoda fungovala – vstup byl zadem kolem WC. Obsluha, jak je zde zvykem, trochu vázla, ale jídlo bylo výborné. Kouřit se jako obvykle muselo chodilo ven.

Dobře nasycení jsme se vydali studeným údolíčkem, obdivovali slunce v lese a pak odbočili silničkou vzhůru k Rovni. Nahoře vládlo jaro. Sluníčko, teploučko, sníh skoro žádný. V Rovni sice je hospoda, ale byla zavřená a tak jsme šli rovnou na vlakovou zastávku Malechovice. Sluníčko zapadalo a vládu zase převzala paní zima – bylo tu vlhko a nehostino. Vlak nám jel až za hodinu. Zahráli jsme si tedy v plechové zastávce, pojedli zbytky zásob na improvizovaném stolečku a za chvíli tu byl motoráček. Cestou do Boleslavi jsme se trochu prospali a v rychlíku na Prahu se zase parádně hrálo. Cesta tak velmi rychle utekla a už jsme vystupovali na Hlavasu.

Perfektní čundr. Bojím se napsat zimní, protože díky oblevě bylo spíš jaro. V únoru doufám vyrazíme na Sfingu.

Honza